K Shakespearovi se v Hradci vracíte už potřetí...
Za vším bývá jeden jediný nápad, často svévolný, který se začne v hlavě košatit. Takhle tady vznikl náš Macbeath ve fast foodu, ale s původním textem. Richard už je samozřejmě prokládaný kabaretem a teď v Romeovi jsme zašli ještě dál. Z Shakesparova textu zbyla jen torza, přesto to je veliká pocta jemu i jeho veršům.
Shakespeare v Klicperově divadleNová inscenace Romeo a Julie má premiéru v Klicperově divadle v Hradci Králové 8. března 2014. Motto: "Dyk more na ty vaše rody." Umělecký šéf, dramatik a režisér David Drábek se po Richardu III. opět spojil s největším dramatikem všech dob Williamem Shakespearem, a to rovnou v nejslavnější milostné tragédii z Verony. I v Hradci tedy "věčně bude srdce jímat znova žal Juliin a bolest Romeova". Avšak v Drábkově verzi podle Shakespeara a s použitím překladu Martina Hilského "kdesi u nás" v roce 2014. |
V čem ta pocta spočívá?
Díky němu, že se ho učí, se k sobě dostanou dva mladí lidé, téměř autisti uzavření v kyberprostoru. Přes Shakespeara se naučí otevřít se, dotknout se druhého i se zamilovat, poznají, co je to láska. I když jsme to posunuli do dnešních časů, chtěl jsem zachovat a dotáhnout charaktery všech postav. Je to tak trochu West Side Story z Česka. Lépe tedy East Side Story.
Nic jste nezměnil?
Jen drobnosti, třeba světskou moc, kterou v originále ztělesňuje kníže, u nás zastává blonďatá policistka v podání Helenky Plecháčkové. Výrazně jsme posílili role kněze Vavřince, který je vlastně strůjcem pokusu o sblížení dvou etnik. Stal se z něj kurátor či sociální pracovník nízkoprahového centra, který dostal grant na trochu pošetilý projekt - nazkoušet Romea a Julii s bílými a romskou komunitou.
Co tedy Romeo a Julie vaší verze představují?
Pro mě znamenají dva lidi z ušlechtilejší budoucnosti, trochu okleštěné díky notebookům a kybersvětu, což z nich činí poustevníky v tomto světě. Daleko víc se podobají knězi Vavřincovi než svým rodinám, do nichž nepasují. Tím pádem můžou pasovat do jedné světové rodiny, jak by to správně mělo být, kde už záležitosti etnické či národovecké jsou úplně podružné a svět je tak promíchaný. Bohužel, lidstvo je nepoučitelné. Pořád budou nějaké pogromy. Jedno z nejlepších hesel v kampani proti xenofobii je "Nemůžu za vaše posraný životy!" To skutečně nikdo nemůže. A Češi skutečně stále hledají skulinky pro své frustrace, přizpůsobivý, nepřizpůsobivý, všechno se paušalizuje a s vaničkou se pak vylévají i děti.
Jaké má vaše hra ambice?
Rozhodně nemůže vyřešit problém, který je velmi živý a drsný. Problém černé a bílé, což je věc, které se už jen při vyslovení dnes lekáme. Zamotáváme se do korektního výraziva a zapomínáme na skutky. My to nevyřešíme, jen ukazujeme patologické projevy obou stran i to, co je za nimi, tedy obrovskou frustraci, vyprahlost i nespokojenost s vlastním životem.
U romských Monteků i u bílých Kapuletů?
Ano, v obou rodinách. A trvám si na tom, že dáme na frak oběma, ale samozřejmě jako příslušník bílé většiny víc nakládám vlastním, abych je pošťouchl k tomu nebýt trapní a hovada. Když slyším Okamuru, cítím, jak stále je tento fašismus nebezpečný. A podle mého i silně nemoderní, jenž do tohoto světa vůbec nepatří. Nikoho dvakrát nešetříme, ukazujeme bílou sterilitu a odtažitost i sebedestruující sklony romské strany, která pokud se nedá na cestu vzděláním, která jediná ji může zachránit, padá do dluhů či drog. Obojí decimuje obě strany, ale tu černou zásadně, neskončit mezi dealerem a správcem zastavárny je nesmírně těžké. Proto vedle krásného Shakespearova jazyka používáme největší kal, který najdete na internetových diskusích.
Jak?
Dáváme je do úst jednotlivým figurám a když už toho není dost, tak na závěr první poloviny je velká hiphopová scéna, kde si obě etnika spílají navzájem podobně jako v Bernsteinově West Side Story. Říkají si to velmi drsně, na básnivého a vtipného textaře Tomáše Belka až nečekaně. Myslím, že to vyvolá všelijaké reakce, možná i protichůdné, ale od toho tady divadlo je.
U Shakespeara jde o historickou tragédii ve verších. Čím bude Romeo v Klicperově divadle?
Mnohá láskyplná podobenství zůstanou, přibude humor. Všechno, co má dopadnout špatně, tak dopadne, nechali jsme jen malé, až dětinské zabliknutí naděje, což však vůbec nemůže vyvážit veškerou bolest. Hlavní o čem přemýšlím, a asi nejen já, je, jak pomoci ke vzájemnému porozumění, což je hlavní účel divadla, aby divák porozuměl i sobě. Zasmál se svému přetlaku, aby se vzápětí zastyděl, lidé mají právo vymést své třinácté komnaty, zmírnit tu podivnou tenzi, jež v nich je. Jako když se v ringu pomlátí dva boxeři, i divadlo je na to výborná aréna. Myslím, že i my sami při zkoušení jsme si leccos uvědomili a ujasnili.
Na co jste přišli?
My Češi nejsme žádný vyvolený národ, nejsme lepší ani horší než všechny ostatní, stačilo by nám, kdybychom se drželi masarykovského Nebát se a nekrást. Tam je všechno. Nebát se, tedy nemít strach, tím pádem nebýt agresivní, nevybíjet si komplexy, nestěžovat si a nežalovat furt na někoho. Chápu, co cítí, když je někdo okraden nebo napaden, když přijde o práci a vidí, jak jiní si žijí na dávkách. Jak jde o materiální statky, Češi jsou nelítostní, ale ani v tom se nelišíme od zbytku populace.
Pojďme zpátky ke hře. Z italské Verony jste ji přenesli do Čech.
Ano, jako je ve filmu "někde v Mexiku", my říkáme "někde u nás". Máme tam i hřišťátko, podobné jako bylo při strkanicích v Českých Budějovicích. Všechno spojuje Kapuletovo podnikání. Je to developer z firmy Verona Building, který se snaží vytlačit Romy z baráků, aby je mohl prodat bohatým ruským gádžům.
Po premiéře začnete zkoušet pokračování vašich Jedlíků čokolády, romantickou komedii Velká mořská víla. Už jste ji dopsal?
Zbývají mi dvě tři scény. Po Romeovi mám dva týdny pauzu a pak se do toho pustíme. Bude to zvláštní návrat, jako když po letech přijedete do rodného domu nebo na chalupu, oblečete si šaty, které jste nosil před lety, a jdete v tom do lesa. Vracím se do příběhu rodiny, k níž mám nesmírně silné citové pouto. Na Jedlících čokolády mám vždycky pocit, že když představení skončí a dekorace se zbourá, tři sestry na jevišti žijí dál. Teď se přeneseme o deset let později.
