V 80. letech byla tematika videoher pro většinu civilizovaného světa španělskou vesnicí. V lepším případě lidé o hrách v životě neslyšeli, v tom horším světle to byl jen nepříliš plodný způsob, jak trávit volný čas a utrácet drobáky. Plnokrevný film podle hry by byl odsouzen k záhubě (ačkoli takový Dizzy by byl jako animovaný film určitě kouzelný).
Filmaře to neodradilo, naopak tématu her dokázali využít originálním způsobem. Hry byly nosným prvkem příběhu. V 80. letech vznikly kousky jako Tron, Last Starfighter nebo WarGames. Každý ze zmíněných filmů přistupoval k látce jinak a z každého se stal kult.
Tron (1982)
Nejznámější ale vždy bude Tron (1982), to bezesporu. Hlavním hrdinou je programátor počítačových her Flynn, který je přenesen do virtuálního světa. Zde musí zničit zlou umělou inteligenci. Film i v dnešní době učaruje speciálními efekty, ale také notně surrealistickými hereckými výkony. Zajímavé je i srovnat dřívější pohled na herní vývojáře. V Tronovi nenajdeme umaštěného geeka, ale normálního chlápka, který se stane hrdinou. To je sakra rozdíl proti dnešnímu mediálnímu obrazu vývojáře jako asociálního podivína.
Heroický pohled nabízí i u nás nedoceněný The Last Starfighter (1984). Sympatické rodinné sci-fi á la Star Wars o zapáleném hráči videohry, která je ve skutečnosti trenažér hvězdných pilotů (autoři se inspirací ve Space Invaders netají). Scénář se může zdát na první, druhý i desátý pohled plytký a tupý, ale překvapivě to funguje i dnes a dělá to z filmu víc než koukatelnou záležitost. Dokonce se zde objeví i létající DeLorean, a to celý rok před Back to the Future.
Za váš čas určitě stojí i War Games (1983), ty podobně jako Terminator varují před přílišným nadužíváním technologií. I zde počítačové hry hrají ústřední roli.
Trochu jiná situace byla v Japonsku, kde byly vždycky tak trochu myšlením napřed. V roce 1986 byl uveden do japonských kin animovaný film Super Mario Bros.: The Great Mission to Rescue Princess Peach! Jde o historicky první film inspirovaný hrou.
Béčková smršť
Super Mario Bros. (1993)
V devadesátkách už byly hry dostatečně populární, aby si zasloužily vlastní filmové adaptace i v západním světě, a co jiného by mělo všechno odstartovat než opět Mario? A tak vznikl Super Mario Bros. (1993). Kritiky ani diváky neuchvátil, neměl ani s herním Mariem v podstatě nic společného. Ale jako film na nedělní odpoledne stačil. Navíc tam byli dinosauři (svezl se na vlně popularity Jurského parku) a svět, který film prezentoval, byl dostatečně propracovaný a živý.
O mnoho lépe si vedl zfilmovaný Mortal Kombat (1995) pod režijní taktovkou nadějného Paul W. S. Andersona, který si později z herních adaptací udělá solidní portfolio. Ještě se k němu vrátíme. Filmový Mortal Kombat byl čirou esencí béček, stupidní dialogy, otřesné herecké výkony i triky, ale nepostrádal základní ingredienci kultovního filmu: extrémní zábavnost. O dva roky později přišel druhý díl s podtitulem Annihilation a opravdu anihiloval snad všechny mozkové buňky.
Mortal Kombat (1995)
V Japonsku naprosto zaválel seriál Pokémon (1997). Mánii po podivných kapesních monstrech odstartoval později i ve zbytku světa. Kdo nevěděl, v co se vyvine Pikachu, jako by nežil. V České republice se z něj stal podobný kult jako o pár let dřív z Želv ninja.
Těsně před koncem milénia se do kin podívala ještě jedna herní legenda, a to Wing Commander (1999). Krok to byl dobrý, herní série se chlubila hranými scénami, v nichž se objevily takové hollywoodské hvězdy jako Mark Hamill nebo Malcolm McDowell. To přeci nemohlo dopadnout špatně. Jenže dopadlo. Příběh rozhodujícího střetu Kilrathi a lidí je natočen naprosto nezábavně a postrádá kouzlo původních her. Přitom na režisérské sesli seděl Chris Roberts, režisér a designer původních her.
Musím přiznat, že můj nejoblíbenější díl je Wing Commander: Prophecy (1997), kde se tlačí na pilu, není nouze o zvraty a zfilmování by mělo určitě správně epický ráz. Vždyť příchod odvěkého zla pro celý známý vesmír epický rozhodně je. Pokud po takové zápletce toužíte, koukněte se na seriál Babylon 5 (1994), ten podobnou vesmírnou šlamastiku zpracoval na jedničku.
Lara Croft: Tomb Raider
Začátek nového milénia vypadal „dobře“ i pro filmové fanoušky. Svůj film si vysloužila už i neohrožená archeoložka s nadměrným poprsím, dobrodružka Lara. V roce 2001 jí vyšel první film Lara Croft: Tomb Raider. Hlavní roli získala Angelina Jolie, podle někoho výhra, podle jiného katastrofa. Film to možná schytal od kritiků a fanoušků, kteří měli svou (doposud polygonovou) modlu nad postelí. Přesto to byl kasovní trhák, který dokázal, že i filmy na motivy her mohou zaujmout širší publikum a vydělat solidní prachy.
Za malé připomenutí stojí i Final Fantasy: The Spirits Within(2001). Ve své době šlo o technologický opus magnum. Autoři (mezi nimi i Hironobu Sakaguchi, autor herní série Final Fantasy) se zaměřili hlavně na technologickou stránku filmu a k renderu využívali 960 pracovních stanic.
Final Fantasy: The Spirits Within(2001)
Film stál přes 130 milionů dolarů. Ze všeho nejvíc šlo o experiment. Mělo jít o zcela nový filmový směr, kdy renderované postavy nahradí živé herce. Opravdu, Aki Ross, hlavní hrdinka, působila jako živá. Jenže film byl příliš drahý a ve výsledku se nevyplatil. I tak byl velkým technologickým krokem kupředu.
Souboj „titánů“
Ve filmovém světě jsou dvě tváře, které se na zfilmování her specializovaly. Obě jsou dnes spíš nenáviděny, ale ta první určitě měla i světlé chvíle. Řeč je o Paulu W. S. Andersonovi a Uwe Bollovi. Paulova obliba her se dá najít snad v každém filmu, který natočil. Těžko uvěřit, že člověk, který stojí za jedním z nejlepších sci-fi hororů Event Horizon, natočí o dekádu později Resident Evil: Retribution. Senilita, zdá se, může přijít v každém věku.
Event Horizon (1997)
Právě na Event Horizon (1997) je zcela evidentní inspirace herní klasikou Doom (1993) od id Software. Příběh lodi, která se dostane do pekla a zpět je atmosférický a nesmírně brutální. O filmu koluje mnoho zvěstí, ale asi největší zajímavostí je, že film pracoval s podprahovými obrazy. Ve scénách z pekla byly přidány do snímku sadistické pornografické výjevy, které nešlo při normálním promítání postřehnout, efekt na diváky byl obrovský. Jedna legenda vypráví, že k filmu se takových extrémně brutálních scén natočilo kolem deseti až třiceti minut. Paul dovedl chytře využít motivu známé hry a překoval ho k obrazu svému. Jde o mnohem lepší zpracování myšlenky Doom než předvedl stejnojmenný film z roku 2005 s Dwaynem Johnsonem, a to s hrou nemá prakticky nic společného. No vlastně to ani ten film z roku 2005.
Do přísného hledáčku hráčů se Paul dostal svou filmovou verzí Resident Evil (2002). U fanoušků krutě narazil. Už tehdy šlo o jednu z nejoblíbenějších herních sérií. Filmový Resident Evil si ale své publikum přeci jen získal a nebylo to jen kvůli sexy, i když ploché, Mille Jovovichové, ale hlavně protože šlo o akcí narvaný kousek se skvělým soundtrackem a naprosto nekompromisní scénou s lasery.
AVP: Alien Vs. Predator (2004)
Bohužel pro značku RE se filmová série později propadla do naprostého mainstreamového bahna. Pouze CGI Resident Evil:Degeneration (2008) trochu spravil chuť.
Paul nezaválel ani s AVP: Alien Vs. Predator (2004), což je béčková pocta univerzu AvP a také nejspíš i původnímu scénáři k Vetřelci od Dana O’Bannona. Dnes Paul mrhá svým potenciálem na další a další díly Resident Evil, což je škoda.
Příště si připomeneme tvorbu Uwe Bolla a zároveň si ukážeme, že ne všechny filmy podle her jsou automaticky propadák. A podíváme se na filmy podle her, které nás teprve čekají.
>> pokračování zde <<
