Call of Duty: World at War – zpět do druhé světové, už to ale začíná být nuda

Intenzivní akce se opět vrací do druhé světové a byť se dobře hraje, jde o krok zpět v mnoha směrech.

Call of Duty: World at War (PC) | foto: Bonusweb.cz

Série Call of Duty je mezi hráči velmi uznávaným pojmem a každý nový díl se automaticky stává prodejním hitem. U podobných titulů je tedy jasné, že se o něj v redakci strhla bitka a abychom předešli krveprolití, dali jsme ji radši hned dvěma recenzentům a to stálé dvojici David Sillmen & Petr Kárník.

 (David Sillmen) Nelze pominout skutečnost, že si Activision Blizzard udělal ze značky Call of Duty oslíčka vytřásajícího zlaťáky.

Zřejmě se tak musíme smířit se situací, kdy bude vycházet přinejmenším jedno Call of Duty ročně. I když smířit není možná to správné slovo. Hráči to totiž tvůrcům i vydavatelům žerou i s navijákem.

Ostatně, nad čtvrtým dílem chrochtal blahem kde kdo a i recenzenti museli uznat, že tohle je – navzdory všem nepopiratelným chybám a zpátečnickým prvkům strhující akce a mnohá média dokonce sáhla po ocenění pro akci roku.

Ovšem Modern Warfare znamenalo pro Call of Duty přece jen jistý přelom. Poprvé se některá z her série neodehrávala za druhé světové války.

Přemístění do aktuálních kulis bylo přitom přijato s velkými ovacemi. V tomto světle překvapil tah, vrátit World at War zpět do největšího masakru v lidských dějinách.

Pravda, tolik arkádových akcí z tohoto prostředí již nevychází. Přinejmenším ne tolik, jako před několika lety, ale stejně. Současný svět je hráčům možná přece jen bližší. Buď jak buď – pátý díl se vrací do starého světla a s ním přichází na scénu i studio Treyarch, které tentokrát na pozici vývojářů střídá Infinity Ward, jež pro změnu horečně pracuje na dílu šestém.

V kulisách druhé světové je těžké vymýšlet něco nového. V Evropě i Africe už hra byla, takže zbývá Pacifik. Právě tam byla zasazena polovička děje. Ačkoliv slovo děj je zřejmě příliš silné slovo.

Na rozdíl od Modern Warfare nečekejte žádnou zápletku, tedy až na tu, kterou psala sama historie. Američané se nakrkli po útoku na Pearl Harbor a vydali se vystřílet strategické ostrůvky v Tichomoří od japonského elementu.

To je ale jen část pohádky. Autoři zřejmě byli toho (mylného) dojmu, že by Pacifik celou hru neutáhl a navázali tak na pevné tradice. Ano, tušíte správně – zase jednou si střihnete misi ve Stalingradu a pro změnu budete s Rudou armádou dobývat Berlín. Když jsem zjistil, že jsou karty rozdány skutečně půl napůl, nebyl jsem příliš nadšen, ale nakonec se ukázalo, že je docela jedno, kde se hra odehrává – zážitek je všude prakticky tentýž.

(Petr Kárník) Bohužel ve hře chybí i jakýkoliv příběh, který by jednotlivé mise jakkoliv spojoval.  Hra bez jakýchkoliv logických vysvětlení chronologicky skáče o několik let dozadu, pak zase zpět a díky tomu se s žádnou hlavní postavou nijak nesžijete.

Vše je pouze o tupém postupu vpřed a střílení. Nikde není jediný logický zádrhel a déle se na jednom místě zdržíte pouze v tom případě, pokud je vaším úkolem vystřílení tolika nepřátel, dokud se nespustí skript a nepřestanou se respawnovat.

    

Každopádně, tichomořské ostrůvky byly ozvláštněním přinejmenším po vizuální stránce. Namísto bloků budov a těsných uliček přímo volající po koridorech, se tady podíváte na širší pláně, do džungle, zákopů a samozřejmě také tunelů, které pak od Japonců odkoukali Vietnamci.

Ne, netěšte se – autorům se z tohoto prostředí přesto podařilo vytvořit jednu jedinou cestičku, kterou můžete běžet a střílet jako o závod. Koncepčně se tak nemění vůbec nic, ale přece jen je dojem z Tichomoří vzdušnější a otevřenější, i když je to opravdu jen dojem.

Osobně se mi mise proti Japoncům moc nelíbily. Jejich design a grafické zpracování není to, co bychom na dnešní dobu očekávali a trapné ohraničení uzoučké stezky neprostupnou džunglí je prostě až do nebe volající. Kromě toho zde nenarazíte ani na žádný zajímavější úkol, pouze samé vyčištění tunelů, zničení protileteckých střílen apod.

Ovšem ani Stalingrad či Berlín se nemají za co stydět. V rámci série jsou zpracovány zase o něco lépe a atmosféričtěji. Navíc se všechny mise v Evropě odehrávají za velmi pošmourného počasí, jež hře dodává místy až katastrofické a velmi intenzivní kontury.

Zde už je to jiné kafe. Mise za Sovětskou stranu jsou dle mého to nejlepší, co hra nabízí. Ať už Stalingrad nebo Berlín, z rozbombardovaných měst je zkrátka cítit ta depresivní atmosféra na každém kroku, berserk v podání Sovětů bránících svoji zem nebo s touhou po pomstě svých padlých kamarádů, odstřelování německých důstojníků atp.

Tyto mise jsou skutečně přesně tím, co je pro sérii Call of Duty tak typické a co z ní dělá špičku v žánru.

Většina misí běží podle zavedeného mustru a zakládá se na dynamickém velení. Prostě běžíte koridorem, střílíte kolem, občas se zastavíte na větší pláni a zlomíte větší odpor nepřítele, abyste mohli zase běžet dál.

Jakoby na pozadí jsou úkoly. Ty v podstatě ani nemusíte sledovat a stejně je nějak splníte, prostě proto, že vás k tomu hra dotlačí. Jako obvykle se jedná o dobývání důležitých budov, jejich následné vyčištění, obranu, případně je třeba zničit protitanková stanoviště apod. Nic, co byste neznali.

Vojáků je enormní množství, snad největší v historii série, ale tak nám to přijde pokaždé.

Pár misí se vymyká standardu hry, ale rozhodně ne série. Ve Stalingradu si tak střihnete sniperskou misi pod vedením ostříleného a charismatického seržanta se spoustou hlášek. Docela dost to připomíná oblíbenou černobylskou misi z Modern Warfare (případně film Nepřítel před branami).

A pak nesmí chybět ani mise v tanku. Pokolikáté už? A co byste řekli na vylodění na jednom z tichomořských ostrůvků? Že už jste to zažili stokrát? Tak si to střihnete ještě jednou.

Call of Duty zkrátka místy působí hodně šablonovitě. Jakoby bylo nutné naplnit nějaké standardy a jakmile se to podaří, může se jít do prodeje. Nějaké překvapení? Ale kdeže! V tomto působí World at War přísně staromódně. Nikde nenarazíte na nějaký modernější vývojářský přístup. Ani tu fyziku sem autoři ještě pořádně nezakomponovali!

Hra je stejná jako její předchůdci i v ostatních aspektech, zejména pak stylu hraní. Jak už bylo řečeno, z koridoru cesta nevede. A v podstatě pořád se tu střílí. Vojáků je enormní množství, snad největší v historii série, ale tak nám to přijde pokaždé. Kvantita tu nahrazuje kvalitu skutečně dokonale. Když už umělá inteligence vysloveně nehapruje (prostě si vás nevšímá), pak je prostě jen tupá, stojí na místě a střílí, případně na vás běží a střílí.

Co se týká té umělé inteligence, jedná se asi o největší slabinu celé hry. Všichni nepřátelé do jednoho jsou naprostí tupci a pokud mají ve skriptu, aby zaútočili, tak si prostě stoupnout a střílí.

Často se také zaměří na někoho z vašich kolegů ve zbrani a vás si nevšimnou, ani kdybyste přiběhli těsně k nim a polechtali je po nosem. Ještě směšněji to působí v misích proti Japoncům, kteří mají ve svých řadách sebevražedné vojáky. Ti jsou maskováni v trávě a jakmile se k nim přiblížíte, vyskočí a rozběhnou se na vás s napřaženým bajonetem.

Ale stejně jako u případu výše, protivník si okamžitě vybere jeden cíl a k němu běží bez ohledu na to, zda mu v cestě někdo stojí. Prostě ho oběhne (případně jím proběhne) a běží dál, dokud buď nezemře nebo svůj cíl nezapíchne.

Před vydáním se hodně mluvilo o jejich brutalitě. A je třeba potvrdit, že World at War není hra pro dětí (jak by také mohla). Hráč si tu na svá bedra musí vzít smrt tisíců nepřátel – je mašinou výkonnější než Rambo v nejlepších letech.

Navíc tu krev stříká více než kdy jindy, po výbuchu granátu létají těla vzduchem a Japonci mají oblibu v napichování mrtvol na kůly či zavěšování na stromy. A pak je tu samozřejmě plamenomet – opravdu hutná zbraň, především ve vašich rukou.

Hratelnost je neuvěřitelně dynamická a pravděpodobně vás strhne, ať chcete nebo ne. Je až s podivem, jak se tvůrcům daří maskovat nejrůznější nedostatky, staromódní přístup apod. To střílení, které je jen graficky propracovanou variantou střelnicí, prostě z nějakého důvodu baví. Snad je to tou rychlostí, ve které se vše odehrává.

World at War je kompletní válkou na dvou frontách ve zkratce. Jako obvykle – šestihodinové zkratce. Hodně sice záleží na obtížnosti, ale pokud se příliš nezaseknete, o mnoho déle vám hra skutečně nevydrží.

A zapomenete přitom na totální naskriptování, kdy i granáty z rukou nepřátel létají v nadefinované podobě. Jistě vás nepřekvapí, že na určitých místech se vojáci množí donekonečna, respektive do chvíle, než překročíte určitou linii, která vypne jejich automatické generování.

Vydat koncem roku 2008 hru, ve které nerozbijete skleněnou láhev ani bazukou, to už chce docela odvahu.

Po grafické stránce se nejedná o žádný propadák, naopak, ale přeci jenom jsme čekali asi trochu víc. Osobně se mi víc líbil čtvrtý díl a jeho nové prostředí, zde je to prakticky stejné, pouze v jiném kabátku. Navíc jak už jsem psal výše, část z Pacifiku mi nijak extra povedená nepřijde, hra za Sověty je naopak skvělá. Hezky vymodelovány jsou i důležitější

NPC postavy, spolubojovníci a nepřátelé jsou si zase naopak docela dost podobní a až po třistapadesátésedmé zastřelíte toho samého Helmuta, začne vás to trochu štvát. Jasně, nejde vytvořil nový model pro každého, kdo se ve hře mihne, ale více variací by rozhodně neškodilo.

Samozřejmostí jsou dobové zbraně, technika, uniformy a další podobné věci, což už ale dnes není věc, ze které bychom si sedli na zadek. Navíc např. zvuky zbraní jsou odporné a cvakají jako kuličkové pistole.

Rovněž některé efekty jsou na dnešní dobu notně pozadu. V trailerech byl hlavní devizou všudy přítomný oheň, jehož tvůrci jste v mnoha případech vy, ať už díky zkázonosnému plamenometu či plamenometnému tanku pod vaším vedením.

Bohužel právě efekt ohně mě celkem zklamal a do reality má daleko. Respektive po grafické stránce bych si nestěžoval, ale oheň se nijak nešíří, pokud už něco chytne, tak to hoří pár sekund apod.

Velké zklamání je pro mě hra i po stránce fyziky a interaktivity s prostředím – ta je totiž zcela nulová. Vydat koncem roku 2008 hru, ve které nerozbijete skleněnou láhev ani bazukou, to už chce docela odvahu. Chápu, že o tom hra není, ale aspoň nějaký náznak destrukce (když nepočítáme skripty) by se ve válečné hře plné zbraní a explozí mohl vyskytovat.

Přes tyto a další výtky je Call of Duty: World at War stále mohutnou akční jízdou, které ale zoufale schází moment překvapení a něco nového. Modern Warfare něco takového měl, World at War nikoliv.

Dokonce i multiplayer je velmi podobný čtvrtému dílu, i když v jiných kulisách. Snad jen možnost projet kooperativně kampaň ve čtyřech hráčích je nová. Kolem a kolem to u mě dělá 75%.

Jak už je asi patrné z mé části recenze, hra je pro mě velkým zklamáním. Po opravdu skvělém čtvrtém dílu a novém dechu skomírající sérii se autoři uchýlili opět o notný kus zpět a předvádějí nám už mnohokrát předvedené.

Pátý díl Call of Duty se sice dobře hraje, vyniká opravdu rychlou a dynamickou hratelností, reálným zobrazením válečných hrůz (některé scény jsou opravdu pro silné žaludky) a několika povedenými momenty.

Na druhou stranu ho krutě sráží vyloženě dementní AI, starší engine, minimum novinek nebo krátká herní doba. Výrokům o nejlepším díle série se upřímně směju a hodnotím pouze jako lepší průměr, tedy 65%.