„Vlci do české přírody patří. Bývali tu odjakživa. Proto mi udělalo velkou radost, když jsem si před několika lety v novinách přečetla, že se u nás opět vyskytli,“ začíná vyprávět Štěpánka Kadlecová. S nadsázkou by se dalo říct, že vlci se k nám vrátili poté, co se do Čech vrátila i tato „krušnoholka“ Štěpánka.
Po střední škole odjela do zahraničí a několik let cestovala po světě. Po návratu do rodných Vejprt v Krušných horách se ujala dlouhodobě uzavřeného rodinného hotelu a rozhodla se, že ho přebuduje na ubytování pro batůžkáře, podobné těm, která viděla na Novém Zélandu.
Štěpánku Kadlecovou můžete v Krušných horách potkat na lyžích i s kočárem.
Ve stejné době se v médiích objevily zprávy, že na českém území byli po více než dvou stech letech znovu spatřeni vlci.
„Přišlo mi to skvělé. Začala jsem se o ně více zajímat a za šla na přednášku Hnutí Duha Olomouc, které se dlouhodobě věnuje monitorování a ochraně velkých šelem v Česku. I přes množství argumentů, proč je výskyt vlků dobrou zprávou, a ne hrozbou, mě překvapilo, kolik lidí má stále k těmto šelmám negativní postoj. Někteří myslivci dokonce prohlásili, že spatří-li vlka, zastřelí jej.“ Obavy z volně žijících šelem však podle Štěpánky nejsou namístě.
„Pochopitelné jsou u chovatelů hospodářských zvířat, kteří se bojí o svá stáda. V dnešní době existuje ale řada možností, jak zvířata efektivně zabezpečit. Mohou pomoci elektrické ohradníky a jiné moderní technologie. Stáda mohou dobře ochránit i pastevečtí psi. Nebo lze zvířata na noc zavírat do stájí, protože vlci loví hlavně v noci,“ říká Štěpánka.
Proč se v Česku znovu nenaučíte žít s vlky? ptá se slovenský ochranář |
„Mylné jsou i představy, že se vlci přemnoží a vyloví veškerou lesní zvěř. Vlci naopak udržují zdravou populaci zvěře. Starají se o rovnováhu a přirozený řád lesa.“
Ke stopování vlků dovedl Štěpánku vlastně její pes Bakly, kříženec československého vlčáka a pravděpodobně právě vlka. Jen pár dní poté, co si ho Štěpánka vzala z útulku, jí utekl a tři týdny ho hledala po lese.
„Díky němu jsem se naučila základy stopování a při hledání Baklyho jsem narazila i na pár vlčích stop. Poté co jsme se s mým psem zase shledali, došlo mi, že mi vlastně celodenní chození po lese bude chybět a že bych chtěla ve stopování pokračovat.“
Štěpánka zkontaktovala Hnutí Duha, které s jejím nápadem monitorovat vlky v oblasti Krušných hor nadšeně souhlasilo. Monitorování slouží nejen ke sledování jejich výskytu, což může být klíčové jak pro hospodáře, tak pro ochránce přírody, ale přispívá zejména k jejich poznání a pochopení veřejností.
Vlk je plachý, jen stěží ho potkáte
Štěpánka pořádá i takzvané vlčí hlídky, kdy během víkendu bere s sebou do lesa až několik stovek dobrovolníků, kteří mají za sebou speciální stopařské školení. Společně se jim tak daří zmonitorovat větší území za kratší dobu.
28. června 2017 |
„Je to krásná práce, celý den jste v lese. Při stopování hledáme zejména pobytové znaky výskytu vlků. To znamená stopy, srst, kořist. Z trusu, který může měřit třeba i devadesát centimetrů, odebíráme vzorky, které posíláme na analýzu. Díky tomu víme, odkud pocházejí a čím se stravují. Na vybraná místa umísťujeme fotopasti,“ přibližuje Štěpánka.
Kontrola fotopasti a jeden z nalezených vlčích pokladů, které se pečlivě dokumentují.
Lidé se však musejí připravit na to, že vlky pravděpodobně vůbec nepotkají. „Nikdy se s nimi neuvidíme tváří v tvář, což pro někoho bývá zklamání. Některým hlídkařům už se podařilo vlka zahlédnout, ale je potřeba mít velké štěstí. Je to velmi plachý tvor a jako každé jiné zvíře v lese při kontaktu s člověkem ihned uteče. Přesto se mi často stává, že najdu velmi čerstvé pobytové znaky a cítím, že vlci jsou jen pár metrů ode mě a bedlivě mě sledují. Přijít až ke mně se ale neodváží.“
Poznáte stopy šelem?
Pro člověka prý není divoký vlk nebezpečný, což dokládá i fakt, že není zaznamenaný ani jeden útok od roku 2016, kdy se vlci do Česka vrátili. I přesto tyto šelmy vyvolávají u lidí více emocí než kterékoli jiné zvíře vyskytující se na našem území. A možná proto se s nimi pojí i řada mýtů, které však často mají daleko od pravdy. Třeba to, že vyjí na měsíc, nebo mínění, že ve smečce existuje nějaký alfa, beta a omega samec.
„Vždy mě ale nejvíc překvapí, kolik lidí stále věří na Červenou karkulku! Já sama tuhle pohádku své dceři čtu v upravené verzi, že vlk dívce vlastně pomohl a bezpečně ji dovedl k babičce,“ směje se Štěpánka, která se svou „krušnoholčičkou“ do lesa pravidelně vyráží a neobává se zde ani přespat.
A co ji na vlcích tak fascinuje? „Jsou to úžasná zvířata, velmi společenská. Není pravda, že jsou samotáři. Naopak. Vlk je vlastně rodinný typ. Hledá si svoji družku, lásku na celý život, se kterou založí rodinu a najde si domov, tedy svoje teritorium, kde se jim bude dobře žít,“ říká Štěpánka a dodává: „Přála bych si, aby se obraz těchto šelem u nás zlepšil a začali jsme je respektovat jako nepostradatelnou součást přírody. V lese totiž mají nezastupitelnou roli. A především bychom se jich měli přestat bát.“
