Vychoval generace lesníků, coby starý kantor stál v kabátě a holinách v lesní školce a ukazoval o desítky let mladším studentům, jak pěstovat les.
Pro špičky v oboru je dodnes „lesnickým guru“, podílel se na rozvoji českého lesního hospodářství po celou druhou polovinu 20. století. Profesor České zemědělské univerzity v Praze(ČZU) Zdeněk Poleno se narodil 30. dubna 1921 a život zasvětil českým lesům.
„Zatímco ve své době byl v mnoha směrech průkopníkem, v dnešní éře přírodních i společenských změn se jeho koncept bere jako východisko, jak lesy obhospodařovat,“ vzpomíná na svého učitele Jiří Remeš z Fakulty lesnické a dřevařské, Katedry pěstování lesů ČZU. Sám u věhlasného Polena absolvoval výuku a zkoušky.
„Byl naprosto zaujatý svým oborem, kterým bylo pěstování lesa. Skládat u něho zkoušku znamenalo zpravidla minimálně hodinovou, často ale výrazně delší komplexní prověrku všech znalostí týkajících se pěstební problematiky,“ vzpomíná prorektor zemědělské univerzity Remeš.
Věhlasná byla i Polenova terénní cvičení, která razil podle hesla: „Zahoďte rozskřípané pero, jděte do lesa a učte se z knihy přírody.“ Právě do hvozdů, lesů, remízků, luhů a hájů stovky studentů hnal.
„Profesor Poleno nebyl ochoten obor pouze přednášet, ale naopak všechna praktická i terénní cvičení osobně za účasti docentů a asistentů vedl. Také vybudoval řadu výukových objektů, na kterých se dodnes výuka staví. Vyznával totiž zásadu, že nejlepší možnou učebnou i laboratoří je nakonec sám les,“ vzpomíná Remeš.
Kůrovcovou kalamitu profesor Poleno předpovídal a přesvědčoval k návratu k výsadbě listnatých lesů.
Zdeněk Poleno se výuce věnoval až do úplného stáří, zemřel v roce 2002. Jeho metody dodnes pomáhají řešit problematiku tuzemských lesů, které pokrývají více než třetinu českého území. Například i největší kůrovcovou kalamitu v novodobé historii.
Kůrovce bude téměř nemožné zastavit
Když se podíváme na dnešní lesy, vidíme převahu smrkových porostů. Jenže než začal českou krajinu obhospodařovat člověk, lesy byly jiné.
Dokladem může být Zlatý Kopec, malá víska ukrytá ve smrkových hvozdech Krušných hor. Sice se tu těžilo v potocích zlato, název však prý odkazuje na tamní bukové lesy. „Zlatý Kopec se místu začalo říkat podle podzimu, kdy zdejší bukové lesy zezlátly a zářily do daleka,“ přibližuje jedna z informačních tabulí místního přírodního parku dobu před třemi sty a více lety.
„V našich lesích předtím, než je začal člověk svojí činností výrazně ovlivňovat, dominoval buk lesní. Jeho předpokládané zastoupení bylo v rozmezí 35 až 40 procent,“ vysvětluje Jiří Remeš. Smrk se stal velmi oblíbenou dřevinou a začal se pěstovat ve velkém. Postupně rostly obří smrkové lesy – smrkové plantáže.
„Smrkové porosty, které se u nás dříve masivně pěstovaly téměř ve všech polohách, skutečně odpovídaly plantážím – byly to stejnorodé a stejnověké porosty, kde hlavním důvodem byla produkce dříví,“ poukazuje Remeš na minulá desetiletí a staletí. Lesní rovnováha, kdy mizely často převažující listnáče, se postupně narušila, a i to může být jedna z příčin současných kůrovcových kalamit.
„Ta poslední je svým rozsahem bezprecedentní, protože probíhá na plošně velmi rozsáhlém území a trvá již řadu let. Zkušenosti ukazují, že když se taková kalamita rozvine do takovýchto rozměrů, je ji téměř nemožné zastavit. Dřívější kalamity v historii byly také velké, ale jejich dosah byl mnohem více lokální,“ popisuje Remeš katastrofu, během které musely být v posledních letech vykáceny obří lesní plochy.
„Musíme zvýšit odolnost lesa,“ tvrdil Poleno
Pěstování smrkových monokultur fungovalo už za Marie Terezie, ovšem ještě pár let po sametové revoluci se příliš nedařilo tento koncept změnit.
„V roce 1990 se vysazovalo 84 procent jehličnanů a pouze 16 procent listnáčů, ještě v roce 2010 byl podíl vysazených jehličnanů téměř 64 procent,“ vysvětluje Jiří Remeš a dodává: „Pěstování monokultur přitom není již dlouho cílem lesního hospodaření, prakticky od roku 1996, kdy začala platit nová lesnická legislativa. Je však pravda, že posun byl relativně pomalý. Probíhající kůrovcová kalamita tento proces pravděpodobně skokově urychlí.“
Jednou z cest, jak lesům vrátit jejich odolnost, je zvýšit v nich podíl dříve původních listnáčů. To prosazovali Zdeněk Poleno a tvrdí to i jeho žák Jiří Remeš: „Větší druhová pestrost lesních porostů je jednoznačně cesta, jak zvýšit jejich odolnost, stabilitu a také šanci na to, aby se dokázaly vyrovnat se změnami prostředí. Tento trend se postupně prosazuje, dnes 51 procent vysazovaných stromů tvoří listnáče a 49 procent jehličnany.“
KVÍZ: Co myslíte? Ubývají v Česku lesy a může vám majitel lesa zakázat houbaření? |
A jaká je tedy budoucnost smrků? „Budoucí role smrku se nyní hodně diskutuje, předpokládá se vzhledem k probíhajícímu oteplování posun jeho pěstování do poloh nad cca 800 až 900 metrů nad mořem. V nižších polohách by mohl mít šanci ve směsi s listnáči, především na vodou ovlivněných stanovištích,“ podotýká Remeš.
Odkaz profesora Polena a jeho myšlenky jsou stále velmi aktuální a od dnešních mladých vědců či lesníků se zase tolik neliší. „V dnešní době se mnohem více akcentuje problém klimatické změny a adaptace na ni, nicméně postupy, které se dnes v tomto směru doporučují, se od pojetí pěstování lesa profesora Polena neodchylují,“ uzavírá prorektor.
