Pro utečence jel starosta na slovensko-ukrajinskou hranici, koordinoval pomoc dobrovolníků i materiální sbírku. V Libňatově se ve spolupráci s místními nyní stará o osmičlennou skupinu uprchlíků.
„Pomáhám rád, mám to v sobě. Když někomu pomůžu, mám ze sebe dobrý pocit,“ říká Jaroslav Pich.
Jakmile ruské vojsko zahájilo invazi na Ukrajinu, mladý starosta reagoval okamžitě. Zjistil, jestli by v obci někdo byl ochotný poskytnout ubytování, spojil se s neziskovou organizací zajišťující pomoc Ukrajincům a na sociálních sítích zorganizoval bleskovou materiální sbírku.
Hned druhý den po začátku války nasedl do obecní dodávky a s bratrancem vyrazil do 700 kilometrů vzdálených Velkých Slemenců, kde se v mrazu ve frontách tlačily stovky běženců.
Po dvaceti hodinách čekání naložili dvě matky se čtyřmi dětmi, ale namísto do Libňatova je nakonec odvezli do Hluboké nad Vltavou ke známým. Do vesnice s necelými čtyřmi stovkami obyvatel uprchlíci za pár dní přesto dorazili.
Libňatov ve spolupráci s Místní akční skupinou Království – Jestřebí hory založil transparentní účet. Během pár dní se na něm sešlo přes půl milionu korun. Organizátoři sbírky za ně nakoupili mimo jiné balistické přilby, stovky lékárniček a pracovních rukavic, které poslali do ukrajinských nemocnic.
Pomohou jen několika lidem, ale se vším
Začátkem března přijela do Libňatova první ukrajinská rodina. Dnes v domě, který uprchlíkům nabídli manželé Kosinovi, žijí čtyři dospělí a čtyři děti ze západoukrajinského městečka Tačiv. Dvaadvacetiletá Veronika se dvěma dětmi, o šest let starší žena, která se jmenuje také Veronika a rovněž má dvě děti. A nakonec Světlana s postiženým synem Romanem.
„Od začátku jsme to měli nastavené tak, že do Libňatova přivezeme omezený počet uprchlíků, které můžeme ubytovat, a uděláme pro ně všechno, co budou potřebovat, aby se postupně začlenili a byli schopni fungovat samostatně,“ vysvětluje Jaroslav Pich, který je starostou od roku 2018.
Organizování pomoci utečencům ho v prvních dnech zaměstnávalo natolik, že mu téměř nezbýval čas na nic jiného.
„Prvních čtrnáct dní to byl velký nápor, v kanceláři jsem trávil až 16 hodin. Ze začátku jsem hodně řešil dopravu, psaly mi stovky dobrovolníků, kteří chtěli pomoct. Pak už ani nebylo možné na všechno reagovat,“ vykládá.
Nečekanou vlnu solidarity se mu povedlo zvednout díky sociálním sítím, na facebookovém profilu obce i vlastním o všech krocích pečlivě informoval.
Místní mají dál zájem pomáhat
Když do Libňatova přijeli první Ukrajinci, sháněl pro ně oblečení, zajistil pomoc z potravinové sbírky, zajel s nimi na úřad práce, k lékaři nebo do banky zařídit účet. Pro uprchlíky zorganizoval půldenní „exkurzi“ po vesnici, aby věděli, kde je obchod, úřad či dětské hřiště. Když bylo potřeba, zajel s nimi do Trutnova koupit boty nebo k lékaři.
Od začátku také hodně pomáhají místní lidé. Jinak to v obci, kde úřednický aparát tvoří starosta a účetní a nepůsobí tu žádné charitativní organizace, ani nejde.
„Spousta lidí se neustále nabízí, jsou ochotní pomoct finančně nebo jinak. Je to opravdu neuvěřitelné. Máme to postavené na osobním přístupu. Nechtěli jsme uprchlíky jen ubytovat a pak je nechat, aby se o sebe postarali sami, protože to je v této vesnici nemožné,“ tvrdí Jaroslav Pich.
Integrace uprchlíků je o to komplikovanější, že na rozdíl od okolních měst v Libňatově dosud nebyla ukrajinská komunita.
Je tady klid, chceme zůstat, říkají
U prvotní pomoci utečencům nezůstalo. Starosta přes kamaráda oběma mladým ženám sehnal práci ve výrobně v nedalekých Batňovicích, kde montují elektrosoučástky. První cestu autobusem jel s nimi, aby věděly, kde mají přestoupit. Jejich děti mezitím nastoupily do libňatovské mateřské školy v obci.
Obě matky jsou samoživitelky a do České republiky přijely v podstatě bez prostředků. V Tačivu, odkud pocházejí, se sice dosud neválčí, po začátku invaze ale mladé Ukrajinky měly jasno. Co nejrychleji se chtěly s dětmi dostat do bezpečné země.
„Utekly jsme kvůli dětem, měly jsme o ně strach. Každý den čtu, kolik dětí ve válce zemřelo. Chtěly jsme být v bezpečí. Je úžasné, jak se nám tady všichni snaží pomáhat,“ vypráví lámanou češtinou dvaadvacetiletá Veronika, která na Ukrajině do práce nechodila a starala se o své děti.
Její starší kamarádka pracovala v kavárně. „Jsme rády, že už můžeme pracovat, abychom měly vlastní peníze,“ dodává Veronika, jejíž matka žije v nedalekém Dvoře Králové nad Labem. Obě ženy už dříve Českou republiku navštívily, a tak nešly do úplně neznámého prostředí.
Občasnou práci starosta našel i nejstarší Světlaně, která se stará o handicapovaného syna a nemůže pracovat na plný úvazek. Dělá příležitostné práce pro obec, naposledy po stavbařích uklízela v kulturním domě, který se rekonstruuje. Návrat na Ukrajinu ani jedna z žen neplánuje. Svou budoucnost spojují s vesnicí na Trutnovsku.
„Chtěly bychom zůstat v Libňatově, je tady klid,“ poznamenává Světlana.
