Jaká byla cesta na mistrovství Evropy sedmnáctiletých?
Náročná. V první fázi kvalifikace jsme měli jednoho z gigantů, nejlepších v Evropě – Portugalsko. A hůř čitelnou Albánii s Černou Horou. Zastihlo nás to ve velmi dobré formě, kluci si s tím poradili perfektně. Po dvou zápasech jsme měli jistý postup do další fáze. Na začátku února jsme měli přípravný kemp ve Španělsku, kde bylo na hráčích vidět, že po zimní přípravě toho mají dost. Byl otazník, v jaké formě budeme za měsíc na nejdůležitější část sezony a dvouletého cyklu. Jak pro nás byl v první fázi los těžší, tak ve druhé jsme s Polskem patřili k favoritům skupiny, což se potvrdilo. Šli jsme do toho s velkým respektem. Naším cílem bylo mít po dvou zápasech šest bodů, tajně jsme doufali, že to bude stačit na postup. Ale skupina se zamotala tím, že Bělorusko dokázalo Poláky porazit. Až do posledního hvizdu se hrálo o Euro. Jsem na tým hrdý, že se nám to podařilo.
Byly to nervy? Proti Polsku jste potřebovali uhrát k jistotě postupu remízu, nakonec vám stačila i porážka o gól.
Nervy to byly. Po poločase jsme prohrávali 0:2 a Bělorusové vedli nad Bosnou 1:0...
Obecně se nedaří s dětmi trénovat kvalitně a vůbec je u sportu udržet. Udělat prostředí takové, že děti tlačí na rodiče, že prostě chtějí na trénink. A neexistuje, že rodič řekne: „Hele, dnes se na trénink nejede, protože mám takové a takové povinnosti.“
