Olovo je zázračné, věří sochař a výtvarník Martin Zet. Zkoušel je roztavené lít kromě forem třeba do friťáku, do vlastních bot nebo ze střechy domu do sudu s vodou či nádob s pracím gelem. Fyzická práce s litím olova mu pomáhá zapomenout na současnou politickou realitu.
Objevil škálu fascinujících vlastností tohoto prvku a společně s Galerií Františka Drtikola v Příbrami se rozhodl rehabilitovat pověst těžkého kovu, který z výsluní poslala do stínu nálepka „toxický“.
Proč se vám zalíbilo právě olovo? Olovo znám od dětství. Každé Vánoce jsme lili olovo do vody, abychom nad vzniklými tvary snili o budoucnosti. Táta byl sochař, ukázal mi, jak se připravují formy pro kovy tavitelné při nižších teplotách. První sochu podle svého modelu jsem ze slitiny olova a cínu odlil v 16 letech. S olovem se dá kreslit, psát, jeho sloučeniny mají zářivě bílou, černou nebo oranžovou barvu. Taje při teplotě 327,5 °C a snadno se opracovává. Drahé kovy s o hodně vyšším stupněm tání – zlato 1 064,18 °C, stříbro 961,78 °C – se v něm rozpouštějí. Olovo stíní radiaci, izoluje proti zvuku, chrání proti korozi, usazuje se v kostech, způsobuje koliky, změny chování, smrt. Je prospěšné i nebezpečné.
Těžba olova v Příbrami je obestřena tajemstvím. Dobývalo se v hloubce a zpracovávalo za zdmi továrny. Navíc má v periodické tabulce prvků zkratku Pb – a espézetka příbramských aut je PB.
Dočtěte tento exkluzivní článek s předplatným iDNES Premium
