„Lekl jsem se, dlouho jsem nemohl polknout a pořádně dýchat. Chyběl centimetr a měl bych rozdrcený ohryzek,“ potvrdil v telefonickém rozhovoru pro MF DNES.
Tomáši, při těch slovech mrazí. Co se vlastně přihodilo?
Střela od modré prošla přes obránce a já ji viděl na poslední chvíli, když jsem šel instinktivně do pokleku. Ještě jsem uhnul hlavou na stranu, ale i tak mě puk trefil do krku.
Rána vás skolila a vy jste dlouho ležel bezvládně na ledě.
Tak dlouho to nebylo. Za chvíli jsem byl v pořádku, i když v šoku. Nikdy jsem něco takového nezažil.
Uvědomil jste si, co všechno se mohlo stát?
Později. Nic příjemného.
Asi je dobře, že jste pokračoval dál. Hlavně pro vaši psychiku.
Víte, hokejový brankář je zvyklý, že dostane rány, má dobrou výstroj, která ho chrání. Tohle však byla zvláštní shoda okolností, že mě puk zasáhl do volného místa.
Ani týmový doktor vás nepřemlouval, ať raději vystřídáte?
Zbývala chvíle. Ošetřil mě a ptal se, jestli jsem v pořádku. Kývl jsem a zápas dochytal.
Do nashvillské nemocnice jste v pondělí stejně putoval. Ne kvůli sobě, byl jste navštívit dětskou onkologii. Chodíte tam často?
Desetkrát za sezonu. Snažím se je podporovat, udělat jim radost. I když třeba nejsou hokejovými fanoušky, těší se na návštěvu celý den. Je krásné sledovat jejich úsměv, když jim dáváte trička nebo si s nimi jen povídáte. I vám to dá hrozně moc.
Uvědomíte si cenu života, že?
Ano. A pro kluky, kteří mají děti, jsou tahle setkání hodně působivá. Když vidím holčičku ve věku mé dcery třicet minut po chemoterapii, nutí mě to zamyslet se nad životem.
Slyšel jsem, že vy pro ně děláte víc...
Oni touží vidět hokej, jenže je velmi těžké je na stadion dostat, třeba už proto, že nemají vlasy. Tak jsem pro ně společně s klubem koupil speciální skybox, v něm mají pohodlí.
A těší se z vaší hry... Zažíváte parádní vstup do sezony, prvních sedm zápasů jste vyhráli.
Úžasné, co? Tady nebylo zvykem, abychom měli na začátku sedm výher. A nálada? Parádní, jiná ani nemůže být.
Co stojí za touhle proměnou? „Nová“ NHL s přísnými pravidly?
Přesně. Jsme tým, kterému to moc pomohlo. Máme skvělé bruslaře, spíš menší hráče. Pomáhá nám, že rozhodčí jsou teď na „naší“ straně.
Prý všechny fauly přísně trestají?
A je to ku prospěchu hokeje. Dřív se používaly systémy, že i hráče bez kotouče se snažil soupeř zastavit. Nyní je za to vyloučení. Žádné hákování, žádné držení.
Gólmani to však mají těžší, ne?
Je daleko víc šancí, je víc přesilovek i oslabení. Hráči mají na všechno víc času, nedá se tak usilovně bránit. A hlavně padá víc branek.
To musí být pro brankáře stresující, i když vy si držíte velmi slušný průměr 1,95 gólu na zápas.
Pomohla mi sezona v Evropě. Stejně jako Jardovi Jágrovi, Martinu Strakovi, Růčovi. Rok stát je dlouhá doba, my, kteří jsme hráli, to máme lehčí. Navíc dnešní NHL je stejná jako evropský hokej.
Vidím, že české hokejisty pozorně sledujete. Vynechal jste ale ještě jedno jméno – Dominik Hašek. Překvapil vás jeho vydařený návrat do NHL?
Vůbec. Když někdo umí chytat, nezapomene to. A pokud máte ve čtyřiceti vůli, abyste se připravil, comeback se vámpodaří. Navíc Ottawa má skvělé mužstvo, to taky dělá své.
S naganským fantomem se ale na dálku perete o post jedničky na olympiádě v Turíně...
Možná je to souboj mezi námi. Stejně jako bojují hráči o nominaci, tak bojují i gólmani. Vždycky může chytat jenom jeden a bude to ten lepší, vlastně nejlepší.
Reprezentační kouč Hadamczik však prohlásil, že jste pro něj stále jedničkou. To určitě potěší.
Ano, potěší. Ale že to řekne, to ještě nic neznamená. Na téhle důvěře nemůžu stavět. Jediné, co mohu ovlivnit, jsou mé výkony. Každý gólman chce chytat a každý by chtěl chytat na olympiádě. Jenže zítra se může stát cokoliv a na olympiádě nemusí být nikdo z nás.
Počkejte. Neříkejte, že nad sestavou pro Turín nepřemýšlíte?
Příliš ne. Olympiáda je až v únoru, tak ji přece nebudu řešit už v říjnu.
Jste alespoň v kontaktu s trenérem Hadamczikem?
Volal mi den před začátkem sezony a přál hodně štěstí. Teď se asi nemáme spolu o čem bavit. Má moje číslo a já zase jeho, kdyby bylo něco potřeba, dáme si vědět.
Vokoun, nebo Hašek. Máte jedno společné, oba už jste zvládli vítězně odolat penaltové loterii – Hašek v Naganu, vy letos na mistrovství světa ve Vídni. Teď si na tuhle novinku zvyká i zámoří, přitom ji vždycky odsuzovalo.
A pořád se jim to příliš nelíbí. Bojujete 65 minut o jeden bod a pak za chvíli dostanete další zadarmo. Na druhou stranu dřív lidi v Nashvillu tři minuty před koncem zápasu odcházeli a dohrávalo se jen pro půlku arény. Teď už celé prodloužení stojí na nohou a čekají na nájezdy.
Vám to v nich docela jde. Už dvakrát jste obstál. Od čtvrtfinále ve Vídni proti USA tak pokračuje vaše vítězná série.
Je to v psychice. Po Vídni mám z nájezdů vynikající pocit, věřím si na ně. Zato po loňském mistrovství světa v Praze jsem je nesnášel a skoro se jich bál. Ale pozor, nedá se říct, že je vždycky vyhrajete.
Gólmani navíc mají v NHL od této sezony menší výstroj. Zůstalo vám vůbec něco z té loňské?
Ne. Vlastně počkejte, mám suspenzor.
Už jste se Američanům pochlubil zlatou medailí ze světového šampionátu?
Ne. Tu placku mám schovanou doma v Třebíči.
Takže se před nashvillskými přáteli vytáhnete až s nějakým olympijským kovem? Bylo by to krásné... Ale je to ještě daleká cesta.
