Ruku si poranil během prvního čtvrtfinále s Třincem. "V souboji se mi vyvrátila dovnitř a vypadalo to na vazy. Jenže rentgen ukázal, že vaz vytrhl kus kosti," popisoval Vašíček.
"Tak jsme vymýšleli, co s tím. Nakonec jsem dostal ortézu a opichy. Jenže v prvním semifinále s Libercem mě protihráč dohrál u mantinelu a trefil se přesně. Narazil mě na hranu mantinelu a místo ruky mě začalo bolet žebro."
Série s Libercem byla pro Vašíčka nejtěžší. "Protože mě bolela ruka i žebro a dostával jsem injekce. Pak se všechno malinko spravilo a poslední dva zápasy ve finále jsem hrál už bez obstřiku," přibližoval.
Předtím mu na Slavii vyrobili speciální krunýř, který si nasazoval na chrániče. "Ale každý, kdo měl zlomené žebro, ví, že ani ten nepomůže. Když dostanete na bolavé místo ránu, nemůžete se skoro nadechnout, jak to píchá. A ruka bolela při každém tvrdším dotyku, v tu chvíli už nepomáhaly ani opichy."
. zažil jsem horší věciŽe je Jiří Vašíček tvrdý chlapík, dokázal už v minulosti, když se k hokeji vrátil po otevřené zlomenině holenní a lýtkové kosti. "Po souboji jsem se roztočil a zastavil se až o mantinel," vypráví. Následovala operace a deset měsíců léčby. "Proto mi jednoznačně stálo za to hrát ve Slavii se zlomenou rukou a žebrem," usmívá se a odhalí tak uražené přední zuby. "Ty mi hokejkou vymlátil Petr Ton. Neúmyslně," dodává. |
Před dvěma roky ho nechtěli v Jindřichově Hradci, který hrál třetí nejvyšší soutěž, a tehdy pětadvacetiletý obránce přemýšlel, že si najde normální práci. V televizi se přitom díval na finále Slavia - Sparta a vůbec by ho nenapadlo, že si boj o titul sám vyzkouší.
"Hokeje bych se nikdy nevzdal, ale musel jsem uživit rodinu. A nikdo neví, jaká je to dřina, jít do práce a odpoledne ještě na trénink. Proto jsem strašně rád, že jsem měl to štěstí a můžu hrát za Slavii."
Je na něm vidět, jak si té šance váží. "Myslím, že to ví i Vláďa Růžička. Jemu a Jirkovi Kalousovi musím poděkovat. Nebýt jich, nikdo by mi už v extralize nedal šanci," poznamenal.
Je s podivem, jak se Vašíček dokázal ve špičkovém klubu prosadit. Sám tomu občas nevěří a musí se štípat do tváře. "Když jsem před rokem do Slavie přišel, nebyla to žádná sláva. Hrál jsem zodpovědný hokej a jenom od sebe odpaloval puky, abychom nedostali gól," přiznal.
"Nedávno mi ale Áda Svoboda říkal, že je to malinko lepší," culí se vzápětí.
Jak to, že se dokázal přizpůsobit? "Člověku nic jiného nezbývá," říká skromně.
Dnes se už ani ve finále nebál vyrazit s pukem až před soupeřovu branku a zakončovat. "V tom mi pomáhá celé mužstvo. Sebedůvěra přichází s úspěchem. I tak ale o sobě vím, že hokejista jako takový nejsem. Musím se snažit a bojovat, abych dohnal to, co mi Bůh nedal v talentu," říká.
I proto je udivující, že při takovém stylu dokázal hrát se zlomenou rukou a žebrem. "Ve Slavii to jinak nejde. Musím hrát každé střídání naplno, to je to nejdůležitější. Kdybych něco vypustil, už by mě tam Vláďa Růžička znova neposlal," uvědomuje si Vašíček.
Na začátku sezony sám cítil, že možná o místo přijde. Nedařilo se mu, procházel krizí. "Hrál jsem opravdu špatně a na čas se vrátil na farmu do Havlíčkova Brodu, kde jsem znovu získal sebedůvěru. Ono se to nezdá, ale první liga je kvalitní, a když v ní člověk dostane prostor, jedině mu to pomůže."
A skutečně. Usměvavý chlapík dosáhl na metu, o které řada hokejistů celou kariéru jenom sní.
"Je to úplně něco neskutečného. Možná jsem za to něčím zaplatil, ale já si to musel užít. Být v týmu s klukama, kteří prošli NHL, a rvát se s nima o pohár... Jsem šťastný, že jsem si to mohl prožít. Ničeho nelituju," rozplývá se.
Jeho tvář je neustále rozjasněná, platí za smíška a otloukánka kabiny. Ve skutečnosti však občas upadá do splínu. V těch chvílích ho nejvíc podrží brankář Svoboda.
"Hodně mi ve Slavii pomohl. Když jsem přišel, byl jediný, koho jsem znal. Je to můj nejlepší kamarád. Kdo ho zná, ví, o čem mluvím. Áda je svůj, ale když se necítím dobře, vždycky mě rozesměje."
