Jeden z nejlepších českých fotbalistů všech dob ukončil profesionální kariéru. V sedmatřiceti letech.
„To rozhodnutí není staré,“ poznamenal záložník. „Nejsem impulzivní, ale když už se pro něco rozhodnu, tak si za tím stojím. Cítím, že je to správný krok. Kdyby mě někdo chtěl přemlouvat, abych pokračoval, neuspěl by.“
Když to před pár dny v klubu oznámil, Sparta od pondělí chystala kulisy pro jeho oficiální vyjádření.
Sháněly se dresy klubů, v nichž působil. Jeho bratr Jiří dokonce našel ten s dvanáctkou, v němž Tomáš hrál ve Spartě v žákovských letech. Hledaly se fotografie, stříhala se videa pro krátký film.
Do tiskového střediska na Letné usedli jeho nejbližší, manželka Radka se čtyřletým synem Tomášem, rodiče Jiří a Eva, bratr Jiří.
Byla středa 20. prosince krátce po jedenácté dopoledne, kdy „oslavenec“ dorazil a oficiálně oznámil své rozhodnutí.
„Nespalo se mi dobře. Je to pro mě strašně těžké. Když jsem dneska ráno jel na Spartu, vzal jsem si do auta krabici cukroví, potřeboval jsem se uklidnit. A teď mi začal nový život bez restrikcí,“ líčil.
Jeho poslední tiskovka byla dojemná i veselá.
Když domluvil s novináři, jeho obecenstvo povstalo a dlouho tleskalo. Takové „pocty“ se nikdy a nikomu na Spartě nedostalo.
Tomáši, proč končíte už teď v zimě?
Už ke konci podzimu jsem cítil, že se to blíží. Měl jsem problémy se připravovat na zápasy. Bylo pro mě strašně těžký se dostat do stavu, abych byl schopen hrát. Ale pořád jsem si říkal, že mi zimní přestávka pomůže.
Nepomohla.
Po dovolené jsem se už musel chystat na jaro, dostali jsme plány, které musíme do začátku přípravy splnit. Když jsem je plnit začal, tak jsem hned přestal. Vůbec se mi nechtělo.
To se vám nikdy nestalo?
Po těch obrovských zdravotních problémech, které jsem si prožil, tělo říkalo, že nechce, ale hlava to vždycky přebila. Šel jsem i přes závit. Ale teď mi vypnula i hlava. To pro mě byl jasný signál, že nemá smysl pokračovat. Už bych neměl spoluhráčům a Spartě co nabídnout.
Vždycky jste říkal: Já fotbal miluju, nemůžu bez něj být.
Jsem hrozně moc vděčný, že jsem to všechno mohl zažít. Prožil jsem nádherné momenty i ty strašně negativní. Hned bych si to dal znovu. Nikdy jsem nehrál pro slávu, protože je pomíjivá. Nikdy jsme nehrál pro peníze, i když je příjemné, když vás platí za to, co děláte rád. Mě naplňovala hra jako taková. Chtěl bych poděkovat rodičům, kteří mě podporovali. Pršelo, byla zima, my hráli na škváře a stejně tam se mnou byli. Děkuju své manželce Radce, bráchovi Jirkovi. Ti nejbližší s vámi sdílí nejen radost, ale museli si prožít i ty strasti. Děkuji jim za trpělivost, jsem jim vděčný.
Co považujete za největší moment vaší kariéry?
Bylo jich tolik, jeden říct nejde. Profesionálně hraju fotbal od sedmnácti. Sám se divím, jak dlouho jsem to vydržel. Ale je jeden moment, který mě bude mrzet.
Jaký?
Že jsem nikdy nepřišel na to, jak dobrý jsem opravdu mohl být. Lidi, co mě znají a viděli vyrůstat na Spartě, viděli mě v Dortmundu, v Arsenalu... Vždycky jsem říkal, že nejdůležitější věk pro fotbalistu je od sedmadvaceti do jedenatřiceti. Máte toho spoustu za sebou, těžké zápasy, zkušenosti, víte, o čem ten fotbal je. A můžete prodat to nejlepší. Jenže já jsem o tenhle věk přišel, když jsem osmnáct měsíců pauzíroval kvůli zranění šlachy. A vlastně jsem pak už jen doháněl manko. I když jsem se zase na tu úroveň dostal, už jsem neměl na to posunout se dál.
A kdyby to prokleté zranění v lednu 2008 nenastalo?
Vím, že těsně předtím jsem se cítil nejlíp v kariéře. Ten rok bylo Euro, s Arsenalem jsme vedli ligu, všechno bylo krásně rozjetý. Byl jsem na správném místě, Arsenal je fantastický klub. Ale já neměl šanci ukázat nejen všem, ale i sobě, že bych mohl být ještě mnohem lepší. Cítil jsem, co dřív ne. Že bych se někam mohl posunout.
Od té doby jste měl zdravotní problémy často. Je to důvod dnešního konce?
Nekončím ze zdravotních důvodů, nemám problém, který by mi ukončil kariéru. Je to jen moje rozhodnutí. Co bych chtěl nabídnout spoluhráčům a klubu, to už nemůžu.
Neříkal jste si, že by bylo lepší se loučit na hřišti?
S tím se dá ještě něco dělat, ne? Ale ještě jsem o tom nepřemýšlel. Byl bych samozřejmě rád, kdyby se něco udělalo. Poznal jsem fantastické a světové hráče. Pozvat je na Spartu a něco pro lidi udělat, to by bylo super. A taky bych se rád loučil za jiných okolností. I svůj návrat do Sparty jsem si představoval jinak. Ale v žádném případě nelituju, že jsem do české ligy ještě šel. Přece jen, to naše prostředí je opravdu v lecčems specifické. A já jsem rád, že jsem ho poznal. Pro moji možnou budoucnost se to bude hodit.
Budoucnost ve Spartě, kde jinde také, že?
Je tady velmi dobrá šance, že ve Spartě budu pokračovat. Fotbal dělám celý život a troufnu si říct, že o něm něco vím. Myslím si, že mám co nabídnout.
Co byste se představoval, že byste ve Spartě dělal?
Bavíme se o tom, řešíme to. Vzhledem ke své historii mám nejblíž ke sportovnímu úseku. Ale taky mě všude, kde jsem byl, zajímalo, jak je klub vedený, jeho struktura, jak funguje všechno ostatní. Nejen sportovní úsek.
Kdybyste měl nastoupit? Hned, v létě, za rok?
Zmínil jsem, že mám určitou představu, že vím, jak by spousta věcí měla vypadat. Ale stejně tak spoustu věcí neznám, takže se je musím naučit.
Za Spartu už nenastoupíte, co nižší soutěž? Okresní přebor v Šestajovicích, kde působí váš bratr?
Je to pravděpodobné. S fotbalem úplně nekončím, chtěl bych hrát pro radost. A třeba s bráchou. Vždycky jsme si chtěli zahrát spolu, ale na profesionální úrovni nám to nevyšlo. Pošlu mu životopis a uvidíme, jestli bude mít Sokol zájem.
Bude mít reprezentanta se 105 starty za Česko. Co se vám vybaví nejvíc při vzpomínkách na národní mužstvo?
Asi teď neřeknu spoustu věcí, co bych chtěl. Ale na co můžu být pyšný je, že jsem odehrál přes sto zápasů. Vždycky jsem na reprezentaci jezdil rád. Pokud to šlo, tak jsem tady byl. Stovka je krásná meta. Ale jeden moment pro mě zůstává těžký. Portugalsko 2004, všichni litujeme, že se nám Euro nepovedlo vyhrát. Mužstvo jsme na to měli.
Máte tady u sebe syna. Bude za pár let hrát za Spartu zase Tomáš Rosický?
Bylo by to krásný... Pane Paska (Rosického agent), dám vám tady první opci. Ale vážně, bylo by perfektní, kdyby chtěl hrát fotbal. Ale do ničeho ho tlačit nebudu. Vím, jak je těžké se dostat na nejvyšší úroveň. Budu ho podporovat, ať si vybere cokoli.
