Větší vertikální štípačky se v některých verzích prodávají i v jednofázové variantě. "Rozdíl v ceně mezi jednofázovou a třífázovou při zhruba stejném výkonu je asi tisícikoruna. Kdo má u domu třífázovou zásuvku, měl by zvolit spíše tento typ. Nemůžete počítat jen s nominálním příkonem, každý motor má rozběhový proud, který by jističe nemusely vydržet," upozorňuje František Turek ze společnosti Mountfield s tím, že u třífázového motoru se rozběhový proud rozdělí do tří fází a nezatěžuje tolik jističe.
Elektrikář Pavel Procházka z firmy Pohotovost elektro říká, že motory do tří a půl kilowattu by měl udržet šestnáctiampérový jistič. "Ty jističe mívají rezervu a krátkodobý náběh by podle mých zkušeností mohly vydržet. Počítejte však s tím, že by na této fázi neměly viset další spotřebiče s větším příkonem," upřesňuje. A připomíná, že prodlužovačka by vzhledem k velkým proudům měla mít průřez 2,5 mm.
Štípačku ano, nebo ne?
Existují tři skupiny lidí. Jedni štípačkami opovrhují a tvrdí, že pomocí kalače nebo štípací sekery jsou hotovi jedna dvě. Při diskusi se ovšem často dojde k tomu, že ročně naštípou dva tři kubíky dříví a nakonec často uznají, že kdyby toho mělo být na celoroční topení, možná, že by jim štípačka ušetřila a zkrátila práci.
Další skupinu tvoří lidé, kteří jsou fandy techniky. A jakákoliv nová mašinka jim udělá radost.
Třetí část lidí štípačku skutečně potřebuje. To, co se ve třiceti zdálo zábavou, v důchodu se stává zničující nutností. Pak už se jen rozhodují, který z modelů zvolit pro vlastní potřebu.
Tři základní typy
Horizontální štípačky jsou určené pro občasné štípání, většinou do průměru špalku 25 centimetrů a půlmetrové délky. Ulehčí sice práci, ale práce s ní bývá poměrně pomalá. Je vhodné najít si například zídku, kam se umístí, aby se člověk nemusel k práci ohýbat.
Tento problém řeší vertikální štípačky. Ty se jedna od druhé liší v podstatě jen výkonem a tím i maximálním průměrem (přes 30 cm) a délkou (přes metr) špalků. Většina z nich mívá třífázové napájení, občas se nabízí i jednofázové. Proto ta informace na začátku.
Při výběru se vyplatí dbát na drobnosti. Liší se způsobem upínání spodní základny. Pokud je možné měnit její výšku beznářaďově, výrazně to zkracuje práci.
Častou připomínku mívají lidé k tomu, že když se štípací klín vrací do výchozí polohy, jde to pomalu a zdržuje to. Ale když má štípačka aretaci horní úvrati, můžete mít špalky nařezané na stejnou výšku a jenom je tam sázíte, klín nevystoupá až do maximální horní polohy.
Zcela specifickým typem je štípačka vřetenová. Vřetenovitý klín se závitem se přišroubuje na elektromotor, zakousne se do dřeva a sám dřevo rozpůlí. V drtivé většině jde o podomácku vyráběné modely, ale existují na internetu i nabídky na kompletní dodávku i s rámem.
Jejich výhodou je, že práce s nimi jde dobře od ruky a jsou podstatně levnější. Avšak práce s nimi se podobá z hlediska bezpečnosti práci na cirkulárce. Přece jen, jak to asi musí vypadat, když se vám na trn navine rukáv od montérek...
