Žádnou zásadní změnu to pro něj ovšem nepředstavuje. „Já to měl takhle, že jsem extra zraněný nebyl, skoro celou kariéru, ale vždycky, když jsem řešil něco většího, tak to vyšlo na konec sezony. Teď se mi to však během minulého kalendářního roku sešlo,“ konstatuje šestatřicetiletý bek.
„Někdy to tak bývá. Nechci říct, že jsem si loni na ta zranění zvykl, to určitě ne. Ale musel jsem se přizpůsobit okolnostem. S kondičním trenérem Petrem Mockem jsme si něco nastavili už při mém prvním úrazu a pak jsme toho využívali i při těch dalších. Teď se vracím k tomu, co fungovalo dříve, kdy jsem býval v pořádku. A makám stejně jako tehdy,“ líčí Kolář.
Asi je příjemné, že už se člověk v přípravě nemusí krotit a být přehnaně opatrný, aby návrat neuspěchal.
Od toho je ten kondičák, který ví, kdy přidat a kdy naopak ubrat. Já vlastně dělám jenom to, co mi řeknou.
Martin Kaut se vrací ze zámoří do Pardubic, v týmu se potká s bratrem |
Jak vnímáte proměnu týmu od vašeho návratu? Když jste se sem přicházel z KHL, bylo to pro vás určitě složité — nehráli jste nahoře a navíc jste tehdy plnil roli kapitána, takže jste často musel obhajovat nepovedené výkony. Teď však znovu náležíte k absolutní špičce.
Je to příjemné. Každý hokejista hraje raději o přední pozice než o ty poslední. Pardubice ke špičce patřily dlouhodobě a je dobře, že zase máme možnost mít kvalitní tým, který může bojovat o titul.
Je to podobné jako v období před vaším přestupem do Doněcku na podzim 2012, kdy jste měli během tří let dvě zlata a jeden bronz? V týmu je i pár hráčů, kteří s vámi poslední triumf slavili.
Myslím, že se to moc srovnávat nedá, týmy jsou složené jinak než dřív. Tehdy se to budovalo déle, teď to je rychlejší, ale nechci říct narychlo. Avšak ještě před čtyřmi lety se tu hrálo do posledního kola o udržení a nyní se to úplně otočilo. Nástup je rapidní, promítá se v tom podle mě i vyšší kvalita hráčů, než tu byla tenkrát. Organizace celkově udělala spoustu kroků dopředu.
Zleva Jan Kolář z Pardubic, Martin Kohout z Karlových Varů a brankář Pardubic Dominik Frodl.
Většinu sezony jste odehrál po boku Ondřeje Vály. Nepřipomíná vám trochu vás samotného v začátcích kariéry? Nenápadný, poctivý hokejista, který si odehraje svoje, snaží se především vyvarovat chyb. A pak se najednou ocitne v reprezentaci...
Ondra už delší dobu prokazuje, že z něj může být výborný obránce. Šlo jen o to, aby dostal kloudnou šanci a získal sebevědomí. Je pracovitý a hokej umí. Loni hrál celou sezonu a právě tím získal sebedůvěru. Trenéři na něj spoléhali a on jim to splatil výkony na ledě. Posunulo ho to až do nároďáku. Je jen dobře pro něj a pro nás taky, že tu vyrůstá další takový borec.
V uplynulé sezoně jste ovládli základní část a v extralize skončili třetí, když jste vypadli v semifinále s Třincem. Byl pro vás velký šok, když se zničehonic vyměnili trenéři?
S tím nepočítal nikdo, ale takový je sport. Jednou to padne na trenéra, jindy na nějaké hráče nebo na členy vedení. Bereme to, jak to je, i když to třeba není úplně běžné. Ale není to ani nic úplně výjimečného.
Jak na vás zatím nový kouč Václav Varaďa působí? Stejně jako jeho předchůdce Radim Rulík je vyhlášený pedant, takže nyní v přípravě při nabírání kondice asi moc velký rozdíl nebude...
Mluví za něj výsledky, má spoustu medailí a prvních míst. Myslím, že to potvrdí i tady, jsme rádi, že ho tu máme.
A vás Liga mistrů baví? Třeba začne, revoluční změnu pravidel kvituje i Varaďa |
V přípravě vás čekají i duely v Lize mistrů. Máte zajímavé soupeře jako Ilves Tampere, Skellefteu nebo Stavanger.
Vždycky je příjemnější hrát zápasy než dvoufázově trénovat, tím spíš, když jsou ta utkání prestižní. Pro každého to je motivace navíc a získané zkušenosti se pak mohou zúročit v domácí soutěži. Já to jedině vítám a moc se na to těším.
V říjnu se střetnete také s Belfastem, je v tom i lehký závan hokejové exotiky?
Nevím, zda se to tak dá úplně brát, protože hokej se v Evropě obecně posouvá hodně dopředu a myslím, že Belfast bude mít svoji sílu. Bude to zajímavé srovnání.
Také vy jste si vyzkoušel angažmá na netradiční hokejové adrese, působil jste na Ukrajině. Od loňského února a ruské invaze se tam situace bohužel dramaticky zhoršila. Jak na vás všechno tohle dění doléhá?
Když jsem odtamtud odcházel, říkal jsem si, že bych se do Doněcka časem klidně vrátil — aspoň podívat se. Teď se bojím, že to vůbec nebude možné. Situace je taková, jaká je; blbě se na to odtud kouká a blbě se o tom mluví.
Hokejové Pardubice drží tým pohromadě. Skvělý tah, míní útočník Radil |
Zůstali tam nějací Ukrajinci, se kterými jste se během svého angažmá spřátelil, nebo prchli třeba směrem na západ? Jste s někým z nich v kontaktu?
To úplně ne, ale vím, že pár lidí se hned v roce 2014 nebo 2015 (po ruském záboru Krymu a vyhlášení separatistických republik) odstěhovalo ke Kyjevu. Žádné novější informace z Doněcka nemám.
Poznal jste se tam v té době s fotbalovým internacionálem Tomášem Hübschmanem?
Jo, jo. Byli jsme tam sezonu a půl společně a on se s námi hokejisty (kromě Koláře v Doněcku hráli také útočníci Lukáš Kašpar či Václav Nedorost) bavil hodně, skamarádili jsme se. V současnosti už se ale nevídáme.
Když jsme u fotbalu: v přípravě trénujete i na zrekonstruovaném pardubickém stadionu. Sledujete výkony fotbalistů? Vyrazil jste po sezoně na nějaký zápas?
Na zápase jsem ještě nebyl, ale koukal jsem na výsledky a fandil klukům, aby nejvyšší soutěž udrželi a mohli celou další sezonu hrát doma. Dva a půl roku museli kopat mimo Pardubice a muselo to pro ně být těžké. Jsem zvědavý, jak se s tím teď popasují, když mají nový stadion. Doufám, že budou hrát o dost lépe.
Vy jste kdysi taky fotbal hrával, že?
Jenom když jsem byl malý, ještě v žáčcích.
