RECENZE: Jaký je svět bez lidí? Empathy ho ukazuje po apokalypse

Empathy je jedna z těch her, v níž nepotkáte jediného člověka. Podobně jako třeba v Everybody's Gone to the Rapture nebo Dear Ester to však má svůj důvod. Civilizace došla k úpadku a jen vy můžete přes sérii puzzlů, hledání vzpomínek a předmětů přijít na to, co se vlastně stalo.

Na rozdíl od jejích vzorů, Empathy neprovázela velká očekávání. To se podepsalo na faktu, že jejího vydání si mnoho milovníků adventur ani nevšimlo, a pak na té skutečnosti, že jsou o to víc překvapení. Empathy rozhodně není bez chyb (především ty technické vám mohou zkazit jinak pěkné odpoledne), ale jedinečnou atmosférou, silným emotivním dějem a osobitým přístupem si vás dokáže omotat kolem prstu.

Aby bylo od začátku jasno: Empathy je zástupcem tzv. walking simulátorů. Tedy adventur z pohledu vlastních očí, ve kterých ujdete kilometry a především se kocháte krajinou. Ale ne, jde o nadsázku. I kdyby nic jiného, u hry vás udrží extrémně zajímavé prostředí, osudy lidí, které si vyslechnete, chytré puzzly a nakonec i poměrně otevřený svět.

Empathy: Path of Whispers

Město Chernosk, kde „inovace je klíčová a i architektura je experimentální“ je pusté a prázdné. Utopistická socialistická společnost položená na ramenech oligarchů se zbořila jak domeček z karet, ale nikdo neví proč. Ví se jen to, že mezi lidmi zprvu docházelo k incidentům. Jinak slušní občané se začali chovat podivně, násilnicky, jako by přišli o všechen rozum. Zešíleli.

Nejdříve šlo jen o drobné případy. Noviny psaly o možném viru, nákaze, o teroristickém útoku, útoku ufonů a podobně. Ale netrvalo dlouho a spustila se lavina násilí. Přivolané vojenské jednotky brzy podlehly také. Chernosk se ocitl v katastrofické občanské válce. Z města tak úplně vymizela ona empatie, kterou má hra v názvu.

Empathy: Path of Whispers

Empathy: Path of Whispers

Vy jste malý, bezvýznamný hoch, kterému průvodce poví, že jen vy můžete situaci v kdysi idylickém městě zvrátit. Co tím myslí? Proč zrovna vy, malý kluk? A proč máte pocit, že se v průvodci kromě poetických průpovídek skrývá něco dost divného a děsivého?

Neříkejte, že vás zápletka Empathy nechala chladnými. Jednotlivé příběhy civilistů a pak i vojáků jsou skvěle namluvené a pomocí komorních vyprávění dokreslují atmosféru, kterou v prvé řadě vytváří prostředí. Opuštěné vlakové nádraží vysoko v horách, s kolosální sochou v pozadí a zamlženým údolím pod vámi je první magickou zastávkou.

Empathy: Path of Whispers

Pak park v podzimních barvách s opuštěným dětským hřištěm, vojenská základna, tunely pod městem a potom vlakem pryč. Nudit se nebudete, na opuštěné kouty Chernosku je radost se koukat. A to i přesto, že grafická stránka není příliš vyrovnaná. Některé lokace jsou nádherné, u jiných (třeba právě v oné základně) si všimnete, že některé textury vypadají jako ze sedm let staré hry. A nepomůžou ani použité filtry.

Celý svět ovšem nedělá zajímavým ani tak kvalita textur, ale architektura. Ta v mnoha případech bere dech. Zvlášť ona úvodní lokace, do které se ještě několikrát vrátíte. Dechberoucí je i hudební doprovod. Hraje sporadicky, ale vždy se hodí scénicky. Například při vstupu do smutně se rozpadajícího parku vám Empathy spustí emotivní ženský chorál. Soundtrack opravdu stojí za to, i když mnoho skladeb neobsahuje, ale i díky němu se vám scéna vryje do paměti.

Empathy: Path of Whispers

Empathy: Path of Whispers

Jak je na tom samotná hratelnost? Důležitá otázka, zvlášť, když si připustíme, že tento žánr je známý nedostatkem herních mechanismů. Aktivních předmětů v prostředí není mnoho, to je pravda. Většinou interakce probíhá skrz nějaké vysvětlení od vašeho průvodce, který k prostředí řekne pár slov. Ve hře však inventář máte, a tak dojde na sbírání a používání různého harampádí.

Hlavním prvkem hratelnosti je jakýsi tajemný detektor, který si na počátku uzmete. Ten nachází nejbližší předměty, ke kterým se vážou vzpomínky lidí. Jakmile předmět najdete, v minihře upravíte křivku tak, aby se kryla s křivkou předmětu a... Puf! Jste přeneseni do snového stavu minulosti, ve kterém vyřešíte jednoduchou hádanku.

Empathy: Path of Whispers

Když zjistíte, že cesta po kolejích není přístupná, vrátíte se do doby, kdy se koleje spravovaly a těch pár pražců kladivem přitlučete sami. Pak se vrátíte do současnosti a hle, cesta dál je volná. Stejně to funguje, když opravujete vlakovou soupravu. Některé součástky nejsou v přítomnosti, takže je připevníte v minulosti a o zbytek se postará čas. Prosté.

Ačkoliv tedy aktivních předmětů není mnoho, prostředí je dost bohaté, a tak je občas problém určit, co má význam a co ne. Detektor navíc neukazuje hloubku, takže dostat se k objektu, který obsahuje nějaký příběh, je sem tam obtížné. Je to důsledek otevřeného světa. Tedy důsledek jedné z největších deviz Empathy.

Mapa města je velká a otevřená. Na mnoho odboček nenarazíte, ale často najdete zamčenou bránu či dveře, které po hodině hraní otevřete z druhé strany. Ono zvolání „Tady jsem už byl!“ s sebou nese velké uspokojení. Empathy není jako jiné walking simulátory, nezavře vás do koridoru. Navíc 90 % předmětů a příběhů je nepovinných, a tak vás podporuje ve zvědavosti a touze prozkoumávat. Kéž by takových bylo více.

Ale nic není bez chyby, a tak i Empathy dostala svou „porci“ vad. O úrovni grafiky byla řeč, ale větším problémem jsou technické potíže různého charakteru. Uživatelé na webech hovoří o chybách, které jim znemožňují hru dohrát. Sám jsem naštěstí narazil jen na jedinou. Při snaze slézt ze žebříku jsem spadl. Hra se načetla, ale žebřík se potom nechoval jako aktivní předmět. Spadl jsem ještě párkrát a teprve poněkolikáté se věci vrátily do normálu. S padáním je v Empathy obecně potíž. Skákat můžete a padat také, ale jakmile padáte hlouběji, asi tři metry, hra to považuje za smrt a nahraje se. Malý hrdina asi není žádný atlet.

Chtělo by se mi říct, že Empathy: Path of Whispers je ve svém žánru dost netradiční. A tak to tedy řeknu: Na rozdíl od mnoha jiných adventur (i těch zmiňovaných na začátku) mi Empathy přijde jako svěží, zajímavý a především zábavný zážitek. Stále se drží zajetých kolejí žánru a není bez problémů, ale bez debat vám učaruje.

Například už jen tím, že se autorům podařilo v celkem otevřeném světě zařídit, abyste ani jednou nezabloudili a ani chvíli se nenudili. Jak to dokázali, je mi záhadou. Ale to asi bude součástí celého toho mystéria.