Je odchovanec. Je přemýšlivý. Je tvárný. Je dost dobrý.
Taky jste už více než rok táta. Dceřino jméno máte vytetované nad loktem.
Není obvyklé mít dítě tak brzy, ale naše Lotty byla chtěná. Vždycky jsem chtěl velkou rodinu a taky jsem chtěl být mladý táta. Užívám si to. Jelikož je moje žena (sestřenice manželky stopera Marka Suchého) o trochu starší, nic nám nebránilo.
To máme stejné. Když se mi narodila první dcera, bylo mi dvaadvacet, ale dneska - po čtvrtstoletí - vím, že jsem mentálně připravený nebyl. Copak jste si nepřipadal jako pískle?
Taky ještě nejsem hotový člověk, ale fotbal mě utužil. Protože jsem chodil po různých hostováních a relativně dlouho bydlel sám, tak mě to oťukalo a připravilo na život. V roli táty se cítím přirozeně a dobře. Myslím, že na to rozum mám.
Když jste trávil skoro tři týdny v Portugalsku na soustředění, to muselo být stesku.
No jéje, každý den jsme spolu mluvili. Už se těším, až si Lotty pomazlím.
Slávisté po soustředění: Teď už musíme ubrat z plynu, abychom měli lehčí nohy |
Druhý prcek nebude?
Vzhledem k tomu, že malá moc nespí a manželka je z toho dost unavená, zatím ne. Ale nebojte, já ji překecám.
Proč vlastně Lotty?
To jsme zdědili po našich kamarádech z Norska. Měli vymyšlená dvě jména, narodil se jim kluk, takže holčičí jméno zbylo. Vypůjčili jsme si ho, je krásné.
Myslíte, že Lotty uvidí tátu na mistrovství Evropy?
To bych moc rád, ale ta otázka je těžká. Pro jaro mám jasné cíle: titul se Slavií a co nejlepší výsledky v Evropě. Když budu hrát, udělám maximum, abych se na turnaj dostal. Rozhodnutí je na trenérovi. Záleží, jestli se mu zalíbím, nebo ne. Pro mě je však zásadní, aby šlapala Slavia.
V reprezentaci jste byl zatím jednou, dopsaný pod čáru mezi případné náhradníky.
Já tvrdím, že touhou každého fotbalisty by mělo být reprezentovat svou zemi. To je přece nejvíc. Už jsem zažil Euro jednadvacítek, což byla krásná zkušenost. Teď mířím výš. Není dobré, když nemáte nejvyšší ambice. Jen tak se můžete pořád posouvat. Takže ano, mám nároďák v hlavě, nicméně v mém přístupu se nic nemění. Makám, jako jsem makal vždycky.
Přitom je to pár let, kdy jste na hostování v Ústí nad Labem nehrál ani druhou ligu.
Ne náhodou se říká, že všechno zlé je pro něco dobré. Asi jsem potřeboval trochu narazit, abych zjistil, že není všechno růžové. Přišel jsem ze Slavie, z velkého klubu, a myslel si, jak to půjde snadno. Že automaticky budu hrát. Ústí mi otevřelo oči a já pochopil jaká je realita. S odstupem času jsem si jistý, že mi to pomohlo.
Jak přesně?
Naivní dítě hodili mezi chlapy. Navíc druhá liga je extrémně těžká, furt se to bouchá, souboj střídá souboj. Musel jsem jinak nastavit hlavu, soustředit se na sebe. V mládežnickém fotbale máte na chybu nárok. V podstatě je dobře, když ji uděláte, protože vás poučí. Příště budete vědět, že takhle ne. V dospělém fotbale, kde hrajete o peníze, o prémie, o budoucnost, se chybovat nesmí.
Co byl tedy zlom?
Když si mě trenér Křeček vzal s sebou, když odcházel z Ústí do Jihlavy. Zarazilo mě to: Nehraješ pod ním a najednou si tě vytáhne jinam? Nakonec mi to výrazně pomohlo, protože jsem v Jihlavě odehrál pětašedesát těžkých zápasů. A ještě druhý zlom...
Ano?
To už jsem byl na hostování v Pardubicích, postoupilo se do ligy a přišel pan trenér Kováč. Doteď jsme v kontaktu a řešíme situace, ve kterých jsem mohl udělat víc.
Tomáš Vlček (v popředí) z Pardubic si hlídá balon před Matějem Polidarem z Jablonce.
Radoslav Kováč přece hrával stejnou pozici, stopera. Co radí? A jak?
S Robinem Hranáčem, který je dneska v Plzni, jsme kopali vedle sebe. Pan Kováč nám trpělivě vysvětloval, co dělat. Spousta času u videa, to samé na hřišti. To byly rady nad zlato. Extrémně důležité bylo, že jsme to slyšeli právě od něj, protože on nám to dokázal popsat a ještě ukázat v praxi, protože pořád umí. Fakt jsem za tu zkušenost vděčný.
Nezkusíte popsat, jak vám šel příkladem?
Nasával jsem, jak správně předskakovat, kdy radši odcouvat, jak mít správné poziční postavení. Taktika je jeho doména. Chtěl po nás, ať všechny před sebou vyháníme, čímž se zkracuje hřiště. S naší rychlostí předpokládal, že jsme schopni případnou chybu doběhnout a napravit. Pardubicím to hrozně prospělo.
A najednou začaly pípat zprávy od slávistického trenéra Trpišovského?
Udělalo mi radost, když párkrát zavolal. Počítal jsem s tím, že si v Pardubicích odkroutím dvouleté hostování, jenže já šel hned po roce do Slavie. To byl můj dětský sen, abych jednou kopal v Edenu.
Jak moc vám pomáhala povaha?
Kousnul jsem to. Před každým hostováním jsem si nakázal: Musíš se holt zlepšit a být silnější, aby ses do Slavie mohl vrátit. Bral jsem to jako výzvu: Zatím na to nemáš, ale tvůj čas přijde. Jsem vděčný všem klubům, ve kterých jsem byl, díky tomu jsem zpátky.
Stejně to musel být skok. Z Pardubic mezi elitu.
Byla to velká změna. V Pardubicích jsme měli mladý mančaft, ve kterém si byli všichni takzvaně rovni. Ve Slavii je neskutečná konkurence, plno reprezentantů. Snažím se hrát, co umím, a učit se od lepších, abych třeba časem mohl být lídrem sám.
Po povedeném podzimu vás berou, ne?
Když mě před čtyřmi roky povýšili z akademie do áčka, byl jsem vyjukaný. Obouchal jsem se a teď je to jiné.
Na podzim jste dal jednadvacet soutěžních zápasů.
V létě jsem si říkal, že budu vděčný za každou minutu... Strašně si toho vážím a zároveň mě to motivuje do další práce. Třeba zápas na AS Řím. Před tolika lidmi, proti takovému soupeři. Nádhera.
Tomáš Vlček ve střetu s Paulo Dybalou v zápase Slavie s AS Řím.
Ale pořád mi přijde, že byste mohl být průbojnější.
Trenér Houštecký do mně hustí, abych si věřil ještě víc: Vlčáku, nebuď posera!
A jste?
Neřekl bych, ale trenér vidí správně, že je na čem pracovat. Víc si dovolit, zkoušet ještě riskantnější přihrávky při kombinaci odzadu a daleko častěji vyvážet míč. Vím, že na to mám, ale jak jsem tu strávil teprve první podzim, spíš jsem si říkal, abych něco zbytečně nepokazil. Teď potřebuju hrát a dřít dál.
Podle jakého vzoru?
Ondra Kúdela. Taky bych jednou chtěl hrát s takovým klidem. S hlavou nahoře, elegantně.
Ve světě vám imponuje kdo?
Sergio Ramos. S míčem vynikající, v soubojích důrazný.
Spíš nemilosrdný, někdy až zákeřný.
Jo, občas to přežene, když si hájí svoje území. Ale co dokázal a kolik má trofejí, to mluví za všechno.
Je rekordmanem v počtu červených karet. I vy jste byl někdy vyloučený?
V béčku Slavie, než začal covid. Hráli jsme proti Admiře ve třetí lize a údajně jsem dal protihráči loktem. Pravda to nebyla, ale hájil jsem se marně. Starší hráči Admiry si moje vyloučení vykřičeli.
Kdy jste vlastně pochopil, že vás bude fotbal živit?
Jsem hodně cílevědomý a odmalička jsem za tím šel. Extrémně mě to baví a naplňuje. Nicméně všechno se zlomilo v Jihlavě, rok 2021. Měl jsem slušné odezvy na moje výkony a došlo mi: Jo, asi to půjde, fotbal bude tvoje práce.
Odjakživa jste slávista?
Nene, pocházím z Kladna a v žácích jsem neměl svůj klub, kterému bych fandil. Ale jakmile jsem v deseti poprvé oblékl dres Slavie, byla to jasná volba. Pro mě i celou moji rodinu.
Vážně vás na tréninky vozil dědeček?
Ano, nejčastěji on. Teď si užívá, čeho jsem spolu dosáhli. Dostává odměnu za to, jak se mi obětoval. A já mu nepřestávám děkovat. Prakticky každý den na mě čekal u školy, po čtvrté hodině jsem předčasně utíkal ze třídy, děda mě odvezl do Vršovic, tam na mě dvě hodiny čekal a zase zpátky. Z domova odcházel před polednem, vracel se zhruba na večerní zprávy. Klidně pětkrát týdně. Když nemohl, zaskočili rodiče.
To muselo být během podzimu radosti.
Plnil se můj dětský sen: Hraješ za Slavii, Vlčáku! Do sedmnácti jsem chodil podávat míče a vychutnával si atmosféru. Už tehdy to byly strašně krásné emoce, které teď můžu prožívat přímo na hřišti.
