Ve filmu to viděl snad každý, nejslavnější scéna devastujícího dopadu chladu na fungování lidského těla je dobře známá z kultovního filmu Titanic (1997). Ztroskotání „nepotopitelného“ parníku v severním Atlantiku stálo v roce 1912 život víc než 1 500 lidí.
Většina z nich prožila své poslední momenty podobně krutě jako filmový hrdina Leonardo DiCaprio: v ledové vodě po pár desítkách minut neodvratně zkolaboval a tělo zmizelo v temné hlubině.
Takto beznadějně to končí v 99,99 % případů podchlazení. Fungování lidského těla je nastavené na teplotu orgánů 36,7 °C.
Při poklesu teploty tělesného jádra přibližně k 28 °C nefunguje téměř nic. V extrémním chladu rychle přestává sloužit mozek, nastupují poruchy chování a jednání, člověk umírá na zástavu dechu a oběhu.
Přesto existuje v dějinách lidstva přinejmenším jeden prokazatelný případ podchlazení, který popírá veškeré lékařské zákonitosti. Je to příběh islandského „tuleního muže“.
V roce 1984 ztroskotala v severním Atlantiku přibližně pět kilometrů od pobřeží rybářská bárka. Všichni muži se v ledové vodě záhy utopili stejně neodvratně jako DiCaprio v Titaniku. Až na jednoho.
Zavalitý Islanďan Guflaugur Friflórsson alias Gulli se vzepřel osudu i vědě a plave. Ve vodě, která má 3 °C (tady se vážně příčí použít výraz „teplota“), vydrží za mrazivé noci máchat rukama a kopat nohama šest hodin, než se dohrabe k pevnině. Aby nezešílel, povídá si s racky nad hlavou.
Konečně na zemi!
Tak ne, pouze na úpatí vysokánských strmých útesů. Zkoušet vyšplhat vzhůru by se rovnalo sebevraždě, a tak Gulli znovu skáče do vody, aby skály obeplul. Člověk mrzne, jen na to pomyslí.
Pak už je doopravdy na souši. Jenže zdaleka není konec! Gulliho ani náhodou nečekají špičkově vybavené záchranné týmy. Podchlazeného, promáčeného trosečníka dělí od spásy další kilometry bosého pochodu mrazivou islandskou nocí přes ostré lávové kameny. Teprve za svítání se dobelhá do civilizace.
„A tohle někdo vážně přežil?“ žasne lékař záchranky Milan Provazník. „Ten případ neznám, každopádně to zní jako sci-fi. Na druhou stranu, zase se jednou ukázalo, že v medicíně nic není nemožné.“
Rybář vydrží víc než vycvičený námořník
Gulliho případem si lámali hlavu mnozí odborníci, vyšetřovali ho i experti britského námořnictva. Nikdo s kloudným vysvětlením nepřišel.
Ukázalo se jedině to, že obyčejný islandský rybář bůhvíproč vydrží v ledové vodě nejméně desetkrát déle než špičkově vycvičený britský námořník.
Kouzelně je to zobrazeno ve filmu islandského režiséra Baltasara Kormákura, jenž v roce 2012 Gulliho neuvěřitelný, a přece skutečný příběh přenesl na plátno. Film se jmenuje Hluboko, přísná kritička MF DNES Mirka Spáčilová dílo hodnotí pěknou známkou 70 %.
Gulli v jedné ze scén simuluje své noční plavání v Atlantiku za přežitím v bazénu s ledovou vodou, v pravidelných intervalech mu tam přisypávají lopaty ledové tříště pro udržení správné „teploty“. Elitní námořníci z toho bazénu utíkají jeden po druhém, nejvytrvalejšího musí výzkumníci vytáhnout po 20 minutách.
Tlouštík Gulli v pohodě plave dál. Nikdo neví proč. Má snad v těle tulení tuk? Nebo se stal zázrak?
Zůstane to nejspíš navždy záhadou.
