Final Fantasy XIII připomíná současnou formuli 1

Legenda legend má další díl. O vizuální dokonalosti a prodejních číslech netřeba pochybovat.

Final Fantasy XIII | foto: pro iDNES.cz

Final Fantasy je jednou z nejslavnějších sérií japonských RPG her a ať už to tentokrát dopadlo jakkoli, třináctka rozhodně neznamená neštěstí.

Kdybychom měli vycházet ze starého vtipu, jak Angličan odchází bez loučení, zatímco Žid se loučí, ale neodchází, pak by Final Fantasy (v hrubém překladu Poslední příběh) izraelský původ vysloveně slušel. Mluvíme však o sérii japonské a dnes už v souvislosti s ní nějaké loučení nikoho ani nenapadne.

Tedy, mohli by se jednoho dne rozloučit zákazníci, ale ani to, zdá se, zatím nehrozí. Faktem však je, že není nic snadného vymýšlet pořád něco nového a současně držet tradici.

Takže nejprve dobré zprávy. Final Fantasy patří mezi tradiční tahouny grafického pokroku a ani třináctka není výjimkou. Už úvodní titulky a intro umlčí všechny, kteří by snad chtěli pochybovat o nekompromisní kvalitě novinky, co se vizuální stránky týče.

Japonský erotický ideál je tu vybroušen do špičky.

Nejdřív je to nadýchané jako šlehačka a slovy jednoho našeho známého "sladké jako dívčí prsa v máji". No a pak je to zase dynamické jako Dynamo Moskva a temné jako ... no třeba jako Moskva v noci. A to doslova, neboť místní "temnota" je naleštěná, zářící a třpytivá. Prostě Final Fantasy.

A pak se konečně dostaneme z vlaku, jenž mimochodem právě u FF opráší nostalgické vzpomínky, a vyrážíme do akce. A asi netřeba zdůrazňovat, jak jsme po těch úžasných filmečcích natěšeni a jak nás na ovladači svrbí prsty, zvlášť když se herní grafika od animací už téměř neliší. Děj nás sice trochu mate, ale hlavně že jsme unikli z toho neblahého transportu. Jistě se všechno brzy vysvětlí. Takže běžíme vpřed po úzké stezce a když se nám někdo postaví do cesty, smeteme ho mačkáním tlačítka.

Ne, nebojte se, že by FF konvertovala k akční víře. Je to samozřejmě nadále RPG a postavám, respektive té jediné, kterou zrovna ovládáme a jež se co chvíli mění, dáváme povely, co má dělat. To, že si zatím vystačíme s jedním tlačítkem, je dáno tím, že je přece potřeba nenásilně zapojit případné nováčky, aby se nevyděsili a všechno si přirozeným vývojem osvojili. Nicméně když i po dvou hodinách stále běháme po úzkých pěšinách a drtíme všechno živé jedním tlačítkem, už to taková radost není.

Takže si řekněme na rovinu: Final Fantasy XIII má jeden z nejroztahanějších a nejnudnějších úvodů v dějinách videoher. Pocit "tak ještě chvilku to vydržím, než udělám pauzu, jinak usnu" leží hráči na zádech jako obézní pes a funí mu za krk. Celý ten několikahodinový úvod drží a vleče vpřed jenom a pouze okouzlující grafika.

Pravdou je, že máte na výběr mezi automatickým a ručním útokem, ale rozdíl je akorát v tom, že při automatickém útoku postava například občas vyrazí pěstí a občas metne granát, zatímco u ručního ovládání rozhodujete mezi pěstí a granátem vy sami. Vyjde to však nastejno, nepřítel v každém případě lehne a nevstane. Nejhorší chyba, jíž se můžete dopustit, je ztratit nějakou tu vteřinku, kdy už máte nabito a přesto neútočíte. Čemuž právě spolehlivě zabrání mechanické mačkání tlačítka.

Už dlouho se divíme, proč ještě žádného výrobce nenapadlo vrhnout na trh ovladač, u něhož by šlo nastavit simulované stisky zvoleného tlačítka, včetně volitelné frekvence. Rozhodně by to uvítali třeba hráči Dynasty Warriors nebo zmíněných prvních několika hodin FF XIII. A to není vše. Kromě uspávající "hratelnosti" se brodíme těžko srozumitelným dějem a posloucháme perly typu "vždyť víš, že jsou matky tuhé" nebo "když nevíš koho chránit, chraň všechny". Au.

Nu, je třeba říci pár slov o tom ději. Příběh se točí kolem nepřátelství mezi světem Pulse a z něj odštěpeným městem Kokon. Kromě toho, že tyto dva tábory mají za sebou krutou válku, oba jsou ovládány mechanickými bytostmi, zvanými fal'Cie, které zase stvořila ještě tajemnější bytost, zvaná Tvůrce.

Fal'Cie si mezi lidmi vybírají vyvolence, l'Cie, jež cejchují nevzhledným tetováním: obvykle na ruce, ale v případě hezkých dívek samozřejmě někde vysoko na stehně, aby si tyto mohly do kamery kasat sukénku. Vedle cejchu ale těmto vybraným jedincům dále udělují Soustředění, neboli povinný mysteriózní úkol.

V úzké jednosměrce s úzkými slepými odbočkami opravdu nejde zabloudit.

O tom, co je cílem Soustředění, může každý l'Cie jen o samotě a na základě vizí hloubat, ale asi by tomu trochu péče věnovat měl. Protože když úkol nesplní, promění se v ohavného zombíka Cie'th. No a když úkol splní, promění se pro změnu v modrý krystal. Takto zkrystalizován je zjevně "tuhej jako nikdo druhej", leč legendy praví, že není mrtvý, ale ve skutečnosti nesmrtelný. Není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu, ale stejně se do toho nikomu zvlášť nechce.

Svět Kokonu je ovládán teokratickou vládou zvanou Sanctum a kdo je podezřelý z jakéhokoli kontaktu s nepřátelským Pulsem, je odsouzen k vyhnanství. Téměř všemohoucím fal'Cie je ale lidská politika lhostejná, takže jsou chudáci běžní občánkové drceni ve smrtícím sendviči mezi vlastní vládou a fal'Cie.

No a náš příběh je o tom, jak se partička poskládaná z protivládních rebelů i běžných občanů snaží zachránit kamarádku, sestru a snoubenku v jedné osobě, ocejchovanou fal'Cie Pulsu, a přitom se sama zamotává do čím dál větších trablů. Z nich postupně vyplývá, o co vlastně usilují samotné fal'Cie.

Na rozdíl od děje je vlastní hra naprosto přehledná, ba prvních bezmála dvacet hodin přímo extrémně: v úzké jednosměrce s úzkými slepými odbočkami opravdu nejde zabloudit. Občas najdete levitující kouli s užitečným předmětem. Občas najdete levitující placku, kde si můžete uložit pozici. A co je pozoruhodné a pro titul příznačné, ta samá ukládací placka vám současně prodá kýžené zboží, jakož i odkoupí, co už nepotřebujete.

Po každém souboji se mimochodem automaticky doléčíte, takže netřeba zbytečně utrácet. Potom se herní svět konečně otevře a přidá desítky vedlejších úkolů, což ale pro celkový pocit ze hry může být pro mnohé až příliš pozdě.

Co chvíli shlédnete vizuálně dokonalý, leč obsahově často celkem nijaký filmeček, a občas shlédnete filmeček takové délky, že už prosíte herní božstva, aby to skončilo a mohli jste si zase chvilku zahrát. Je tedy pravdou, že animace lze odkliknout a autoři dokonce duchaplně tuto možnost vybavili dvoukrokovostí, aby nedošlo k nechtěnému omylu.

Jedno ale tvůrcům upřít nelze: stvořili opravdu, ale opravdu velice pohledný titul. O Vanilce (!) a jejím dokonalém zvonivém dabingu se vám bude zdát, případně, kvůli ní ani neusnete. Japonský erotický ideál je dobře znám a zde je zase jednou vybroušen do špičky. A aby se to trochu vyvážilo, máme tu i komického černocha.

Co se týče bojového systému, ten se po ubíjející jednotvárnosti úvodních hodin naštěstí postupně rozvine, spolu se zvolna rostoucí tuhostí nepřátel. Jde o modifikaci známého Active Time Battle systému, takže protivníci se svým vlastním útokem nepočkají, než si všechno sesumírujete a naklikáte správné kombo. Obavy však nejsou na místě, vše postupuje tak přirozeně, že stíháte, i když se vám později prsty docela míhají. Povedenými útoky se pak nabíjí ukazatel, umožňující využití speciálních schopností.

Myslí to křišťálově dobře

FF XIII je první hrou, která využívá engine zvaný Crystal Tools. Ten si vyvinuli Square Enix pro vlastní potřebu, přičemž původně na něm pracovali už pro PS2. Sami přiznávají, že předělat engine pro PS3 byl tvrdý oříšek a nepochybně se to podepsalo na extrémně dlouhém vývoji "třináctky". Engine sám je pak stvořen speciálně se záměrem vyrábět dlouhé, na dnešní poměry dokonale vyhlížející CGI scény s reálnou fyzikou a ohromujícími speciálními efekty a tento úkol také spolehlivě plní. Možná až příliš spolehlivě, ale faktem je, že show je to náramná. Kromě čerstvé novinky nás v dohledné budoucnosti tentýž engine obšťastní v titulech Final Fantasy Versus XIII a Final Fantasy XIV.

Jak už bylo výše řečeno, ovládáte jen jednu postavu a ta se co chvíli mění, takže teoreticky nahlížíte dění z různých úhlů, ale v praxi vám to spíš trhá užší kontakt s kteroukoli z nich. Tuto režisérem zrovna přiřazenou postavu podporuje jeden až dva kolegové. Zprvu jsou řízeni naprostou automatikou, ale posléze je můžete podřídit takzvanému Paradigmatu, což není nepodobné pokynům trenéra v kolektivních hrách. Podle potřeby lze Paradigma měnit i v průběhu bitky.

Levelování, mimochodem bez levelů v pravém slova smyslu, probíhá v systému, zvaném Crystarium. Kruhový rošt především efektně vypadá, ale na rozdíl od mnoha jiných pokusů ozvláštnit v zásadě prostý prvek RPG her, jímž je rozvoj postavy, se v něm i bez problémů vyznáte. Jednotlivé postavy pak můžete rozvíjet v různých tradičních Rolích, jež tu jsou sice nazvané Commando, Medic, Ravager, Saboteur, Sentinel a Synergist, leč výsledkem je, že někdo tluče, jiný kouzlí a další léčí. V jednom okamžiku může postava využívat jen jednu ze svých Rolí a právě kombinace tří Rolí tvoří aktuální Paradigma.

Nelze zapomenout ani na možnost vyvolávat pomocné Eidolony, což je schopnost spjatá se statusem l'Cie. Tito víceméně humanoidní pomocníci se pak v takzvaném Gestalt módu dovedou pro úspěch bitvy po vzoru Transformerů proměnit ve svou dopravní formu: koně, motorku, auto, vše v nezaměnitelném efektním asijském stylu, který někdo miluje a jiný, ehm, méně miluje.

Za zmínku stojí i tradičně kvalitní hudba, pod níž je podepsaný Masashi Hamauzu. Pro zajímavost: v Německu narozený autor pracuje pro Square Enix od roku 1996 a hlavním skladatelem firmy je od roku 2004, kdy ji opustil legendární Nobuo Uematsu. Jakost jednotlivých témat vynikne především, když je posloucháte mimo hru, ale dění na obrazovce hudba každopádně podkresluje na jedničku.

Final Fantasy XIII tedy nakonec rozhodně není nepovedený titul a když zatnete zuby a vydržíte, uspokojení se dostaví. Zároveň se však přece jen zdráháme bujaře slavit. A dlužno podotknout, že hlavní "problém" hry se netýká jen jí. Plíživý posun řady značek k interaktivní podívané, založené na dlouhých efektních animacích a postupu příběhem á la vyhlídkový vláček nás naplňuje rozpaky a nostalgií.

Prodejní čísla však mluví jasně: toto je nejspíš budoucnost videoher. Neboť na rozdíl od úvodního přirovnání k nešťastné formuli 1 je tady více těch, kteří trend vítají, než těch, kteří litují. Jinými slovy: zatlačme slzu a vzhůru do obchodu.