Vyfasoval za to dvouzápasový distanc, což Kašeho pořád žere: „Nikdy v životě jsem nedostal ani trest do konce utkání. Nejsem hráč, který by na ledě trefoval soupeře nebo zákeřně fauloval. Trest mi přišel absurdní.“
Nejspíš tušíte, že rozhovor s litvínovským útočníkem nebude o tom, jak přesně míří, ale spíš, co ho tíží.
Nejste první, kdo se vrátí ze světa a těžce si zvyká na styl řízení zápasů. Co vadí?
Z mého hráčského pohledu by rozhodčí měli víc komunikovat. Nemyslím, že by se s námi bavili jako kamarádi, ale postačí, aby nebyli arogantní. Můžu příklad?
Samozřejmě.
Dostanu například menší sekeru. Není to faul, ale naštvu se. A přiznám se, že by mi od rozhodčího v danou chvíli pomohla prostá věta: Ty bláho, Kašička, nic to nebylo, nerozčiluj se! Je to sice banální, ale prospěje to.
V zápase jsou emoce, každý si jede svoji pravdu a pak se to neřeší.
