Pětadvacet dní se pral s mrazivou divočinou, nedostatkem spánku i úbytkem sil. Do cíle v Nome se ale dostal. O den později než Asbjörn Bruun.
Jste druhý běžkař v letité historii, který se dostal do cíle.
Což je taky super. Vyhrát by samozřejmě představovalo třešničku na dortu, ale hlavní bylo dostat se do cíle, dotáhnout to.
Jak dlouho se o to lyžaři pokoušeli?
Novodobá historie závodu má asi 24 let. Dřív, ještě když byla jiná trasa, to údajně za 29 dní zvládli dva Američané. Ale v současné éře nikdo, až my. Přitom kdo ten závod nezná, řekne si: zima, Aljaška, sníh. Na lyžích to přece oproti kolu nebo chůzi musí být nejlepší. Jenže on je to naopak nejtěžší způsob překonávání divočiny.
Na mrazivé trase jste strávil 25 dní, už to samo o sobě je šílenost. Proč člověk do něčeho takového dobrovolně jde? Co ho na tom láká?
Tohle jsem si občas musel opakovat na trati: Venco, seš tady dobrovolně, zaplatil sis za to, tak si nestěžuj a běž. Když se zpětně ohlédnu, 70, možná 80 procent jsou negativní zážitky, kór letos. Aljaška byla přísná, zažili jsme -40 i +3 stupně, sněhové vánice, déšť. Vážně dost negativních věcí, ale možná proto se člověk rád vrací. Když krizi překonáte, máte ohromnou radost, kterou si pak pamatujete víc. Hlava totiž to špatné zapomíná. A pak samozřejmě aljašská divočina. Pro nás Evropany je to neskutečná věc. Ráno se zastavíte, absolutní ticho, sníh absorbuje veškerý hluk, nad vámi polární záře…
Na takových vzdálenostech v divočině se mažou rozdíly mezi hobíkem a olympionikem. Mnohokrát se tu ukázali velcí borci a zlomilo je to.
