První premiéry 129. sezony hradeckého Klicperova divadla důstojně vrátily do čtyřnásobného divadla roku klasickou americkou dramatiku i britskou crazy komedii. Sestup Orfeův a Soudce v nesnázích s nespornou inscenační kvalitou, byť ne bezvýhradnou, mají šanci na diváckou trvanlivost.
Fotogalerie |
I další "dvoják" se způlky drží amerických "majstrštyků". Mladý režisér David Šiktanc uvedl ve studiu Beseda Pulitzerovou cenou puncované drama Cesta dlouhým dnem do noci od slavného štvance rodinných traumat i vlastního irského temperamentu Eugena O´Neilla.
Po něm následovalo na velké scéně Labutí jezero, v němž režijní tandem SKUTR ve své první práci pro zdejší činohru stvořil na motivy ruského baletu a německé pohádky svébytný černobílý svět, v němž romantiku nedusí patos, zlo má masku tragéda a kontrolka lásky trhavě bliká v červeném.
Whiskou nasáklé peklo
První i druhá premiéra Cesty dlouhým dnem do noci v komorní Besedě naznačily, že s každou další reprízou bude drama nabírat na kvalitě, neboť Zora Valchařová-Poulová v roli matky, morfinistky Mary, působila v prvním uvedení trochu nejistě, což lze přičíst na vrub zbytečně zdrženlivého režijního diktátu.
Jiří Zapletal jako otec James Tyron obdivuhodně zvládl návrat od dobře zavedeného drábkovského komediantství k psychologickému osobnostnímu herectví.
Se smyslem pro až filmový detail ví, že jedno pousmání je mnohdy víc než hřmotné rozkopávání interiéru, ubrat se dá i v opileckých scénách, kdy se navenek vážená rodinná autorita drolí do malicherného lakomce k politování. Z talentu nadějného shakespearovského herce zbyly jen šmíráckou komercí rejžované peníze na pozemky, každý zatížený hypotékou.
Zatím nejjistěji, kromě výtečné miniatury služky v podání Natálie Holíkové, si počínají Jakub Tvrdík v roli staršího suveréna Jamieho a hostující Marek Adamczyk v roli mladšího Edmunda, tedy samotného dramatika.
Jejich společné scény patří k přirozeným vrcholům (i lekcí přirozené jevištní konverzace) dusné inscenace v masivní scéně uzavřeného domu. Vynikající text, citlivě pokrácený (byť by se ještě dalo škrtat lecos včetně nekonečné karetní scény).
První půlka vtahuje a svírá, jedno rodinné trauma stíhá a přebíjí další – nemoc syna, závislost matky, osamělost, smrt dítěte padají jak Maryiny šaty ze skříní. Druhá drásá whiskou nasáklým peklem, z něhož není nikdo schopen se vyhrabat.
O´Neillovo autobiografické a psychoterapeutické zúčtování si zaslouží diváckou přízeň, aby mohlo zrát do civilní přesnosti, pak by i výbuchy exprese byly účinnější a katarze silnější.
Souzvuk emocí a čas
David Šiktanc měl velkotext prověřený časem, to duo SKUTR – Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský – pro svou premiéru v Klicperově divadle jen pár načrtlých stránek, herce, scénu a nápady. Ty hlavně, protože vyhledávaní žáci nezapřou svého mistra, hradeckého divadelníka a pedagoga Josefa Kroftu.
Jejich Labutí jezero je dokladem inspirovaného vyimprovizovaného moderního divadla, kde jedno ego nepřetlačuje druhé, ale násobí se a slouží nadžánrovému celku. A hlavně smyslu.
Libreto Čajkovského baletu spojili s německou pohádkou Labutí proud i se Čtyřmi kvartety T. S. Eliota, básnickou meditaci o bytí v čase, jíž, jak praví encyklopedie, "prostupuje motiv nezachytitelnosti přítomného okamžiku".
Poezie spontánně chrlená v milostném zaskočení zní nesmírně přirozeně bez falešných tónů, jichž se nedopouští Jan Sklenář v roli prince Siegfrieda ani Pavlína Štorková ve skvostné dvojroli bílé Odety a černé Odilie. Jsou-li partneři v dobré režii, divadlo má rázem tři trumfy: každého z nich a je dva dohromady.
Souzvuk jejich emocí je nejkrásnějším subtilním akordem celé minimalisticky laděné inscenace, v závěru už duní jak chrámový sbor. Sklenářův princ je kluk páchající demonstrativní sebevraždy v akváriu, odcizený své matce Nyole uvízlé v desetiletém smutku vdovy (půjčeno z Radúze a Mahuleny) v sošně krásném podání Isabely Smečkové-Bencové.
Kromě pohybu, promyšlených gest, prostoru, světel, skvělých kostýmů Simony Rybákové, hudby Petra Kalába s citacemi Čajkovského i bluesovými improvizacemi a labutích tanců je důležitou figurou čas, jeho relativita, i když se občas zdá, že se dílo zpomaleně ustrnuje samo nad sebou.
Balet a hlavně humor přichází s Miroslavem Zavičárem, trochu podvodníkem, trochu učitelem tance a hlavně nedobrovolným kumpánem v princově snově roztouženém vesmíru. Vděčný glosátor Beno s nohama na zemi je úplným protipólem mysticky chladného až tragického Rudovouse Ondřeje Malého, byť v plesové scéně mimoděk víc než jako démonický intrikán vyhlíží jako páter Koniáš.
Labutím jezerem se, doufám, povede uspokojit konzervativnější abonenty i strhnout zpočátku zaskočenou mládež. Patrně nebude citlivé duše, která si inscenaci nezamiluje. A ani nemusí vědět proč...
