RECENZE: Final Fantasy VII Rebirth je zatím nejlepší hrou této generace

Jedna z nejlepších her historie se dočkala famózního přepracování pro novou generaci hráčů. V dechberoucí grafice můžete s partou skvěle napsaných postav prožít kouzelné dobrodružství, ve kterém nechybí vůbec nic. Nebýt pár zaškobrtnutí technického rázu, které se snad ještě podaří dodatečně vyřešit, mohlo to být tentokrát za plnou stovku.

Japonská série Final Fantasy odstartovala již v roce 1987 a do dneška se dočkala celkem patnácti pokračování (to poslední vyšlo loni, viz naše recenze), o bezpočtu odboček raději ani nemluvě. Fanoušci se až do krve hádají o tom, který z dílů je nejlepší, o tom nejvýznamnějším ovšem není debaty. Ani jste totiž „sedmičku“ z roku 1997 nemuseli hrát, ale o ďábelském záporákovi Sepirothovi, krutým osudem sužované Aerith nebo titulním nemluvném žoldákovi Cloudovi s ikonickým špičatým účesem a obrovským mečem jste určitě slyšeli, stali se totiž jedněmi z nejvýraznějších tváří světa videoher.

Oproti prvnímu dílu je zde daleko otevřenější svět, negativní dopad na tempo vyprávění to ovšem naštěstí nemá.

Rozhodnutí oživit tuto kultovní hru formou remaku nejprve vypadalo ze strany vydavatelství Square Enix jako sázka na jistotu, ostatně v dnešní době jde o poměrně klasický krok, jak z léty prověřené klasiky vytřískat s minimálním úsilí další peníze . Jenže to, co obvykle působí jen jako zbabělost a nedostatek tvůrčí invence, je v tomto případě přesným opakem, jelikož se vývojáři nebáli do kultovní předlohy výrazně zasáhnout.

O ambicích tvůrců dostatečně svědčí už jen zvolené měřítko – původní hra je totiž roztažena rovnou do třech samostatných dílů, přičemž dnes recenzovaný Rebirth je teprve ten druhý. Dobře známý příběh byl obohacen o nové vrstvy vyprávění a na správných místech „přifouknut“ tak, aby nezůstalo nic nevyřčeno.

V naší tři roky staré recenzi prvního dílu jsme napsali, že kdybyste měli hrát v životě jedinou japonskou hru, měl by to být právě remake Final Fantasy VII. A nyní to platí ještě víc, protože Rebirth je v každém ohledu ještě lepší.

Jeho děj na události z minula nejen navazuje, ale ještě je formou interaktivních flashbacků doplňuje. Jeho znalost je ovšem pro pochopení zdejších událostí zcela nezbytná, a pokud jste ho vynechali, nemá smysl se navzdory původním slibům vývojářů do Rebirthu vůbec pouštět (a vlastně ani číst zbytek této recenze). Což není výtka, naopak, zvolený formát umožňuje vyprávět skutečně epický příběh.

Souboje jsou velmi akční, ale vyžadují i taktické plánování.

Dozvíme se, co způsobilo Sepirothův morální úpadek, o Cloudově první bojové misi nebo jakou roli zastává žoldák Zack, aniž bychom kvůli tomu museli hrát jeho nehezky zestárlý spin-off Crysis Core (viz naše recenze). Vyprávění se ovšem samozřejmě ubírá především směrem dopředu, kdy skupina hlavních hrdinů konečně opouští město Midgar a začíná jejich výprava za záchranou planety.

Na rozdíl od první části, která se skládala převážně z omezených koridorů, máte před sebou tentokrát regulérně otevřený svět, v němž se můžete pohybovat zcela svobodně a vybírat si z řady nepovinných úkolů. Většina fanoušků se změny konceptu dopředu velmi obávala, protože hráčská svoboda a kvalita vyprávění bývají často v přímém protikladu. Obavy ale naštěstí byly zbytečně.

Celkově vážný příběh není překážkou mnoha humorným scénám.

Ne, vývojáři opravdu nechtěli udělat další Assassin’s Creed, a i když se nevyhnuli těm nejsprostějším klišé, jako je „ubisoftí“ odemykání rozhleden nebo zabíjení monster na zakázku, hra se nikdy nesníží k tupému grindování. Objevování světa je navíc zábavné samo o sobě, skupinám zevlujících nepřátel je snadné se vyhnout nebo před nimi utéct a nepovinných aktivit je zde tolik, že se můžete věnovat jen tomu, co vás baví.

Důležité je poznamenat, že nejde o jednu obrovskou mapu, ale místní svět je rozdělen do několika menších kontinentů, mezi nimiž se můžete přesouvat jen pomocí místní „hromadné dopravy“. Každé prostředí pak má svá jistá specifika, která ji odlišují od ostatních. V kamenité poušti například budete muset ulovit speciálního ptáka Chocoba (místní variace na koně), který vám umožní šplhat po skalách, jinde zase dostanete k dispozici speciální transportér, členitou džunglí je zase nejlepší pohybovat se pěšmo.

Průzkumem zdejšího světa lze utopit desítky hodin, není to ovšem na úkor vyprávění příběhu. Naskriptovaných koridorových pasáží po okraj narvaných dějovými filmečky je zde totiž stále tolik, že za občasné odlehčení ve formě bloumání po nádherném fantaskním světě budete ještě vděční.

Hra je plná zábavných miniher, svoji oblíbenou si najde jistě každý.

Vůbec, časté změny tempa hry zaručují, že ani na chvíli nepocítíte nudu a jen se zděšením budete sledujete, jak rychle u ní utíká čas. Celkem je zde čtrnáct kapitol, každá vás přitom zavede do jiného prostředí a nabídne trochu jiný zážitek. Máme zde klasické podzemní dungeony plné soubojů a prostorových hádanek, ale i ryze adventurní pasáže, kdy se k cíli musíte doslova „prokecat“.

I když je Rebirth svým rozsahem obrovský a vydrží klidně i na stovku hodin, nikdy vás nepřestane překvapovat. Kvůli příběhovým zvratům se kolem vás neustále točí jiní spolubojovníci, čemuž pak samozřejmě musíte přizpůsobovat taktiku. Dokonce není podmínkou, aby se dění na obrazovce nutně účastnil i hlavní hrdina, takže se na stejné události podíváme z několika úhlů pohledu.

A pak tu ještě máme obrovské množství miniher, které toto jinak v podstatě klasické RPG posunují do úplně jiných žánrů. Tou zřejmě nejpropracovanější je karetní Queen’s Blood, která v mnohém připomíná zaklínačský Gwent. I tady budete hledat po světě vzácné karty, abyste postavili co nejsilnější balíček, v každém větším městě pak najdete spoustu hráčů, ochotných si s vámi poměřit síly. To je ovšem jen špička ledovce, miniher jsou desítky a všechny do detailu propracovaných. Hodiny tak můžete pilovat okruhové závodění na chocobech, vesmírné přestřelky, zvířecí variaci na Rocket League či třeba neuvěřitelně propracovanou hru na piano, která si komplexností nijak nezadá s hraním na kytaru z The Last of Us 2. Většinu z nich budete muset vyzkoušet aspoň jednou, není ale nutné se je plně naučit. Na případný neúspěch jsou scenáristé připraveni.

Grafika je nádherná, bohužel PlayStation 5 místy nestíhá.

To ze střetnutí s bossy se vykroutit nelze. Jsou jich spousty a mnohé z nich velmi nápadité. Ano, samozřejmě nechybí typicky japonské souboje s obřími příšerami, jejichž pomalé „pižlání“ zabere desítky minut, většina z nich má ovšem nějakou myšlenku. Hra má jen dvě úrovně obtížnosti, ale v případě záseku většinou stačí jednoduše se „dolevelovat“ plněním nepovinných úkolů.

Samotné bitvy se pak odehrávají v reálném čase, kdy s hlavní postavou napřímo sekáte a uskakujete, o dvě zbylé se pak stará umělá inteligence. Klíčem k úspěchu většinou bývá správné využívání kouzel nebo speciálních schopností, u delších bitev pak využijete pomalu se nabíjející týmové útoky nebo možnost vyvolání magické pomocníka.

RPG prvky jsou spíše upozaděny, nasbírané zkušenosti lze proměňovat ve vylepšování statistik nebo učení se novým kouzlům. Více než číselné parametry aktuálně používaného vybavení je důležité, jakými kouzelnými drahokamy (říká se jim zde matérie) si je vylepšíte. Správným namícháním schopností aktuální party lze docílit zázraků, ovšem k práci s inventářem se vine jedna z mála výtek, které lze vůči hře uplatnit. Je totiž extrémně neintuitivní a při zmáčknutí špatného tlačítka se často vrátíte o několik úrovní zpět. Na druhou stranu, stejně tomu tak bylo už minule a nějak jsme to zvládli.

Epickému příběhu dokonale sekunduje špičkové technologické provedení, které ždímá z PlayStationu 5 maximum. A bohužel, ani to k plynulému nestačí, protože ani v režimu výkonu si hra stabilně nedrží kýžených 60 snímků za sekundu. Navíc je v tom případě patrný citelný úpadek grafiky a tak jsem nakonec navzdory svým zvyklostem dal přednost grafickému režimu s 4K rozlišením. S ním totiž hra vypadá dokonale a prakticky nepoznáte rozdíly mezi nehratelnými filmečky a interaktivní částí. Vypíchnout si pak zaslouží i orchestrální hudební doprovod, který patří k tomu nejlepšímu, co jsme na tomto poli mohli kdy slyšet, viz například monumentální téma hlavního záporáka Sepirotha.

O Final Fanatsy VII by se dalo mluvit dlouho, ale není k tomu důvod. Ti, kdo propadli kouzlu minulého dílu, už mají Rebirth stejně dávno rozehraný, bez jeho znalosti naopak nemá smysl se do něj vůbec pouštět. Jde o epicky rozsáhlé dobrodružství, z jehož kouzelného světa se vám nebude chtít pryč. Nabízí hluboký příběh, ale i spoustu odlehčených momentů, abyste se mohli podle chuti zakousnout do toho, co vás zrovna aktuálně baví. Famózní technologické zpracování pak dává najevo, že tato hra si už s sebou nevláčí závaží v podobě minulé generace konzolí. Jedinou výtkou tak zůstává fakt, že na rozuzlení příběhu si budeme muset ještě několik let počkat.