PRVNÍ DOJMY: Hráli jsme God of War a je přesně tak dobrý, jak jsme čekali

  • 3
God of War: Ragnarok vychází již počátkem listopadu a bez debaty bude jedním z hlavních kandidátů na titul hra roku. Po prvních několika hodinách strávených s ním můžeme všechny fanoušky uklidnit, nic se nepokazilo a hra je minimálně stejně zábavná jako minule.

God of War z roku 2018 je dost možná tím vůbec nejlepším restartem v herní historii. Primitivní rubačku dokázal povýšit na emocionální drama o vztahu otce se synem, aniž by přitom rezignoval na své akční kořeny (viz naše dobová recenze).

Kvůli embargu nemůžeme zatím použít vlastní screenshoty, ale vězte, že hra vypadá v akci přesně takto dobře.

Ragnarök se zprvu tvářil jen jako datadisk, nakonec jde však i přes absenci číslovky v názvu o plnohodnotné pokračování. Hra vychází až 9. listopadu, jak už je ovšem u playstationových exkluzivit příjemným zvykem, vývojáři mají už dlouho hotovo a svojí hru sebevědomě poskytují novinářům s dostatečným předstihem, aby si ji mohli s časovou rezervou prolézt skrz naskrz. Na naší recenzi si budete muset počkat až do 3. listopadu, zatím se však s vámi můžeme podělit o první dojmy vzniklé z několika hodin hraní.

A rovnou ze začátku můžeme všechny konzervativní fanoušky uklidnit. Vývojáři ze studia Santa Monica si tenkrát nepřichystali žádné žánrové veletoče jako v případě The Last of Us 2 a jednoduše znovu dodali vše, co tak dobře fungovalo už minule. Máme tu tedy dále se prohlubující vztah mezi Kratosem a jeho synem Atreem, epické bitvy proti monstrům ze severské mytologie, koridorovitou hratelnost rovnoměrně střídající boje a hádanky, jednoduché RPG prvky a skvělou grafiku, opírající se o originální práci kamery bez jediného střihu.

Klíčovým motivem příběhu je opět vztah Kratose a jeho Syna Atrea.

Příběh přímo navazuje na události předešlého dílu, a i když je zde na počátku krátké shrnutí, nedoporučuji se do Ragnaröku pouštět bez jeho znalosti. Vztahy mezi postavami jsou mnohovrstevné, a i když jich není moc, pochopit motivaci jejich chování by mohlo být poněkud obtížné. Toto není Uncharted, kde hlavní hrdina sype jednu vtipnou hlášku za druhou. Naopak, Kratos je mlčenlivý bručoun, který dokáže synovi spolehlivě zkazit každou radost hned v jejím počátku. Atreus je sice o tři roky starší, a tak už ho teď nečastuje svým neustálým „boy“ jako minule, přesto je stále dítětem, které se rozhoduje především na základě emocí.

Potřebné odlehčení zajišťuje „nejchytřejší člověk na světě“ Mimir, jehož odseknutá hlava houpající se na Kratově opasku neustále komentuje okolní dění. Mimochodem kvůli jeho syrovému skotskému přízvuku zajisté oceníte povedenou českou lokalizaci formou titulků.

Návratu se dočkaly i přesuny pomocí kanoe.

Hlavní hrdinové jsou opět okolnostmi donuceni vydat se na putování napříč několika světy a překonávat ústrky znepřátelených bohů. Zápletka se rozjíždí poměrně pomalu, což se ovšem nedá říct o tempu hry. Hned v úvodu si tak střihnete ještě působivější souboj s bossem, než byl ten v úvodu minulého dílu. Skoro jsem si až říkal, jestli to už autoři poněkud nepřepálili, postavy totiž během boje ničí okolí stylem filmových marvelovek, a nabízí se otázka, jestli by další gradování už neskončilo nechtěnou parodií.

Souboje s řadovými nepřáteli jsou stejné jako minule a jejich podstatou je nutnost oddělovat v bojové skrumáži jednoho nepřítele po druhém a přitom si nezapomínat krýt záda. Protivníci v průběhu bojů opět vyskakují „odnikud“ a v některých kombinacích vám dokážou pěkně zavařit. Poněkud kontroverzní mechanikou mi přijde automatické snižování počtu nepřátel v případě opakovaného neúspěchu, a to i na druhou nejtěžší obtížnost. Tuto informaci ovšem zatím neberte jako danou, neumírám zatím tak často, abych už poznal, jak přesně to funguje.

Povedené jsou i hádanky, které příjemně zpomalují tempo hry, nikdy však nejsou tak těžké, abyste se na nich zasekli na delší dobu. Zpátky jsou i přesuny pomocí kánoe a také nepovinné úkoly, za jejichž plnění je hráč odměňován zkušenostmi a materiály nutnými pro výrobu vzácného vybavení.

Co se grafiky týče, Ragnarök vypadá na PS5 moc hezky a hýbe se v dynamickém 4K rozlišení v šedesáti snímcích za sekundu. Na druhou stranu se nezapře, že hra vychází i na bezmála deset let staré konzole minulé generace, a tak oproti minulému dílu nejde o nijak zásadní posun. Například nedávný A Plague Tale: Requiem (naše recenze) podle mého vypadá o něco lépe. Je ovšem pravděpodobné, že ty nejpůsobivější scény mě teprve čekají.

Po několika hodinách své dojmy můžu jednoduše shrnout tak, že Ragnarök je prostě God of War se vším všudy, ale bez něčeho zásadního navíc. Což ovšem stále stačí k tomu, aby nechal většinu soudobé konkurence za sebou.

Hra vychází 9. listopadu jako exkluzivita pro konzole Playstation 4 a 5.