Počátkem 20. století udivoval ten kůň polovinu Evropy, jeho majitel díky tomu získával tučné honoráře a vyhrál nejednu sázku. Chytrý Hans totiž uměl počítat. „Kolik je tři a čtyři?“ zeptal se majitel koně a zvíře sedmkrát zahrabalo kopyty. Nespletl se nikdy. Důmyslný holandský psycholog Oskar Pfungst nakonec přemluvil koňáka k experimentu, při kterém byly Chytrému Hansovi zavázány oči. S jeho inteligencí byl konec.
Tedy aspoň s inteligencí ohledně počtů: kůň počítat neuměl, zato uměl výborně reagovat na nevědomé signály těla svého majitele. Ten tajil dech a viditelně se mu ulevilo vždycky ve chvíli, kdy kůň zahrabal správný výsledek. A protože po správném výsledku následovala odměna, naučil se kůň zahrabat přesně tolikrát, kolikrát bylo třeba, aby ji získal. To, co vypadalo na první pohled jako matematika, byla jen reakce na nevědomé chování nejdůležitější osoby v koňově životě.
Historek o zvířecí chytrosti je mnoho. Některé, jako tu o Hansovi, je možné uvést na pravou míru díky vědeckým experimentům, nad jinými však stále zůstává i lidský rozum stát.
Přihořívá, hoří
V newyorské zoologické zahradě žili dva sloni Max a Patty. Měli vlídné ošetřovatele, kteří, aby jim ukrátili dlouhou chvíli, s nimi často hrávali hru. Schovali jejich oblíbenou tamburínu, a když se sloni k úkrytu blížili, hvízdali ošetřovatelé na píšťalku. Když byla „samá voda“, ošetřovatelé mlčeli.
Slony to bavilo, nadšeně plácali ušima pokaždé, když se ozvala píšťalka na znamení, že „přihořívá“, a nakonec schovanou hračku vždycky našli. Ošetřovatelé začali tuto hru používat, když chtěli slony večer zavřít v kotci. Aby je dostali z výběhu, ukryli tamburínu dovnitř, a když se tam sloni přiblížili, začali pískat. Jenže Max a Patty uměli víc než jen hrát přihořívá – hoří.
Max zůstal ve výběhu a Patty zašla dovnitř pro tamburínu, zamávala ušima a hračku přinesla ven. Tak to ošetřovatelé zkusili s pamlskem. Ten přece Patty sežere a Max bude muset jít za ní, aby na něj něco zbylo. Omyl. Patty vynesla ven i pamlsek a rozdělila se s Maxem mimo uzavřený kotec.
Tato strategie, to už je vyšší dívčí. „Předpokládá mimo jiné i to, že jeden slon vědomě nesežere jídlo sám, zatímco druhý mu věří, že se přijde rozdělit, protože je to výhodné – oba zůstanou venku a oba se najedí,“ vysvětluje zoolog Eugene Linden, jeden z největších odborníků na chování zvířat.
Že jsou sloni extrémně inteligentní, to se ví. Stejně jako to víme o delfínech nebo o opicích. Vědecké výzkumy však ukazují, že inteligencí oplývají i mnohé druhy ptáků, a dokonce i hmyz.
Encefalizační kvocient. Jak se vlastně měří zvířecí inteligence?
Je to složité, ostatně ani tu lidskou neumíme změřit do detailu. Zatímco u lidí spoléháme na výšku inteligenčního kvocientu, u zvířat přichází na řadu také takzvaný encefalizační kvocient. Zjednodušeně jde o číslo, které získáme jako poměr velikosti mozku a celkové hmotnosti.
Pokud bychom brali v úvahu jen velikost mozku a trvali na tom, že velký mozek rovná se vysoká inteligence, byli by nejchytřejšími tvory plejtváci a další kytovci s mozkem o hmotnosti kolem sedmi kilogramů, zatímco hmyz schopný spolupráce a složitého dorozumívání bychom museli považovat za naprosto imbecilní. EQ, jak se kvocient označuje, nám pomáhá tyto poměry vyrovnat.
Ten lidský se pohybuje zhruba kolem 7 bodů, náš mozek je tedy sedmkrát „chytřejší“, než by se z velikosti člověka mohlo zdát. EQ u delfínů přesahuje 5 bodů, šimpanzi mají překvapivě „jen“ něco mezi 2,5 a 3 body.
Takoví vyhynulí raptoři, tedy někteří dinosauři, přitom měli EQ vyšší než 6! Byli nejen silní, ale i chytří – ostatně to je jeden z důvodů, proč vydrželi miliony let na vrcholu evolučního žebříčku. Přestože dinosauři vyhynuli, jejich přímí potomci žijí dodnes – jsou to ptáci.
Geniální vrány
Existují ptáci, kteří jsou schopni zapamatovat si po celou zimu úkryty, do nichž si po lesích uložili stovky semen, a ve chvílích hladu je spolehlivě najít. Papoušci i zpěvní ptáci si umějí zapamatovat zvuky, které slyší, a následně je napodobovat.
Nejchytřejší zvířata
|
Ne jen tak z legrace, ale proto, aby přiměli okolí na ně reagovat. Lyrochvosti umějí napodobit zvuk motorové pily a vědci se domnívají, že to dělají proto, aby ohromili své samičky. Německé sojky, které se podobně jako ty české stahují stále častěji z lesů do měst, přidaly ke svým původním zvukům třeba i napodobování alarmů aut nebo vyzvánění mobilů.
„Mnoho z nich nepoužívá napodobování zvuků jen pro značení teritoria nebo k hledání nových partnerů. Také tak klamou své nepřátele,“ tvrdí německý ornitolog Richard Schneider. A další důkaz inteligence ptáků: kaledonské vrány si umějí vyrobit nové nástroje tím, že zdokonalují ty staré.
Russell Gray z univerzity v novozélandském Aucklandu podrobil vrány jednoduchému testu: je známo, že vrána si umí otevřít západku na kleci zobákem. Gray umístil západku tak, aby na ni vrána zobákem nedosáhla, do klece jí však dal i dřívko, které jí umožnilo si zobák „nastavit“. Jedna nula pro vránu.
Jenže to výzkumníkovi nestačilo. Dal západku ještě dál, do klece umístil krátký klacík a za mříž klece položil dlouhý klacík. Vrána se krátce zamyslela, zobákem uchopila krátký klacík, přitáhla si s jeho pomocí ten dlouhý a dostala se na svobodu. Dva nula pro vránu.
O tom, že vrány umějí rozlišit i barvu na semaforu, snad teď už nebude nikdo pochybovat. Ptáci milují ořechy, někdy jim však dá práci je rozlousknout. Kaledonské vrány si nosí ořechy k silnici, hodí je na vozovku, nechají je puknout pod koly aut a sledují přitom semafor. Jakmile autům naskočí červená, vydají se vrány pro jadérka. Jen výjimečně se stalo, že některou vránu přejelo auto.
Gallupův test
Vědci si asi nejvíc lámou hlavu nad tím, nakolik si zvířata uvědomují sama sebe, své vlastní já. Copak právě vědomí svého já není typické pro inteligentního člověka?
Jak se to vezme. Šimpanz, zrcadlo, zrcadlo, šimpanz, seznamte se. Experimentátoři nejprve nechali opici, aby prozkoumala svůj odraz v zrcadle, pak jí v narkóze nabarvili čelo červenou barvou. Když se probudila, znovu před ni postavili zrcadlo. A šimpanz měl jedinou starost: jak z čela červenou barvu odstranit. Ne z odrazu v zrcadle, ale ze svého vlastního čela. Experiment vychází z takzvaného Gallupova zrcadlového testu.
Princip testu je jednoduchý. Když se podíváme do zrcadla a uvidíme, že máme ve vlasech suchý list, podvědomě po něm sáhneme, abychom ho sundali. Tím jsme prokázali svoje sebeuvědomění. Chápeme, že na obraze v zrcadle jsme my a že list do našich vlasů nepatří. Děti do dvou let věku to nechápou. Šimpanzi evidentně ano. A když už byla řeč o ptácích, tak straky Gallupovým testem hladce prošly.
Kamarádi z tlupy
Které zvíře je tedy nejinteligentnější? Vědci se shodují, že pouhý encefalizační kvocient k posouzení nestačí. Podobně jako u lidí má i u zvířat inteligence řadu odstínů. Některá zvířata si extrémně dobře pamatují tváře ostatních zvířat či lidí, jiná umějí vynalézavě reagovat, pokud se mají dostat k jídlu či na svobodu, další mají výbornou empatii uvnitř tlupy.
Takoví mangabejové, druh afrických opic, žijí v tlupách čítajících až 120 členů. Uvnitř tlupy navazují vztahy a zjednodušeně řečeno si musí pamatovat, kdo s kým jak vychází. Nemělo by smysl chtít navázat spolupráci s mangabejem, který je spřízněný s nepřítelem v tlupě. Stejně tak by nebylo moudré pouštět se do konfliktu s někým, kdo je v hierarchii skupiny výše postavený nebo kdo je s někým výše postaveným zadobře.
V takové 120členné tlupě, jak spočítali vědci, existuje pět tisíc vztahů mezi dvěma jedinci a až 160 tisíc triadických vztahů, tedy vztahů mezi třemi jedinci. Mangabejové si to všechno pamatují.
„Aby se v tom vyznali, musí mít nejen velmi dobrou paměť, ale zároveň musí umět pružně reagovat na nové informace a brát na ně ohled,“ říká německá výzkumnice Friederike Rangeová. A kdo z lidí by si pamatoval pravidla aspoň pro těch pět tisíc základních vztahů?
Delfíní hry
O delfínech a jejich chytrosti se toho říká hodně. Stejně jako jsou chytří, jsou i vynalézaví. Potápěč a zoolog Yves Paccalet vzpomíná na příhodu, která se udála blízko Kanárských ostrovů. Spolu s kolegy tam narazil na delfíní klan – jeden velký samec, tři samice a dvě mláďata.
Samec váží 300 kg. Skupinku potápěčů si nejprve měří pohledem, pak ji zkoumá sonarem, otevírá tlamu a ukazuje zuby a růžový jazyk. Posmívá se? Potom se otočí a na skupinu potápěčů se s prominutím... vykálí. Mnoho kubíků nahnědlé vody!
„Delfíni toto gesto používají i proti jedincům vlastního druhu, když je chtějí zahnat, aniž dojde k násilí. Čím větší je mozková kapacita zvířat, tím jsou jejich gesta rozmanitější a jejich smysl bohatší,“ raduje se už umytý Paccalet.
A popisuje, že o delfíní inteligenci svědčí mimo jiné i hry, které provozují. Ne proto, aby se najedli nebo vymezili teritorium, hrají si prostě proto, že je to baví. Stejně jako lidé. „Potápějí se a ze dna loví barevné oblázky, lastury nebo hvězdice, ale i skleněné či plastové lahve, které pak používají jako panenky, koule nebo míčky a chrastítka. Seberou například měkkýše s červenou nohou, vyhazují ho ve vodě vzhůru a dívají se, jak cik cak klesá ke dnu. A pak znovu.“
Delfíni mají jeden z nejvyšších encefalizačních kvocientů ve zvířecí říši, velkou část mozkové kapacity však „spotřebuje“ používání jejich podvodního sonaru. Vysílá cvakání, které se odráží od okolního prostředí, a podle toho, kdy a jak se delfínovi zvuk vrátí, pozná, co je kolem něj. I tak jsou delfíni schopni spolupracovat při lovu mezi sebou a také s jinými kytovci. A umějí používat nástroje, ryby loví do ulit, na nos si navlékají pohárky podmořských hub a tímto chráničem pak ryjí po mořském dně. Když vyhrabou rybu, která se tam schovává, pohárek bleskově odhodí a rybu sežerou.
Matky toto umění „houbaření“ učí svá mláďata, samičky jsou přitom učenlivější než samečkové. Delfíni „mluví“ sofistikovaným jazykem, který se liší podle oblastí, každá velká delfíní rodina má svůj vlastní „přízvuk“.
„Žádná diskuse o učení nebo inteligenci zvířat nemůže obsáhnout rozmanitost živočišné říše,“ říká Nick Lund, výzkumník, který se chytrými tvory zabývá desítky let.
