Jiří Šlégr
Jak se těším na mistrovství:
Vždycky jsem si strašně přál zahrát si doma. V dvaadevadesátém roce mi šampionát unikl kvůli zranění, což jsem obrečel. Povedlo se to až v roce 2004, jenže z toho mistrovství ve mně zůstává hořkost, protože jsme vypadli ve čtvrtfinále. Letos mám roli ambasadora. Chci stmelovat lidi a pomoct u nás vytvořit hokejovou horečku.
Jiří Šlégr30. května 1971 v Jihlavě  Jeden z nejlepších obránců české hokejové historie bude při mistrovství světa ambasadorem. Jeho sbírku tvoří zlato z olympiády 1998, z mistrovství světa 2005 a Stanley Cup z roku 2002 s Detroitem. S Litvínovem vyhrál extraligu. Z předchozího manželství má dceru Jessicu, s Lucií se jim roku 2020 narodil syn Ron. |
Kdo teď jsem:
Vždycky se budu považovat za sportovce. Nejradši bych u sportu zůstal, ale přišly děti a ani zdraví to nedovolí. Začala mi dávat smysl bafuňařina, jak se říká lidově. Baví mě víc než trénování, kdy musíte uspokojit dvacet hráčů, což nejde. Navíc trenér je věčně v autobuse a sebere to hrozně času.
Jak jsme stavěli dům:
Maloval jsem ho na centimetr celý sám na kostičkovaný papír a trvalo mi tři roky, než jsem ho předal architektce. Pak jsme tři roky stavěli. I zahradu jsme si celou nadiktovali sami (Lucie: Kdyby byl dům poloviční, vůbec bych se nezlobila). Je až zarážející, že jsme se skoro na všem shodli.
Na čem jsme se neshodli:
Na jedné věci. Lustr v ložnici. Nechtěl jsem křišťálový, nikdy se mi to nelíbilo. Dokonce jsem se u toho rozčílil. Ale Lucie si jela svoje. Říkala: Věř mi. A lustr pořídila, když jsem nebyl doma. Jakmile jsem vydoutnal, omluvil jsem se jí, protože je opravdu pěkný. Ale chroupal jsem při té omluvě hřebíky.
Moje noční můra:
Obchoďáky a nakupování oblečení. Lucie mi všechno musí nakoupit, přinést, já si to vyzkouším, a co mi není, to odnese. Vůbec mi nevadí zeptat se jí, co si mám vzít na sebe. Vezmu si cokoliv, ale nebudu se oblékat na třikrát.
Co dělám každý den:
Málokdo to ví, ale mým koníčkem je vaření. Když jsem byl poslancem a vracel se ze Sněmovny, jen jsem doma odložil kravatu a sako, vyhrnul rukávy u košile a začal vařit. Lucčina maminka mi říkala: Co to děláte? No vařím. Ale vždyť tu jídlo je. No tak navařím další. Byla úplně v šoku. Pro mě to je relax. Jídlo nakupuju každý den a vařím, co si děti řeknou.
(Lucie: Na mě zbývá jenom nádobí, ale jsem šťastná. Vařit umím, jenže nikdy mě to nebavilo).
První brusle pro syna:
Vždycky to vzniká od ženské. Mám hokejovou školu obránců a Lucie vzala Roníka podívat se na tátu. Vzal jsem ho do náručí a vozil po ledě. Pak z toho byl zaprdlej. Co je? ptám se. A on, že by chtěl taky takový brusle. Když je dostal, reagoval fantasticky, nezapomenutelně.
Lucie Šlégrová
Jak budu hokejistům fandit:
Moc. Na mistrovství světa mám nejradši naši národní hrdost. Prožívám každého českého sportovce, když třeba Martina Sáblíková vyhrála zlatou medaili, plakala jsem jako malá holka. Naše malá země vychovala spoustu úspěšných lidí, nejen ve sportu. Jako Češka jsem strašně hrdá.
(Jirka: Většina žen remcá, že bude hokej a chlapi budou vysedávat v hospodě. Když ale přijdou medailové zápasy, sedí s námi. A to je krásné.)
Lucie Šlégr10. února 1982 v Teplicích  Díky titulu Miss České republiky 2005 si může říkat, že patří mezi nejkrásnější ženy u nás. Tehdy taky ještě jako Lucie Králová reprezentovala na Miss World. Teď pracuje jako zprávařka a moderátorka Hitradia North Music. S Jiřím se poznali v roce 2010, po pěti letech se vzali. Z prvního manželství má syny Roberta a Richarda. |
Kdy jsem si Jiřího všimla:
Přiznám se, v pubertě při Naganu se mi strašně líbil Robert Lang. Všechny holky milovaly Šlégra. Jako dobrý, ale Robert byl Robert. V reprezentaci byli tři fešáci: Lang, Jirka Šlégr a Martin Procházka. S Jirkou jsme se viděli poprvé až v roce 2010. Když jsem v roce 2005 vyhrála Miss a Jirka mistrovství světa, měli jsme spoustu příležitostí se potkat, ale paradoxně jsme se míjeli. Potkali jsme se až na severu Čech o pět let později, kdy jsme se už oba rozváděli.
Jak se nám spolu žije:
Troufám si říct, že krásně. Jsme milenci, přátelé, rodiče i manželé. Všechno v jednom a to je vzácné. Přáli jsme si po deseti letech miminko, což se podařilo. Máme dohromady čtyři zdravé děti, žijeme na severu Čech, kde to máme moc rádi. Máme práci, která nás baví a naplňuje, co víc si přát.
Na co jsem hrdá:
Umíme spolu vycházet a dělat kompromisy. Taky jsem hodně hrdá na to, že se pořád umíme životem bavit, a že i když spolu budeme letos čtrnáct let, stále toužíme po tom trávit spolu čas. Život tak rychle letí a myslím, že si to oba uvědomujeme.
Jak Jirkovi vybírám oblečení:
Naštěstí je to chlap, jak má být. Neřeší tolik svůj vzhled. To se mi líbí. Ale on byl vždycky fešák a hezcí lidé vypadají ve všem dobře. Za třináct let se stalo jen párkrát, že bych ho dostala do kabinky. Musí to být fofr, dokud se neorosí. Deset, nejvýš patnáct minut. Dá mi šanci na troje kalhoty a pár triček, pak řekne konec a další šance přijde za rok.
Hokej, nebo fotbal:
Hokej považuju za národní sport. Omlouvám se všem fotbalistům, ale fotbal je nuda. Hokej je živelný, dynamický, zábavný. Pro ženy atraktivní. Manžel mi nedávno říkal: Pojď se mnou na fotbalový nároďák, to bude koukatelnější. Můžu vám říct, že nebylo.
Jak odpočívám:
Dětí máme dost, do toho práce, takže málo. Ale když můžu, tak pohybem. Celý život jsem tančila a teď jsem se k tomu po letech vrátila. Manžela jsem kdysi přemlouvala do tanečních, a i když tančí hezky, nešel by.
