RECENZE: Ani skvělý remaster nezamaskuje, že Crisis Core nezestárl dobře

Po famózním remaku kultovního japonského RPG Final Fantasy VII oživilo vydavatelství Square Enix i jeho mnohem akčnější prequel Crisis Core. Grafický posun je sice působivý, jinak však nemá dnešním hráčům nezatíženým nostalgií co říct. Disponuje patrně nejhorším soubojovým systémem, co byl kdy vymyšlen, zajímavou zápletku pak ředí extrémním množstvím zbytečných úkolů.

Vyznat se v názvosloví japonských sérií, podsérií, spin-ofů a cross-overů je pro běžného člověka mimo scénu poněkud komplikované, a tak mi úvodem dovolte malou lekci historie. Přestože Crisis Core vyšel v roce 2007, tedy deset let po sedmém díle patrně toho vůbec nejoblíbenějšího dílu RPG série Final Fantasy, ve skutečnosti se jeho události odehrávají dávno před ním. Šlo navíc o exkluzivitu už tehdy hardwarově slabé konzole Playstation Portable (PSP), což se notně podepsalo na jeho designu.

Pokud jste hráli fantastický remake Final Fantasy VII, podobné obrázky ve vás nejspíše vyvolávají příjemné pocity.

Sony sice tehdy na přenosné konzole pouštělo i své klíčové značky, jako třeba Uncharted nebo Killzone, jenže ty byly oproti svým „velikým“ sourozencům značně osekané, a to nejen graficky, ale i co se týče herních mechanismů. Panovalo totiž přesvědčení, že lidé na malých obrazovkách handheldů netouží nechat se unést virtuálními světy, ale spíše si jen tak na chvilku zahrát. A Crisis Core je toho dnes tím nejlepším příkladem.

Přestože grafici na aktuální remasteru odvedli obrovský kus práce, kdysi velice úspěšná hra (viz naše dobová recenze) dnes působí jen jako laciné šidítko, spíše dobový ekvivalent propracované mobilní hříčky pro ukrácení dlouhé cesty do práce než jako něco, do čeho byste se chtěli hluboce ponořit a zaplatit za to částku přesahující tisíc korun.

Jenže realita vypadá takto. Generické souboje proti hromadám stále stejných skupinek nepřátel, kteří často opakují stále stejnou animaci.

Crisis Core se sice tváří jako RPG, když před vás klade spoustu nepovinných questů a souboje s nepřáteli vás uzamykají v prostorově omezených arénách, ve skutečnosti však jde o ryzí akci. K dispozici máte útok mečem, blok, úskok do strany a šestici snadno vyvolatelných kouzel, která můžete vybírat z široké nabídky útočných a obranných „matérií.“ Většinou bojujete proti veliké přesile, takže se klasicky snažíte oddělit nejslabší kus ze stáda a postupným osekáváním ho eliminovat. Anebo naopak nahnat všechny na jedno místo a snažit se je ideálně trefit plošnými útoky.

God of War to tedy zrovna není, ale vlastně by to celé mohlo solidně fungovat i dnes, nebýt dvou zásadních faktorů. Tak za prvé – jak bylo tehdy v japonských hrách zvykem, souboje se spouští zcela náhodně i při rutinním průzkumu okolního světa, a tak nemáte žádnou šanci, jak se jim dopředu vyhnout. Prostě vstoupíte do místnosti, před sebou vidíte zamčenou truhlu, a když si ji jdete otevřít, zčistajasna se objeví hláška „Activating Combat Mode“ a před vámi se z nicoty materializuje skupinka nepřátel.

Ano, vím, že se to tehdy tak dělalo, ale herní průmysl už se naštěstí posunul dál. Nutit hráče obíhat všechny lokace po okrajích, kde je pravděpodobnost střetu nejnižší (byť bohužel stále ne nulová), je prostě trapas srovnatelný s kalhotami do zvonu a ochlupeným klínem.

Příběh je fajn, ale FFVII nijak zásadně neobohacuje.

Druhý důvod mé averze je ovšem ještě závažnější a jmenuje se Digital Mind Wave (DMW). Vzletný termín maskuje mechaniku podobnou obyčejnému casinovému forbesu, který zcela zásadně ovlivňuje průběh souboje náhodně zvolenými efekty.

„Výherní“ válce, umístěné do levého horního rohu obrazovky, se v průběhu soubojů neustále otáčejí a na rozdíl od těch ze skutečného světa poměrně často hráče odměňují. Tu se vaše postava stane na čas nesmrtelnou, tu se jí doplní ukazatel zdraví na maximum, tu dostanete možnost speciálního zničujícího útoku, jako když se třeba z nebe snese pro sérii ikonický pták Chocobo a překvapeného nepřítele zadupe do země.

Asi si dokážete představit, co tento hráčem zcela neovlivnitelný gembl s vyvážením soubojů dokáže udělat. Zatímco jednou vás po tuhé bitce k zemi pošle hrstka řadových nepřátel, při opakovaném pokusu dostanete hned po pěti sekundách k dispozici superkombo a můžete rovnou počítat odměny. Celá situace je dotažená až do takového extrému, že stejným způsobem hlavní hrdina dokonce i leveluje!

Jistá souvislost s nashromážděnými zkušenostmi sice existuje a rozhodně se nemůže stát, že byste třeba postoupili o dva levely během krátkého intervalu, ale i tak je tento systém zcela rozbitý. Několikrát se mi třeba stalo, že jsem postoupil o úroveň, zemřel a na stejnou úroveň jsem se při opakovaném pokusu dostal třeba až o půl hodiny později.

Soubojový systém je z veliké části postavený na náhodě, z menší na grindování. Hráči stačí jen mačkat dvě tlačítka a občas uskočit.

Jen těžko bych hledal více demotivační herní princip než čirou náhodu, takže někdy kolem poloviny Crisis Core jsem prostě shodil obtížnost na Normal (tu nižší ze dvou možných) a zbytkem hry se bez většího úsilí proklikal několika málo naučenými komby.

Pravdou je, že bych to možná nemusel dělat, kdybych věnoval více času plnění nepovinných misí. Jenže na rovinu, víc jsem se bavil před dvaceti lety na brigádě u pásu při balení plastových vaniček s margarínem. Misí je tu přibližně 300, což je bez debaty působivé číslo, všechny jsou ovšem úplně stejné. Hra vás během zamkne v malém fragmentu jedné z hrstky „openworldových“ map a vy musíte zabíjet náhodně se rodící monstra tak dlouho, než dojde ke splnění úkolu.

Je jedno, jestli máte zrovna zabít specifického bosse, otevřít předepsaný počet truhel nebo najít nějaký nějaký kus vybavení, v praxi to znamená vždy několik málo minut soubojů bez jakékoliv příběhové omáčky. Do těchto misí mimochodem můžete vstoupit i když zrovna třeba plníte nějaký zásadní dějový moment, což celému systému dává další dávku absurdity. Například ve vypjaté scéně pronásledujete uprchlého vězně a cestou si jen tak pro jistotu můžete „nagrindovat“ dva levely navíc zabíjením robotických vysavačů na druhé straně planety.

Oproti tomuto hernímu spamu je pak samotná příběhová kampaň vrcholem zábavy. Jenže v porovnání s dnešní produkcí nebo ostatními díly série Final Fantasy i tak ztrácí v každém ohledu. Sledujeme v ní Zacka, člena elitní vojenské jednotky SOLDIER, který pomáhá odkrýt zradu ve vlastních řadách. Celou dějovou linku jsem samozřejmě nemístně zjednodušil, protože ve skutečnosti je typicky japonsky přeplácaná. Což tedy není výtka, v dnešní mainstreamové produkci vlastně působí poměrně svěže.

Hlavní hrdina Zack má rád dřepy, a tak je dělá prakticky kdykoliv to jde. Je za to i achievement.

Přijde tak i na klonování, milostnou linku, zmutované mrtvé rodiče, ekoterorismus a bůhví co vše ještě. I pro člověka, co hrál remake FFVII poměrně nedávno a v jeho hlavních postavách se stále ještě jakž takž vyzná, je to celé poněkud nesrozumitelné. Jenže ony ty typické WTF momenty k tomuto žánru prostě patří a jsou součástí jeho kouzla.

Zatímco v produkčně dokonalém remaku FFVII se tvůrci alespoň trochu snažili západnímu publiku usnadnit pochopení, tady se na nováčky nemyslí, a tak jsme svědky zcela absurdních scén, jako když třeba hlavní postava při rozhovoru se svým nadřízeným dělá dřepy, aby prý maximálně využil veškerý čas.

Každopádně příběh jako takový je vlastně celkem ok, byť mi zdejší emocionální momenty přijdou hnané až příliš „na sílu“ a o svých oblíbených postavách (Cloud, Aerith, Sepiroth) jsem se toho vlastně až tolik nového nedozvěděl.

Crisis Core může uspokojit jen fanatické pamětníky, kteří si u něj zavzpomínají na staré dobré časy. Takové ty, kteří po přečtení prvního odstavce hned běží do diskuse, aby mě opravili, že Uncharted a Killzone nevyšly na PSP, ale PS Vita (samozřejmě to vím, ale princip mého sdělení zůstává stejný). Takové ty, kteří mi řeknou, že jen opravdový fanoušek dokáže ocenit „nenápadné“ narážky na pozdější události ve FFVII, jako jsou třeba autenticky rozmístěné dopravní prostředky v muzeální hale společnosti Shinra (no a?). Takové ty, kteří tvrdí, že i ten skvělý remake FFVII je vlastně jen komerční úlitbou dnešním zpovykaným masám a originál znásilňuje stejným způsobem jako Netflix Zaklínače.

Já to beru. Jenže pro vás všechny ostatní, kdo jste „tam“ stejně jako já tenkrát nebyli, jde jen o zbytečný náhled do minulosti, který jinak famózní FFVII nijak zásadně neobohacuje. A to ani navzdory tomu, jak skvěle vypadá.

Prázdný koridor zůstává prázdným koridorem, i když je ve 4K a s násobným počtem polygonů.