Často stačí jen drobnost a místo nadšených reakcí publika se herní společnosti dočkají jen hlasité kritiky a nadávek. Naštvat komunitu hráčů je až děsivě snadné, často přitom nejde nenávistné reakce předpovídat. Na druhou stranu existují témata, která spustí příliv negativních emocí zaručeně. Tady jsou některá z nich:
1. Protipirátské ochrany
O kolik kopií více by prodali autoři Zaklínače? O kolik méně fanoušků by dnes kvůli tomu měli?
Po desítkách let špatných a ještě horších protipirátských ochran (viz náš článek) by člověk řekl, že už společnosti přišly na to, že by v první řadě neměly nijak obtěžovat své skutečné zákazníky. Bohužel to není pravda, a tak se stále donekonečna opakují situace, kdy čerstvě po vydání hry platící hráči marně čekají na pomoc od oficiální podpory, zatímco piráti po internetu vesele šíří spoilery. Co hůř, kromě ochran si poslední dobou musíme svá PC zaneřádit i anticheatovým softwarem. Například minulý týden strhla na internetu bouři ochrana nového Doomu, která běhá na úrovni systémového kernelu. Ve světě, kde je hodnota vývojářů Zaklínače 3 prodávaného zcela bez DRM větší než gigantického Ubisoftu, který chrlí desítky her ročně, se jen těžko divit, že lidé na Denuvo a spol. vášnivě nadávají.
2. Příliš naleštěné trailery
Reklamní screenshoty jsou jako fotky na seznamce. Možná vyloženě nelžou, ale neadekvátně přidávají.
Vývoj her už není záležitostí několika měsíců, jako tomu bylo v minulosti, ale trvá mnoho let. Je jasné, že se za tu dobu může mnohé změnit, nicméně fanoušci mají dobrou paměť, a tak je s nimi potřeba každou změnu komunikovat napřímo. Pokud totiž první ukázky ze hry vypadají až moc dobře, hrozí později nařčení z klamavé reklamy a pohrdání zákazníky. Co na tom, že by původně prezentovanou verzi na běžném hardware nikdo nerozběhal a většina grafických změn není ani jednoznačně k horšímu. Lidé vidí to, co vidět chtějí, a i autoři fantastických her jako Zaklínač 3 nebo Spider-man čelí nařčením ze lži.
3. Exkluzivity
Exkluzivity byly, jsou a budou.
Hry sice mohou být v některých ohledech umění, především jsou ale klasickým byznysem. Nad všemi kreativními lidmi musí sedět „nudný kravaťák,“ který jejich vize usměrní do reality a jehož úkolem je zajistit, aby všichni zúčastnění měli z čeho dostat výplaty. Zisk hry přitom nemusí být jen přímý finanční, ale může být i sekundární v tom, že zvýší atraktivitu platformy, na které vychází. Ideálem pro hráče by samozřejmě bylo mít doma jen jednu krabičku, na které si zahrají cokoliv, ideálem vývojářů zase je dostat své dílo k co nejvíce lidem najednou. Takto jednoduše však svět zatím bohužel nefunguje. Dokud v tomto oboru panuje konkurence, důraz na exkluzivity bude stále růst, ať už mezi Xboxem a PlayStationem, Steamem nebo Epicem, či třeba Stadií a GeForce Now. Někdo všechnu tu srandu prostě zaplatit musí...
4. Vydřidušské mikrotransakce
Dokonale nasvícené nic.
Existuje mnoho způsobů, jak financovat vývoj a provoz počítačových her. Tím aktuálně nejefektivnějším je paradoxně ten, kdy mají hráči celý titul zdarma a platí jen za to, aby si mohli personifikovat svůj profil. Tento systém je ale potřeba správně nastavit a především ho udělat čitelný a transparentní. O lootboxech toho bylo už napsáno mnohé, metod, jakými tahat z hráčů peníze, je ale bohužel nespočet. Se zpoplatněnými cheaty v singleplayerových hrách už se asi musíme naučit žít, ale nakupování herních výhod v soupeření s ostatními je přímou cestou do pekel. Pokud se vývojáři rozhodnou pro jakýkoliv jiný než prémiový obchodní model, musí počítat s tím, že jim lidé budou nadávat.
5. Mobilní verze starých hitů
Mobilní verze starých hitů? Ne!!! Raději alkohol.
Mnoho dnešních velikých distributorů dnes sedí na bohatém portfoliu dříve populárních značek, které nijak nevyužívají. Vývojářská kapacita je omezená a nemá smysl jí plýtvat na relikty minulosti, to musí pochopit i žák základní školy. Horší však je, když nějakého přehnaně aktivního byznysmena napadne, že by se z těchto legend dal vyvařit ještě nějaký ten dolar, a tak nechá narychlo vytvořit nějakou lacinou mobilní adaptaci. Pak vznikají průšvihy typu Dungeon Keeper, Tony Hawk’s Skate Jam či RollerCoaster Tycoon 4 Mobile, které původní fanoušci prostě nepřijmou. Nepomůže přitom ani dosavadní dobré jméno, jak ke svému nemalému překvapení zjistil třeba Blizzard se svým Diablem Immortal.
6. Rozbité hry
Za 1699 Kč v předprodeji, když si pospíšíte dostanete i oficiální WWE klíčenku s otvírákem.
Že dnes vycházejí hry ve stavu, který by byl obhajitelný maximálně dva měsíce před koncem betatestingu, je fakt, na který jsme si už bohužel museli zvyknout. Že ale ještě v 21. století vycházejí hry, které jsou vyloženě nehratelné, je prostě neakceptovatelné. Jako vrchol arogance uvedeme společnost Take 2, jejímuž wrestlingu se směje každý, kdo si ho nekoupil. Zato skutečným zákazníkům zbyly jen oči pro pláč, protože ani po týdnech od vydání hra občas nešla spustit.
7. Rozdílné politické názory
Chuchel se nechtěně stal argumentem při debatách o přehnané politické korektnosti.
Mít jiný politický názor dnes nevede k diskusím a promyšleným výměnám argumentů, ale jen k nenávisti a bojkotům. Pokud vývojáři používají hry jako vyjádření svého politického přesvědčení, tak samozřejmě musí počítat s tím, že tím vyvolají nějakou odezvu. Smutné však je, když i ryze apolitické hry jako Chuchel nebo Firewatch jsou posuzovány podle toho, co kdo z vývojářů řekl.
Musí proto počítat s tím, že jakákoliv snaha o společenskou angažovanost bývá „odměněna“ ekonomickým poklesem.
Důvodů, proč herními diskusemi létají silná slova, je samozřejmě mnohem víc, většina je však ještě daleko banálnější než ty, co jsme zde uvedli. Kritika a zpětná vazba je pro herní vydavatele samozřejmě důležitá, ten největší argument však mají zákazníci ve svých peněženkách. Více než review bombing, nadávky a posměšky bude herní společnosti bolet, když své peníze dáte někomu jinému.
