Simon Stafsnes Andersen začal na pixelartové arkádě Owlboy pracovat už v roce 2007. Od té doby celý koncept hry neustále měnil a několikrát začínal od nuly, což se podle jeho slov podepsalo na jeho psychickém zdraví. Výsledkem více než devítiletého snažení je do detailů vypiplaná hra, která má unikátní výraz. Bohužel to neznamená, že by byla výjimečně zábavná.
Audiovizuálně je hra nezapomenutelná, ale jinak je spíše průměrná.
Na první pohled vypadá Owlboy jako obyčejná retro arkáda, ale rychle zjistíte, že jde o poměrně komplexní zážitek, který sází na propracovaný příběh, složitou stavbu úrovní a logické hádanky. Hlavním hrdinou je němý soví chlapec Otis, který neprožívá ideální dětství. Je sirotek, vrstevníci ho šikanují a navíc si na něj zasedl učitel. Jednoho dne na vesnici nečekaně zaútočí vzdušní piráti a vše se od základů změní. Otis je samozřejmě tím jediným, kdo může zabránit konci světa.
Zápletka moc originality nepobrala a na to, jak okoukaně působí, je jí věnováno až příliš prostoru. Rozhovorů (dabing není) a příběhových předělů je tu zbytečně moc a co hůř, nejsou ani dobře napsané.
Hned v úvodní vesnici, kde kromě několika příběhových postav najdete už jen obchodníka s nepotřebným vybavením, se rychle objeví hlavní problém hry, kterým je nepřesvědčivá stavba levelů. Jelikož hlavní hrdina může létat do všech směrů, jsou značně otevřené a člověk poměrně často bloudí. S tím, jak se Otis učí nové a nové schopnosti, se přímo nabízí, abyste se znovu vraceli do již jednou prozkoumaných lokací a zkoušeli hledat alternativní cesty. Většinu úrovní však není zábava procházet ani napoprvé, natož bojovat se znovu oživenými nepřáteli a hledat, kde se co otevřelo.
Hádanky a boj
Owboy mixuje boje s nepřáteli a řešení jednoduchých hádanek, ani jedno však nedělá dostatečně přesvědčivě. V soubojích stačí jen létat v kruzích a střílet, není tu nic, co bych neviděl už stokrát. Střelba se mění podle toho, jakého zrovna Otis v pařátech drží poskoka, ve skutečnosti však máte na výběr jen mezi klasickou rychlopalnou pistolí a prakticky nepoužitelnou brokovnicí. Ta má jen minimální dosah a dobíjí se několik vteřin.
Jedinou světlou výjimkou, kdy akce funguje na výbornou, jsou souboje s bossy. U nich musíte nejprve vymyslet taktiku, nebo se alespoň dokonale naučit vzorec jejich chování. Až na tato vzácná setkání je však Owlboy nezáživně jednoduchý.
Příběh je slabý, ale postavy toho mají na srdci spoustu.
Pochvalu si rozhodně zaslouží grafika, která patří k tomu nejlepšímu, co v pixelartu kdy vzniklo. Autoři nešetřili s mírou detailů, jenže od televize člověk sedí mnohem dále než od monitoru a jemné nuance se bohužel stírají. To platí především pro vedlejší postavy, které z dálky vypadají v podstatě všechny stejně. Správný retrofeeling dokresluje fantastická hudba, která zcela právem vyšla i jako samostatný soundtrack.
Celkově nemůžu říct, že bych se u hry vůbec nebavil, ale vzhledem k tomu, jak vřelého přijetí se dočkalo její PC verzi, jsem čekal daleko více. Mám pocit, jakoby recenzenti hodnotili spíše komplikovaný příběh vývoje než hru samotnou. Ta je ve výsledku jen snadno zapomenutelnou jednohubkou, která už v dnešní době příliš neobstojí.
