Jakmile se před devíti lety v Ještěrech parta abiturientských outsiderů rozhodla, že secvičí Cestu do pravěku, byla v tom nejen tragikomická esence osudu nejméně dvou generací, ale také dada, nezaměnitelná imaginace i jevištní nápad k nezaplacení. Tehdy se šťastně srazila kabaretiérská až surrealistická fantazie Davida Drábka s všestrannými a připravenými herci.
Nepřekonatelné zůstávají de Beaumarchaisova Figarova svatba ovládnutá Jiřím Zapletalem, Shakespearův Richard III. s fantastickou Pavlínou Štorkovou či dramaturgicky nedotažený, přesto důležitý a originální pokus o cikánského Romea a Julii z bílé „dobré adresy“. Událostmi byly i hořkoromantické komedie tří sester Jedlíci čokolády a Velká mořská víla, ceněné Náměstí Bratří Mašínů a samozřejmě Ještěři.
Od satirického Českého lesa jsou inscenace Davida Drábka sice stále výpravné podívané s bohatě proaranžovanou muzikou Darka Krále, ale trpí moralizováním, doslovností i prázdnotou. Výjimkou je hravý komiksový Čtyřlístek postavený na scénickém nápadu youtuberky 80. let. Pokus o operetu v Netopýrovi drží skvělý zpěv a tance.
Co tedy drží aktuální Drábkův Sen noci svatojánské?
Odpověď je těžká, tvůrce v tématu, jak přiznal velmi osobním, spojil Shakespearovo divadly vyhledávané milostné balábile lidí a elfů s filmem Čas probuzení. V něm doktor Sayer probudí pacienty už léta upadlé do katatonického stavu. Komorní drama z roku 1990 je však spíš než oslavou medicíny křehkým příběhem nezměrné lidské osamělosti a potřeby milovat.
Drábkův doktor Puckman má jednostrunnou podobu roztržitého nemotory, který pro vtip obětuje cokoliv včetně scénické atmosféry. Aktualizace do špitálu přivádí pragmatického ekonoma v ředitelně a primářku odmítající pokusy, i s jejich jedovatostmi bývalých partnerů jako spásným dotekem lidskosti i dramatu, a stavařskou partu ukrajinského políra Jurije Klubkoněnka.
Děj se drobí do skečů, v nichž se víc mluví, než hraje, humor obstarávají sestry nabízející teploměry a čípky, kde stačí jemně našlápnout, tam se dupe, kde by stačilo naznačit, v tom se stojí po kolena. Svěže pak zní i rádoby nekorektní replika Peršana mířící na Ukrajince: „Neříkej mi Arabe, Rusáku!“
Skutečný Sen v překladu Martina Hilského v první půlce druhé půlky krátce prožijí pacienti Hermie, Helena, Lysandr a Demetrius, bohužel v přesvětlené neměnné scéně nemocnice, v níž se zjeví i stromy. Z ředitele se stává král Oberon, z primářky nevěrná Titánie, z Puckmana živočišný a skřetovský Puk.
Doslovnost, scénická i kostýmní, však činí z druhé půlky stojaté a prázdné vody deklamací, hřmění a pištění, toužená emoce i katarze zůstávají skryty, zadupány hrou na fantasy.
Přitom v tichém okamžiku smíření, byť hubačovsky sentimentálním, kde se s přiznanou neumělostí recituje Rilkeho Pardál, je více divadelnosti než v celém opulentním a nákladném výjevu z amerického velkofilmu.
Herci dělají, co mohou, inscenaci však chybí jiskra, skoro by se dalo říct – po duchu s tvůrcem, když parafrázuji další slavný film –, že jsou „Unaveni Drábkem“.
Pokud se Snu noci svatojánské aneb Času probuzení ocitne divák náhodně, třeba nedotčený režiemi Dua SKUTR, Petra Štindla či Andreje Kroba, nepochybuji, že se mu drzé kacířství včetně odkazů a zcizování může líbit. Kdo však sleduje celou hradeckou éru výjimečného dramatika, bude zklamán. Sám tento Sen noci svatojánské řadím k nejslabším hradeckým počinům, nejen Drábkovým.
