Zatímco o nejlepší české hře vůbec panuje ve společnosti jednoznačný úzus, zvolit tu nejhorší je poměrně problém. Ostatně jak se dá změřit nepopularita? Ty nejhorší béčka světové agregátory hodnocení ani neznají, spolehnout se na ty tuzemské je zase ošemetné. Jsme malý trh, kde se každý zná s každým, a když už ne osobní známost, tak herní vývojáře a redakce mnohdy spojují alespoň obchodní zájmy. Proto se tu tuzemské hry hodnotí s přimhouřenýma očima stylem „je to sice pitomé, ale není fér srovnávat se se zahraničím, kde na to mají řádově víc peněz.“ Jen málokdo si dovolí nepovedenou hru po právu „zaříznout“.
Ke všem vývojářům chováme respekt, mazat med kolem úst jim ovšem nehodláme.
Jenže on tento přístup, kdy se tu všichni navzájem plácají po zádech a neúspěch není nikdy chybou vývojářů, ale zlých pirátů (protože kvalitní hry se zřejmě nekradou), pomáhá vytvářet falešný dojem, že veškerá místní produkce by se měla automaticky vyvažovat zlatem. Jenže ono tomu tak není.
Ano, český herní průmysl je na tom skvěle a neustále roste. Pokud to vztáhneme k velikosti populace, tak v ohledu úspěšných her patříme ke světové špičce. Kvůli tomu ale ještě nebudeme třeba sedmkrát vyvařenému Poldovi také dávat stejné hodnocení jako Cyberpunku, ne?
Ač to možná z následujícího textu nebude patrné, chtěli bychom upozornit, že ke všem vývojářům, kteří skutečně dokázali vymyslet, vytvořit a vydat nějakou hru, chováme velký respekt. V mnoha případech byl neúspěch způsobený jen kombinací přehnaných ambicí a nedostatečných zdrojů, i ty nejvíc nepovedené hry pak byly pro své autory alespoň obrovským zdrojem zkušeností. V jejich případě sice platí, že cesta samotná je cílem, z pohledu koncového zákazníka, který se rozhoduje, čemu věnovat čas a peníze, nás však tato položka v životopise vývojářů už moc nedojímá.
A pokud se vám teď dere na jazyk ono okřídlené „nejdříve si zkuste udělat vlastní hru a pak se teprve posmívejte“, tak to zase rychle spolkněte. Jde o nesmyslný argument, který v podstatě eliminuje jakoukoliv relevantní kritiku čehokoliv. Že má Nintendo Switch slabý výkon? Tak si postavte vlastí konzoli, chytráci. Že je Putin válečný agresor? Chtěl bych vidět, jak vládnete největší zemi na planetě vy. Každý, kdo je součástí veřejného prostoru, musí jednoduše počítat s tím, že bude kritizován, a v době internetu obzvlášť. Nás samozřejmě nevyjímaje.
Ale pojďme raději už k samotným hrám, jež byste podle nás neměli nikdy hrát.
1 Unlimited Warriors
Parta kamarádů z posilovny vzala digitální kameru a udělala si výlet po památných místech České republiky, kde kopy a pěstmi bili do vzduchu tak dlouho, až dospěli k dojmu, že z natočeného materiálu dokážou uplácat český Mortal Kombat. Výsledek je prakticky slovníkovou definicí slova cringe, tedy extrémní trapnosti, ze které je vám za autory až stydno. Čert vem mizernou prezentaci, výkony „herců“ v hlavních rolích nebo primitivní hratelnost, největším problémem tohoto díla je, že se bere extrémně vážně. Zatímco kultovní klasika od Midway je navzdory potokům krve plná nadsázky, krutopřísné výrazy bojovníků se jmény jako Sergej Drago nebo Hans Jürgen vzbuzují jen výsměch. Pro pouze tříčlenný tým Digitalica byli Unlimited Warriors premiérou a zároveň derniérou. Na druhou stranu, o jejich tehdejší fyzičce si může většina hardcore pařanů nechat jen zdát.
2 Léto s Oskarem
Nejčastějším žánrem u nás byly v devadesátých letech rozhodně klasické point and click adventury. Odvážím se tvrdit, že proto, že byly na výrobu nejjednodušší, ostatně tou vůbec první komerčně prodávanou tuzemskou hrou na PC bylo Tajemství Oslího ostrova. To bylo sice po všech stránkách mizerné (jak si můžete přečíst v našem článku), ale později přišly ještě horší hry.
Po pravdě řečeno, dlouho jsme v redakci řešili, kterého zástupce adventur zvolit jako toho vůbec nejhoršího. Hodně vysoko se objevovala Mise Quadam, Mavlin – Vesmírný únik!, Swigridova kletba, nakonec ale tuto nelichotivou trofej předáváme Létu s Oskarem. V tomto případě se totiž bez nadsázky nepovedlo vůbec, ale vůbec nic. Parafrází hiphopových PSH: Grafika na pi*u a příběh o ničem. Kromě toho ale ještě zmiňme, že zamýšlený humor není vtipný a logické hádanky nemají s logikou nic společného. Aby toho snad nebylo málo, hra je neuvěřitelně krátká, asi tříhodinová, což i při tehdejší snížené ceně bylo opravdu málo.
3 Matiční
Všechny ostatní hry v tomto seznamu se sice nepovedly, ale alespoň vznikly s bohulibým cílem někoho pobavit. O hře Matiční, ve které má hráč za úkol „střílet cikány“ rozebírající cihlovou zeď, ovšem nelze říct ani to.
Pro pochopení důvodů, proč tato nevkusná hra vůbec vznikla, je ovšem nutné připomenout dobové souvislosti. Koncem devadesátých let se radnice v Ústí nad Labem rozhodla „vyřešit“ problematické soužití se sociálně nepřizpůsobivými občany tím, že mezi převážně romskou komunitou a „slušnými“ občany nechala v Matiční ulici postavit zeď, rozdělující problematickou lokalitu na dvě části. „Kupodivu“ toto řešení situaci nejen že neuklidnilo, ale naopak vyeskalovalo, takže se zeď po necelých dvou měsících zase oficiálně rozebírala.
Plot, který měl původně rozdělit ulici Matiční, je nyní u ústecké zoologické zahrady.
Tenkrát toho byly plné zprávy, k tématu se vyjadřovali i zahraniční politici a společnost byla názorově rozdělená zhruba jako u posledních prezidentských voleb. Nápad udělat hru vyjadřující se k aktuálnímu společenskému tématu byl vlastně skvělý a originální, jenže to by musel mít výsledek jinou formu.
Všechny myšlenky na to, že hra měla být jen úmyslně přehnanou satirou na absurdní politickou situaci, která ve stylu tehdy populární České sody „tne do živého“ politicky nekorektním způsobem, končí okamžitě po spuštění hry. Věty jako „Na nic se nekoukej a střílej, mizero – dobrý cikán je mrtvý cikán“ nebo bláboly o nadvládě bílé rasy jsou nejen otevřeně rasistické, ale i nezákonné. Po autorech, kteří si říkali Mr&Tn Soft a hru distribuovali převážně formou mailové přílohy, tehdy pátrala i policie. Neúspěšně.
4 Prokletí Eridenu
Co jsme výše psali o adventurách, platí v menší míře i o klasických krokovacích dungeonech. Prokletí Eridenu nebylo ani tak špatné jako spíš zoufale nenápadité a nudné. Jedinou náplní hry je pobíhání v pravohlých bludištích náhodně zaplněných příšerami, s nějakým příběhem se autoři moc nemazali. Do boje za záchranu zakletého města, čehož dosáhnete posbíráním několika kouzelných zrcadel, jde hlavní hrdina nevyzbrojený a nahatý. Nejsmutnější na tom bylo, že hra vyšla v roce 1997, kdy jsme mohli hrát RPG pecky jako Fallout, Final Fantasy VII nebo Lands of Lore 2, přitom se hrála hůř než první Dungeon Master z roku 1987.
5 Husita
Dan Vávra nebyl prvním, koho napadlo, že česká historie může být lákavým tématem pro zasazení počítačové hry. Bohužel vývojářům ze společnosti Phoenix Arts se v této strategii atmosféru husitských bojů nepodařilo zprostředkovat ani vzdáleně. Tak zaprvé zcela rezignovali na jakýkoliv příběh a kampaň je jen slepencem náhodně vygenerovaných misí, ve kterých musíte porazit nepřátele. Zadruhé se za každou cenu snažili ozvláštnit zažitá pravidla real-time strategií mnoha špatně navrženými mechanismy, a tak hra jednoduše nebyla zábavná. Zatřetí si patrně mysleli, že si husité vzali jméno na počest hus, a tak těchto opeřenců najdeme ve hře až absurdní množství. Tohle je mimochodem jeden z těch příkladů, kdy recenzenti hře vyloženě nadržovali – Husita byl totální brak a každý, kdo si jej tehdy koupil (třeba já), musel hořce litovat vyhozených peněz.
6 Team Factor
Pokus o český Counter-Strike dopadl naprosto příšerně, oproti slavnému originálu propadl v každém ohledu. Jediným zajímavým nápadem bylo tehdy přidání třetí bojující strany v podobě ruské speciální jednotky Spetznaz, což bylo však i na tehdejší dobu málo. Jelikož hru téměř nikdo nehrál, musel se člověk spoléhat na počítačem ovládané boty, jejichž inteligence byla ovšem tragická. „Mám ze hry pocit, jako by chtěla být Rogue Spear, ale měla produkční kvality Donkey Konga,“ roztrhal dlouhé roky vyvíjenou hru magazín PC Gameworld.
7 Půl kila mletýho
Veškerá kreativita autorů této zombie střílečky zřejmě padla na vymýšlení českého názvu, protože nic jiného nestojí za zmínku. Samotný nápad byl fajn, ale autoři si jednoduše ukousli příliš veliké sousto. Rozumně zkombinovat akci na vlastních nohou s ježděním v dopravní prostředku je dnes těžké i pro násobně větší studia, než byly tehdy Centauri Productions. Dát Půl kila mletého, které dokonce pod názvem Pound of Ground vyšlo i v zahraničí, mezi desítku nejhorších tuzemských her je od nás asi možná až příliš kruté, na druhou stranu od hry jsme si všichni tehdy slibovali daleko víc, takže nás o to víc zklamala.
8 Bloodline
A když jsme u těch zombie, nemůžeme nezmínit ani průšvih jménem Bloodline. V prvotním konceptu klasické akce z vlastního pohledu nebylo nic špatného, ale hra vyšla v tak mizerném technickém stavu, že by ji dnes Steam nepustil ani do režimu předběžného přístupu. Na přelomu tisíciletí přitom byla distribuce následných patchů problematická a tak hru nešlo jednoduše opravit. Už hned po spuštění šlo vytušit, že je něco špatně – úvodní animace se totiž přehrávala ve Windows Media Playeru (viz naše recenze), neustálé pády na plochu, problémy s uloženými pozicemi nebo bugy znemožňující dohrání byly na denním pořádku.
9 Oil Empire
Ještě v polovině devadesátých let byla česká herní scéna hodně rozvolněná a v nepolitickém smyslu slova punková. Jednou z nejdivnějších her té doby byl i simulátor ropného magnáta Oil Empire. Za hrou stálo studio s poněkud nezvyklým názvem 88th Panzer Division. Proč se čeští vývojáři pojmenovali po pěší divizi wehrmachtu, která se mimo jiné zúčastnila bitvy u Charkova a Voroněže, se mě neptejte, ale samotná hra vzbuzovala otázek ještě víc. Šlo o šílený mix nepravděpodobných žánrů, jako je adventura, letecký simulátor nebo obchodní strategie. Recenzenti se vlastně tehdy nemohli shodnout, jestli jde o dílo šílence, nebo mimořádné dadaistické umění. Nejpravděpodobnější ovšem je, že záměr autorů jednoduše nikdo nepochopil. Zajímavostí však je, že hudbu ke hře dělal Adam Sporka, který zhruba o dvacet let později geniálně nazvučil i Kingdom Come.
10 Katapult
Už jsme si řekli, že českým hrám u nás bylo neúměrně nadržováno, takže když už to nějaká od tuzemského tisku skutečně schytala, muselo jít o hrozný průšvih. Jednou z takových byl i Katapult, od pohledu tuctová arkáda vzdáleně připomínající slavnější Bulánky. Hra tehdy dostala v Levelu hodnocení 1 ze 7, ve Score pak 3 z 10, oba recenzenti se navíc shodli, že po technické stránce jde o hodně mizerné dílo, které neustále padá. Na druhou stranu ani jeden z nich prý netestoval hru po síti, což mělo být podle autorů jedním z hlavních taháků. Ať už tomu bylo jakkoliv, v měsíci, kdy vycházely pecky jako Diablo nebo The Neverhood, působil Katapult navzdory snížené ceně až nedůstojně.
Špatných českých her bychom určitě našli mnohem víc, ale myslím, že už máte alespoň hrubou představu. Ukřivdili jsme podle vás některé z výše uvedených? Nebo máte na nelichotivý titul nejhorší české hry všech dob jiné adepty? Dejte nám vědět do diskuze pod článkem.
