V pardubickém hokejovém klubu prožil snad úplně všechno. V jedné chvíli byl pardubickými fanoušky opěvován na podiu na Pernštýnském náměstí, jindy zase zatracován. To když v roli generálního manažera absolvoval jedny z nejhorších chvil v klubové historii. Teď se Dušan Salfický zase usmívá. Coby sportovní ředitel se těší na další velké finále, do kterého Pardubice naskočí už v úterý.
„Cítím hlavně velkou radost. A nechci říct zadostiučinění, ale když si vezmu, co se tady všechno stalo od toho posledního titulu (2012), tak jsem rád, že máme zase stoupající tendenci. Klub se opět dostal na příčky, které mu sluší. Jsem rád za všechny lidi, kteří prošli to špatné a teď se můžou radovat,“ líčil v rozhovoru pro iDNES.cz.
Po finále jste v Pardubicích volali roky. Jak těžké teď je nepropadnout euforii a dál se plně soustředit na práci? Třeba i s ohledem na příští sezonu.
Osobně s tím problém nemám, protože před pár lety jsem přesně v téhle době nevěděl, kdo tady bude hrát, jakou soutěž a za kolik. Dneska je situace taková, že záleží jen na trenérech a hráčích dole v kabině. Management klubu se snaží dělat každou maličkost tak, aby měli klid na práci a je znát, že všichni táhneme za jeden provaz. Pomáháme si navzájem s každou prkotinou. Užívám si to, mám konečně čistou hlavu a klid na práci. Už je stanovený rozpis příštího ročníku včetně Ligy mistrů, řešíme s trenéry soustředění a další turnaje... Všechno je připravené, teď jde o hodně, ale právě díky té euforii se pracuje lépe. Nemáte existenční starosti.
Jaký byl ten přerod z doby, kdy nevíte, co bude zítra, do bodu, kdy má klub „neomezené“ možnosti a může podepisovat hvězdné pětileté kontrakty?
Hezky se o tom mluví, ale hůř realizuje. Každá organizace má nějaký kredit. S příchodem Petra Dědka se otevřela možnost přivádět top hráče, ale musíte je nejdřív přesvědčit, že se vydáváte správnou cestou. Fanoušci hodně negativně prožívali, co se tady všechno dělo, ale já jsem udělal maximum, aby vůbec Petr Dědek měl co kupovat. To vám nastaví zrcadlo, že si můžu dnešní dobu užívat. Kdo to nezažil, tak neví, co znamená chodit spát s absolutní nejistotou. Nebylo to jednoduché a nechci, aby to vyznělo blbě, ale udělali jsme dobrou práci. Zachránili jsme klub, který dostal možnost získat silného investora. Teď už stoupáme nahoru. Doba temna je pryč.
Nemůžeme mít každého. Divíšek o finanční síle Sparty, skladbě kádru a Pardubicích |
Kdy vám bylo nejhůř?
Budu teď řešit čistě hokej. Byla to první baráž v roce 2017, kdy jsme prohráli doma gólem v poslední minutě s Českými Budějovicemi (1:2). Pak jsme jeli do Jihlavy a tam to bylo 0:3 po první třetině. Tehdy jsem skutečně nevěděl, co ještě můžeme dělat. Na kabině bylo vidět, jak je svázaná, že musí zachránit extraligu. Stál jsem s trenéry na střídačce, to na vás opravdu dolehne, měl jsem tenkrát takový první emotivnější pohovor s hráči.
Byl připravený plán B, kdyby Dynamo spadlo?
Nebyl. My jsme si prostě nic takového nepřipouštěli, neexistovalo, že by Dynamo spadlo. Museli bychom se k tomu nějak postavit, protože pád už přežilo hodně klubů, které se později vrátily, ale my jsme do poslední chvíle věřili. S Tomášem Rolinkem, Petrem Sýkorou a Petrem Čáslavou jsme každý den seděli a věřili. S velkou úlevou se to povedlo.
Jaké je chodit do kabiny dnes, když v ní všechno šlape?
Musím říct, že jako hráč jsem členy vedení v kabině vnímal jako znak nějakého problému, takže já tam moc nechodím. Když jo, tak je mi pak smutno, že už nehraju hokej, protože ta parta a všechno okolo mi fakt chybí. Ale abych odpověděl, tak jsem nadšený, jak to dole funguje. Seděl jsem za svou kariéru v opravdu skvělých kabinách, ale tady to na člověka dýchá úplně jinak. Podařilo se nám složit mančaft, který má obrovský charakter. Dáváme ho dohromady tři roky, udělali jsme patrioty z lidí, kteří přišli z jiných měst. Symbolem je třeba David Cienciala.
Cienciala už hraje za Třinec, vrátil se domů. I to může být emotivní konec jedné éry.
Je to tak. Ale čas se nezastaví a člověk musí pořád myslet na budoucnost. V našem klubu neustále panuje touha se někam posouvat a tyhle hráčské přesuny k životu patří. Měli jsme nějakou představu, má ji i hráč a dopadlo to tak, že David odešel do Třince, kde bude pokračovat i dál. Vrátil se domů, patří mu velké díky za pomoc s restartem klubu.
Zpátky k bojům o titul. Ten poslední z roku 2012 máte jako hráč, i když vás Martin Růžička do brány moc nepustil.
V té sezoně jsem šel na výpomoc do Karlových Varů, když se jim zranil Lukáš Mensator. Místo původně plánovaných tří týdnů jsem tam strávil tři a půl měsíce, ale Zbyněk Kusý mě pak v lednu stáhnul zpátky a absolvoval jsem v Pardubicích závěr sezony. Chytal jsem ještě v prvním semifinále, protože Růža si potřeboval trochu orazit po tom emočním postupu přes Vítkovice, pak to zavřel a došli jsme k titulu.
Pardubičtí hokejisté slaví trefu v zápase s Litvínovem.
Jaké jsou vzpomínky?
Nádherné. Zažil jsem to i s nároďákem, když jsme se vraceli s titulem z mistrovství světa. Lidé na nás čekali, užívali si to s námi, fantazie. To samé v Pardubicích na narvaném Pernštýňáku, vy už jste trochu v náladě a začnete se všemi řádit. Věřím, že to naše město ještě zažije.
Ideálně zhruba za dva týdny.
(rozesměje se) To neříkám.
Ve finále vás čeká Třinec, nebo Sparta. Ohromně zkušené týmy. Co se dá předat hráčům, kteří takto důležité zápasy ještě nehráli? Často se pak o nich mluví po vypadnutí.
Snažím se klukům dávat rady, ale musím říct, že i když to tak nevypadá, tak máme dole velmi zkušený realizační tým. Možná ne tolik trenérsky, ale právě v tom, co se děje v klíčových chvílích na ledě. Marek Zadina i Petr Sýkora něco prožili, hráči v kádru to samé. Radil, Zohorna, Kousal, Kolář... Všichni něčím prošli, vědí, o co jde. Finále možná nehrál každý, ale těžké zápasy v play off ano. Hráči jsou ve věku, kdy nepotřebují mít dva tituly, aby věděli, jak se o ně hraje. Hlavní je umět být součástí týmu. To vede k úspěchu, z Dynama to cítím.
Je větší lákadlo oplatit Třinci loňské semifinále, nebo Spartě finále z roku 2007?
Takhle na to nikdo nekouká, ale trochu jsme se nad tím zasmáli, protože já v tom roce 2007 stál na straně Sparty. V kabině nic takového není, my chceme uspět proti komukoliv, nikomu nic neoplácíme. Finále je o nás a titul chceme pro Pardubice. Ty si ho zaslouží.
Pardubický útočník Richard Pánik spěchá za odraženým pukem zápase s Litvínovem.
O finále se v tuto chvíli příliš bavit nemůžeme, ale co příští sezona?
Kádr ještě definitivně hotový není, máme tam jedno, dvě, možná tři okénka, která řešíme. Věříme, že se nám je případně podaří zaplnit v krátké době. Máme B tým a v něm kluky, kteří si zaslouží dostat šanci. Uvažujeme o tom, že jim dáme prostor, protože v první lize za nějakou dobu dospěli do kvality a je na čase osahat si stabilně extraligu. Nikde nás netlačí bota, v podstatě je všechno pořešené.
Fanoušky zajímá případné setrvání Adama Musila s Richardem Pánikem.
Všichni víme, že jim končí smlouva, pohovory běží, ale u obou panuje stejná situace. Bavíme se o možném prodloužení smlouvy, nicméně Adam i Rišo si primárně přáli soustředit se na play off, takže uvidíme po sezoně.
Přijde do Pardubic někdo, kdo je v tuto chvíli úplně mimo bublinu?
Zatím to v plánu nemáme, jak jsem říkal, tak chceme dát šanci především naším mladým klukům. Třeba do brány jsme podepsali Tomáše Vomáčku s Davidem Honzíkem, kteří by měli doplnit Romana Willa a být dál stěžejní i pro béčko.
Jak se v tomhle smyslu proměnila vaše práce? Před lety jste denně sháněl dvacet nových hokejistů, teď je v Pardubicích v létě „nuda“.
Je to výrazně klidnější, ale o to zodpovědnější. Vydali jsme se cestou dlouhodobých kontraktů a víme, že máme na určitých pozicích vystaráno, ale taky už musíme koukat do budoucna. V béčku si obehráváme hráče tak, aby byli připraveni zaskočit za někoho, komu skončí smlouva. Je to hlavně o sledování mládeže, musíme vhodně doplňovat třeba akademii. Koukáme však i na ‚hlavní‘ trh, když se najde někdo, kdo by nám zapadal do systému, tak se o něj pokusíme.
Čuch na hráče máte, zajímavá jména sem chodí dnes, ale i v minulosti. Třeba Daniil Miromanov, který hraje NHL.
Bavíme se o cizinci, my už dnes jdeme československou cestou, ale bylo to i díky tomu, že člověk něco procestoval a má kontakty. Daniil byl tehdy v kanadské juniorce a doporučil mi ho Igor Larionov, dostal tady šanci a pak se zpátky přes Ameriku a Rusko dostal do NHL. Potenciál měl celou dobu, ale tady skončil, protože se chtěl posouvat a byl u nás ve chvíli, kdy to v Pardubicích nebylo úplně jednoduché. Mě pořád baví sledovat, jak a kde se kteří hráči prezentují. Věřím, že i v době temna tudy prošla kvalitní jména, jen se nám je tehdy nepodařilo složit jako celek.
Poslední věc. V říjnu budete za ANO kandidovat v krajských volbách, blíží se váš konec v Dynamu?
Asi to není tajemství. Byl jsem osloven a přijal jsem roli lídra do krajských voleb. Uvidíme, jak to bude vypadat po nich, ale do té doby budu určitě v jakékoli pozici součástí Dynama. Hokej možná pracovně opustím, ale Salfický bude vždycky Dynamo. Přislíbil jsem, že jakmile to bude v mých silách, tak budu klubu při nějakých konzultacích určitě dál pomáhat.
Je už na čase posunout se dál?
Nechci říkat, že je čas na změnu, ale chtěl bych zkusit něco jiného. Nikdy jsem neměl ambice na vrcholnou politiku, ale vím, jak funguje ta komunální i krajská a vzal jsem to jako další životní výzvu. Uvidíme, co přinese.
