Co vás vede k dokumentaci socialistických sídlišť v regionu?
Chceme ve větší míře než dřív zaměřit pozornost k dokumentaci života ve druhé polovině minulého století. Panelová sídliště není příliš obvyklé téma. Většina populace nevnímá panelák jako něco zaznamenáníhodného, ale to je chyba. Rozhodli jsme se, že i určitou část výstav budeme věnovat modernějším tématům.
Doba pokročila a je potřeba se podívat pravdě do tváře. Události staré 30 let už jsou na prahu historie, stejná lhůta platí pro zpřístupňování archiválií. Sedmdesátníci odcházejí a vrchol jejich života představují právě 70. a 80. léta. Kolegové z Paměti národa dobře vědí, že máme tak 10 let, kdy ještě máme pamětníky, a je potřeba to zachytit. Muzeum východních Čech bylo dlouho v prostorové tísni, takže jsme nemohli téměř vůbec sbírkotvorně fungovat kvůli nedobrému stavu naší budovy v Gayerových kasárnách. Ta se nyní po rekonstrukci vrací ke svému životu.
Proč panelová sídliště?
Jsou propojovacím můstkem. Obrátili jsme se na veřejnost a požádali o pomoc při mapování sídlišť a věříme, že tím zároveň vytvoříme most k pamětníkům, abychom zjistili, jak se stěhovali do paneláku, jak v něm zakládali rodinu a jak v něm žili. Tím se propojíme k tomu, jak se vůbec žilo v té době, jak vypadaly Vánoce, jak si děti hrály. Druhá polovina 20. století ve městech jako Hradec Králové, Jaroměř, Rychnov, Náchod, Trutnov, to jsou hlavně panelová sídliště. I řadové domy mají k panelákům velmi blízko. Chceme se tak skrz paneláky posunout k mapování běžného života.
Jakou oblast chcete pojmout?
Začínáme teritoriálně v Hradci Králové, ale jsme celokrajské muzeum, takže budeme naše dotazování se rozšiřovat i do ostatních okresů.
Na svém webu píšete, že jste jedno z prvních muzeí, které se touto problematikou zabývá.
Jsme jedni z prvních, kdo se věnuje systematické dokumentaci panelových sídlišť. Dovolím si tvrdit, že ani historici architektury, kteří se věnují Hradci Králové, sídliště nedokumentovali. Začali jsme Slezským Předměstím, protože je nejstarší, pak budeme pokračovat Moravským, Třebší a dál. Naši pracovníci jdou panelák od paneláku a každý jeden dům se dokumentuje, řeší se u něho, jaký to je typ, komu patřil, komu patří, jak je starý, jak vypadala občanská infrastruktura. K tomu chceme doplňovat informace, jak to měli s prádelnou, s nákupními možnostmi a podobně. Paneláky sázíme do grafického informačního systému (GIS) a v tom jsme jediní v České republice. Nevíme o nikom z muzeí, kdo by šel touto cestou.
Na prvopočátku byl však velký grant Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, z něhož vyšla dvoudílná publikace Paneláci. Ta je beznadějně rozebraná a položila základní informace, jak panelová sídliště vznikala. Pak jsou různé nezávislé skupiny badatelů a od nich my čerpáme a zároveň jsme část z nich vzali do svých řad. V tom jsme průkopníci. Nejsme průkopníci v dokumentaci života minulých 50 let, tím se zabývá, doufám, každé muzeum.
Zmínil jste, že vzniká 3D model?
Rádi bychom dosáhli 3D modelu Slezského Předměstí k určitému datu. To ještě není určeno, ale předpokládáme, že by to mohl být rok 1980.
V té době už bylo asi dostavěno do dnešní podoby.
Přesně tak, ale ono to nebude hned. Sice to jsou domečky jeden jako druhý, ale znamená to vytvořit terén, infrastrukturu, vytvořit samoobsluhy, které už nebyly typizované, totéž mateřské školy, školy. Nepředpokládáme jeho vytištění, ale spíš chceme nabídnout návštěvníkům si to projít.
Ve virtuální realitě?
Nemám úplně ambici na virtuální realitu a brýle, ale třeba to k tomu dospěje. Jde o technologie a personál. Zatím nemáme lidi, kteří by se virtuální realitou zabývali, a protože sám jednu virtuální realitu s kolegy z ČVUT připravuji, vím, že to není legrace. Ale rozhodně procházka 3D modelem bez brýlí jen na obrazovce, ta určitě bude. Teprve však vznikají první modely domů.
Vyptáváte se tamních obyvatel?
My jsme oblepili každý vchod na Slezském Předměstí výzvou, letáček hodili na všechna společenství vlastníků. Reakce nebyla masová, ale jde o desítky reakcí, které se nám scházejí. Ozvali se nám potomci projektantů, kteří projektovali Slezské Předměstí, pamětníci, kteří tam bydlí od začátku, i některá společenství. První výstup pro veřejnost bychom rádi zpřístupnili jako elektronickou výstavu GIS story někdy po prázdninách, až bude prvních pár modelů. V GIS už nějaké informace máme, takže jsme schopni doplnit text a vytvořit výstavu jako první vlaštovku. Doufám, že to část veřejnosti nakopne a přijdou další podněty.
Zmínil jste, že nejste první, kdo se zabývá životem v posledních 50 letech, dá se říci, že se s tím v posledním desetiletí roztrhl pytel?
Retro, které se dnes stává synonymem pro tematiku 2. poloviny 20. století, je výstavně velmi atraktivní. Třeba výstava hraček v Pardubicích, to byl trhák. Má to velké emocionální zabarvení, protože lidé mohou říkat: to mám doma nebo s tím jsem si hrál, když jsem byl kluk. Kdo k tomu má z muzejníků vztah, snaží se jít touto cestou. Neřekl bych, že se s tím roztrhl pytel, ale stává se to velmi častým tématem, což je dobře. Jedna věc je udělat výstavu, kde vezmeme ze sbírek, co máme z toho období, ale něco jiného je systematická dokumentace. Třeba paneláky ve východních Čechách se vymýšlely v Hradci, protože tu byla firma Stavoprojekt, jejíž katalog se používal po celém kraji. V tom je Hradec jedinečný.
Vy však sbíráte i předměty z dalších oblastí, třeba vojenství v Hradci Králové.
To jsou spojité nádoby. Z prostorových důvodů jsme nesbírali věci z druhé poloviny 20. století, takže nám teď chybí. Nemáme z něj takové množství sbírek, jaké bychom si představovali, takže to nyní doháníme. Cesta může vést přes výstavy, kam mohou přijít pamětníci nebo potomci, že nám něco přidají.
Vojenství se týká výstava, kterou chceme připomenout, že se blíží výročí zániku pluku československého vojenského letectva v roce 1992, kdy došlo k transformaci do základen, což souviselo s transformací státu. Chceme připomenout, že Hradec i Pardubice byla dvě velká letecká města. Letectví v nich velmi ovlivňovalo život. Paradoxně to souvisí i s paneláky, protože když se vojáci přesouvali, řešilo se, kde budou bydlet. Spousta z nich bydlí na Benešovce, protože tam v roce 1985 byly volné byty. Tehdy se počítalo s výstavbou bytů pro vojáky. Letecká výstava bude na jaře, hlavně půjde o příběhy jednotek, osobností, letecké katastrofy a životaběh na letištích.
Řekl jste, že doháníte, co jste kvůli prostorům nestíhali. Jak to vypadá v Gayerových kasárnách?
Začalo stěhování, nejdříve lidi, potom sbírky. Nejprve se stěhují pracovníci historického a archeologického oddělení, kteří byli v nájmu na Malém náměstí, potom zaměstnanci ze Stěžer a teprve pak sbírky. To potrvá dva roky. Badatelé se mohou vrátit po Novém roce. Model chodu Gayerových kasáren se však díky přístavbě změní. Vzniknou tam dvě společné badatelny, společná knihovna, k vidění budou odkryté prvky bastionu, na kterém kasárna stojí. Bude tam model města, který původně býval v historické budově.
Úplnou novinkou budou čtyři otevřené depozitáře, jakési nahlédnutí do života muzea, který je běžně skrytý. Jeden depozitář bude přírodovědecký, jeden archeologický a dva historické.
Máte nyní dostatek úložných prostor?
V některých fondech vydržíme pět let, v některých deset až patnáct, takže stále budeme řešit nový depozitář, protože to je běh na dlouhou trať.
Neměl vzniknout v bývalé škole ve Stěžerách?
Tam je pobočný depozitář, ale po Novém roce vznikne krajské digitalizační centrum a centrum pro kreativní prezentaci kulturního dědictví. Ta budou ve Vrbenského kasárnách, ale dokud se neopraví, zůstanou ve Stěžerách. Stěžery ale nejsou cílová destinace, chceme získat trvalý depozit v Josefově.
