Final Fantasy Fables: Chocobo’s Dungeon

Pod svou kontrolou máte Chocoba – jednoho z nejroztomilejších RPG hrdinů, jaké jste kdy viděli. Má ale smysl se do toho vůbec pouštět?

Final Fantasy Fables: Chocobo’s Dungeon

Příznivci japonských RPG her, oslavujte! Na vaše Wii právě dorazila další hra tohoto žánru, který je na „rodinné“ konzoli od Nintenda tak málo zastoupený.

S rostoucí popularitou platformy by se tento neutěšený stav měl začít pomalu měnit, ale přesto je asi ještě hodně vzdálená ta doba, kdy si budeme moci vybrat alespoň ze dvou nových a zároveň dobrých JRPG her.

Final Fantasy Fables: Chocobo’s Dungeon (lépe řečeno FFFCD) je jakýmsi vedlejším produktem, využívajícím jména Final Fantasy k lepším potenciálním prodejům. Na to se pak takové hry často spoléhají, takže bývají splácány jen tak narychlo a postrádají kvality, díky nimž je to jméno vlastně tolik známé.

Buďme tedy rádi, že nemáme před sebou recenzi na jakousi odlehčenou rubačku nebo sbírku miniher, ale na skutečnou, jak je dnes v módě říkat, hardcore hru.

Brzy se ukáže, že z vejce vzešlý klučina má řadu zvláštních schopností.

Grafika a vůbec celá prezentace FFFCD může působit dojmem, že je tato hra snad určena pro malé děti. Doufám, že ti z vás, kteří se něčím takovým necháte snadno ovlivnit, jste potlačili úprkové tendence a rozhodli se alespoň přečíst tento text ještě předtím, než hru zcela zavrhnete. Zcela na rovinu: tohle je jeden z těch případů, kdy prezentace z nějakých záhadných důvodů klame vzhledem.

Ostatně to, že odvozování cílové skupiny od grafického zpracování je často nesmysl, byste měli všichni už dávno vědět. Ale zpátky ke hře. Aniž bych měl v úmyslu podceňovat schopnosti malých dětí, nemyslím si, že je mezi nimi mnoho jedinců ochotných nenudit se u zdejších tahových soubojů, a zároveň akceptovat nesmiřitelné podmínky v „podzemí“.

Tam hráče očekávají náhodně generované dungeony, zákeřné pasti a někdy i poněkud nespravedlivé podmínky, se kterými si neporadíte jen tak s prstem v nose a budete je muset řešit s rozvahou. To jen tak na okraj, aby nebylo pochyb, že pod nepříliš vábným vzhledem tkví cosi mnohem zajímavějšího.

Pokud se RPGčka něčím vyznačují, bývá to kromě sbírání zkušenosti a vylepšování vlastností postavy zejména příběh, který má za úkol zaujmout a vtáhnout do děje. Příběh této hry není možná sám o sobě nijak zvlášť výjimečný, ale rozhodně je vyprávěný zajímavým způsobem – retrospektivně. Mozaika okolností, za nichž bylo městečko, v němž se hra odehrává, uvrženo do izolace, se postupně skládá ze střípků vzpomínek jednotlivých vedlejších postav.

Se vzpomínkami se to v téhle hře má tak, že o ně lidé postupně přicházejí dílem Zvonu zapomnění, nacházejícího se ve věži na náměstí. Kdykoli se ten zvon rozezní, některé ze vzpomínek navždy zmizí. Navždy? Ne! Z nebe totiž spadne záchrana. A to hned dvakrát.

Nejdřív je do městečka postiženého shora popsanou kletbou záhadně teleportován Chocobo (což je zdejší hlavní postava - právě Chocoba budete ve hře ovládat) se svým lidským parťákem. Následně se přímo na náměstí doslova zřítí meteor, ze kterého se vyklube prazvláštní zelenovlasé mimino (skutečně vyklube, poněvadž meteor není ničím jiným než velikým vejcem).

Všechny dungeony v této hře jsou náhodně generované.

Brzy se ukáže, že z vejce vzešlý klučina, který je následně pojmenován Raffaello, má řadu zvláštních schopností. Jednoho dne si jen tak mýrnix týrnix zestárne o několik let, prý aby mohl snadněji hovořit se svými novými přáteli. A mezi přátele nepočítá jen lidi. Dokáže mluvit i se zvířaty.

Z herního hlediska je ale nejzajímavější, že díky němu je možné ze vzpomínek obyvatel městečka vytvářet ... dungeony. Ano, je to tak. Abyste danou vzpomínku získali zpět a mohli ji vrátit jejímu majiteli, je nutné dojít na konec dungeonu a případně zabít finální potvoru, je-li v něm jaká.

Na rozdíl od povrchu je v dungeonech vše na tahy. Jak pohyb, tak i souboje. Při vstupu máte možnost nastavit si takzvané povolání – zde veteráni asi tuší, která bije, ale v zájmu pochopitelnosti textu se vynasnažím o vysvětlení. Povolání je vlastně víceméně tím, co název samotný naznačuje, a jeho praktický dopad je, kromě vzhledu, rovněž v trochu jinak rozložených základních vlastnostech postavy. Ano, tím se myslí útok, obrana, zdraví a podobné věci.

Na výběr je například Rytíř, Černý mág, Bílý mág, a ostatně i základní Chocobova podoba je jednou z možností. Obecné rozdíly jsou asi na první pohled zřejmé. Je jasné, že kouzelník má vysoké magické schopnosti, ale asi nebude zdaleka disponovat takovou silou pro boj zblízka jako některé z povolání orientovaných na sílu. Zbytek, tedy jaké povolání si vybrat do konkrétního dungeonu, si musí hráč vyzkoušet a ověřit na vlastní kůži.

Povolání má své vlastní zkušenostní body, které nezískáte automaticky po souboji s nepřítelem jako standardní zkušenost. Tyto speciální body vypadávají z některých nepřátel jakožto „předměty“ a přidávají se vždy ke stávajícímu povolání. Jak levelujete povolání, získáváte k němu nové speciální schopnosti, z čehož vyplývá, že čím víc příslušné povolání používáte, tím užitečnějším se stává. Toto pravidlo nutí hráče často alternovat mezi jednotlivými povoláními, aby některé z těch důležitých nenechal zbytečně bez zkušeností.

Už o tom byla řeč, ale pro ty, kdo si toho snad nevšimli – všechny dungeony v této hře jsou náhodně generované. To znamená, že jakmile některý z nich opustíte, ať už proto, že jste ho dokončili, předčasně vzdali nebo jste prohráli nějaký souboj, po příštím vstupu bude vše vypadat úplně jinak. Již dokončené dungeony můžete znovu navštěvovat a sbírat předměty, které jste možná při prvním vstupu opomenuli nebo které tam vůbec nebyly.

Tak, poté, co jste si přečetli předchozí řádky – připadá vám teď pravděpodobnější, že vás FFFCD bude bavit? Netvrdím, že tomu tak nutně musí být. A rozhodně bych si nechtěl přisuzovat schopnost měnit názory zatvrzelých. Každopádně to, co se píše v předchozích odstavcích, není popis hry pro malé děti. Leda snad pro nějaké odrostlejší.

Co dělá bojovník, když zrovna nebojuje

FFFCD není jen o soubojích. Tedy, ty jsou jistě základní náplní, ale kořením života v každém správném RPG jsou všecky ty nepovinné věci, které ozvláštňují prostředí i celkovou atmosféru. Chocobo může například rybařit nebo sázet květiny. Ani jedno ale není samoúčelné, neboť ryby i kytky se dají využít (a to nejen k prodeji).
Další zábava pramení z existence vedlejší postavy, jejíž smysl života spočívá v neustálém předstírání, že je jedním z tajuplných maskovaných hrdinů, z nichž každý poskytuje jiné obveselení.
Prvním z těchto šašků je Dungeon Hero X, a budete od něj často dostávat rady ohledně soubojů a vůbec všeho možného, co se týká dungeonů. V dungeonech budete čas od času teleportováni k jinému „hrdinovi“ jménem Merchant Hero X. Ten má ve svém obchůdku vždy nějaký speciální předmět a když mu ho vezmete, převlékne se za Dungeon Hero X, a sice s jasným úmyslem – potrestat vás. Souboj s tím tajtrlíkem pravděpodobně není možné vyhrát, ale dá se zdrhnout – když se vám to podaří, předmět je vám za odměnu ponechán.
Romantic Hero X zase sbírá „romantické“ hlášky. Popravdě řečeno, většinou na nich není nic romantického, jsou to prostě slova, která najdete v dopisech od NPC, případně si je najdete na internetu, a dostanete za ně karty do zdejší karetní hry, nebo cosi jiného, jako třeba přístup do speciálního dungeonu.
Ona zmíněná karetní hra bude zřejmě celkem velikým lákadlem pro některé z vás. Disponuje chaotickými pravidly, jaká jsou pro tyto karetní hry obvyklá, a je možné hrát ji s kamarádem po internetu. Jsou tu i další, podstatně primitivnější hříčky, které ale žádnými online funkcemi nedisponují.

Stále ovšem platí, že vizuální dojem ze hry je povětšinou rozpačitý. Pohled na scenérie nebývá vůbec špatný, zato postavy, snad jen s výjimkou samotného Chocoba, jsou při pohledu zblízka opravdu až nepěkné. Zvláště když se začnou hýbat – jako by je snad animoval opilý Chuck Norris a když byl se svou prací hotov, nikdo se mu neodvážil jeho dílko zkritizovat. Víte přece, co se člověku stane, když si otevře ústa na Chucka Norrise, ne?

Tak tedy, podle mého názoru je FFFCB velmi solidní japonské RPG. Nehraje si na něco extra a nic zvláštního ani nenabízí – vyjma dlouhých hodin slušné zábavy, nějaké té občasné lehčí frustrace a volitelných speciálních bonusů po dokončení hry. Řeklo by se, že jde o takový docela obyčejný nadprůměr. Dodejme, že majitelé Wiička si zatím, alespoň v daném žánru, musí i toho, co je obyčejné, vážit jako vzácnosti.