Dlouhých šestadvacet let se živil jako revizor! A zkuste se tvářit, že touhle prací opovrhujete. „Nedám na ni dopustit, i když je nepopulární. Jenže za mě byli jiní černí pasažéři. Naháněli jsme se, to jo, ale rvačky nepamatuju. Když dnes s klukama mluvím, je to občas o život, vytahují na ně nože i pistole,“ kroutí hlavou 57letý chlapík.
Jeho příběh vzbuzuje úsměv, obdiv i zvědavost. Vyrůstal v Doudlevcích, pyšné plzeňské čtvrti podél řeky Radbuzy. Otec byl pilot, v nedalekých Líních létal na stíhačkách. „Občas mě jako kluka posadil za sebe a jezdili jsme po dráze,“ líčí Kalina. Idyla netrvala dlouho, po osmašedesátém otce kvůli odsouzení spojenecké invaze z armády vyhodili. Místo stíhačky řídil auto v Pozemních stavbách.
To Kalina mladší už v té době žil svůj hokejový sen. I v tom se potatil. Na plzeňském zimáku prošel od páté třídy až do mužů. V sezoně 1979/80 slavil i dorostenecký titul. „Byl to jediný zlatý triumf, který Škodovka získala v éře Československa,“ připomíná pyšně. Hrál levé či pravé křídlo, v týmu s ním byli třeba Milan Razým, Václav Baďouček, Jiří Jonák či Václav Fürbacher, pozdější plzeňská ligová esa. Až na vrchol to Kalina nedotáhl. „Za áčko jsem odehrál jen pár přáteláků,“ říká smířlivě.
Seriál MF DNESLidé ze zákulisí extraligových klubů Do vyřazovacích bojů připravila MF DNES sérii příběhů a rozhovorů s lidmi, kteří stojí v pozadí extraligových týmů. 1. díl: Zlínská legenda pere dresy. Dřív stačilo jednou za týden, dnes denně 2. díl: Půl století rolbařem. Začínalo se s džípem, směje se stálice Sparty 3. díl. Hledám hráče s touhou. Jak Radim Vrbata mění hokejovou Boleslav 4. díl: Nejedeš, slyšel první draftovaný Čech. Báli se, že uteču, vzpomíná Svozil 5. díl: Rádce mocného šéfa. Z Komety by stěží vyrostl gigant bez dříče Medlíka |
V té době už se rodilo i jeho velké pouto s Martinem Strakou, šéfem a majitelem klubu. Byť je dělí jedenáct let, padli si do oka. „Vojančil jsem ve Vyškově, kde jsem hrál první ligu třeba s otcem Romana Červenky. A žáci Plzně tam přijeli na turnaj. Šel jsem se podívat, znal jsem Vencu Straku, tátu, a on mi ukazuje osmiletého Martina na ledě a říká: Jednou z něj bude dobrý hokejista,“ vzpomíná Kalina.
Postupně se z nich stali nerozluční parťáci. Kalina za Strakou létal do Ameriky, když bylo třeba, zařídil pro něj něco v Čechách. I u hokeje vydržel dlouho. Jezdil do Německa, kde vystřídal několik týmů. Senden, Memmingen, Augsburg... „Byl jsem tam šestnáct let, až do pětačtyřiceti! Paradoxně až na závěr jsem hrál nejvyšší soutěž, čtvrtou ligu za Königsbrunn.“
Vyřizoval si dokonce německé občanství. Kalinova babička se jmenovala Schneiderová, pocházela ze Sudet a po válce ji odsunuli do Regensburgu. „Brzy umřela, ale s občanstvím by nebyl problém. Nemusel bych zabírat místo cizince. Nakonec jsem musel na operaci s plotýnkou a hokej už byl pasé,“ popisuje Kalina.
Dnes už obuje brusle jen se starými pány, občas si zahraje plzeňskou „pralesní“ ligu.
A přes deset let je Kalina u extraligové Škody v roli vedoucího týmu. Přivábil jej šéf Straka. „A přidal jsem k tomu i roli skladníka. Takže i objednávám hokejky, vydávám výstroj,“ vysvětluje.
S manželkou vychoval dvě dcery, má dva vnuky, starší Tobiáš už hraje za plzeňské třeťáky. A ještě jednu zálibu si Kalina hýčká. Silniční motorku. Když vyjde čas, vyrazí na Šumavu. „Je to adrenalin,“ říká.
Kdo ví, třeba letos dojde i na jízdu za medailí.
