V následném už legendárním průvodu, který bezprostředně po zápase vyrazil ze stadionu u nemocnice k hotelu Avion, tento nyní pětaosmdesátiletý stále věrný fanoušek klubu nesl na svých ramenou záložníka Miroslava Michálka.
Zatímco Brandejský Michálka až k cíli cesty nedonesl, stejně starý Zdeněk Hofman se od té doby může chlubit tím, že útočníka Františka Malíka ano. „Potkali jsme se po Barceloně, dali se do řeči, samozřejmě mě neznal, nemohl vědět, kdo ho tehdy nesl. Tak jsem mu připomněl, že tím volem jsem byl já,“ vzpomíná.
Sedíme dva dny před slavným výročím v restauraci Bohumilka v Lázních Bělohradě. Oba tehdejší „nosiči“, k tomu klan Kulhánků - bratři Václav a Zdeněk a jejich synovec Miroslav. Všichni dlouhá léta věrní fanoušci hradeckého fotbalu a pamětníci oněch událostí, byť nejmladší z nich Miroslav si o nich musel nechat vypravovat. Když se v Hradci tehdy slavilo, byly mu bez čtyř dnů teprve dva roky... Všichni se vztahem k Lázním Bělohradu či k Nové Pace, kde má hradecký tým hodně fanoušků.
Diváků bylo plné hřiště
Výstřižky z novin, fotografie, vstupenky na slavné zápasy i další upomínkové předměty nejen na mistrovskou sezonu. Vzpomínky ožívají, drobné střípky a útržky ukazují na neopakovatelnou atmosféru a zároveň na nadšení všech, kteří ji prožili.
Takhle to vypadalo, když fotbalisté Hradce Králové v roce 1960 porazili Nitru a získali historický titul.
Byť onen zmíněný průvod je vlastně až vyvrcholením toho, co hradečtí fanoušci tehdy prožívali, u něj se pochopitelně začíná. Na nadšení, které ho doprovázelo, nikdo z účastníků celý život nezapomíná. „Když rozhodčí pískl konec zápasu, hned jsme běželi na hřiště a to bylo hned plný lidí,“ vypravuje Brandejský, přímý účastník.
Události nabraly rychlý spád, fanoušci si hráče posadili na ramena a průvod mohl vyrazit do města. V Avionu byla pro hráče připravena večere a oslava, „bylo to hodně brzy po zápase, hráči se jen převlékli a pak jsme je až skoro od hasičárny nesli do města,“ doplňuje ho Hofman. „Báječná atmosféra, šlo nás opravdu hodně. Když jsem se pak na ten dav podíval trochu z výšky, muselo jít možná až pět tisíc lidí,“ vzpomíná Brandejský.
Oba jezdili nejen v mistrovské sezoně na ligové zápasy pravidelně, byť to do Hradce měli nějakých 40-50 kilometrů. Brandejský na motocyklu, Hofman vlakem. Nechyběli ani v ono slavné pondělí, kdy byl celý Hradec natěšený na to, že Spartak vyhraje a bude slavit.
„Celý život jsem pracoval v Železném Brodě ve sklárnách. A když se hrálo v týdnu, tak už v práci věděli, jaký jsem fanda, takže jsem si bral volno,“ říká znovu Brandejský. Platilo to i o 6. červnu roku 1960. „Tohle jsem si nemohl nechat ujít.“ „Neexistovalo, abych nejel,“ připomíná Hofman, který vyrazil vlakem, „domů jsem jel posledním, stavil se ještě na pivo a přišel pěkně pozdě.“
Mistrovská sezona u všech jen utužila vztah k hradeckému klubu, který se začal vyvíjet už předtím. „Připomenul bych jedno slavné datum a to je 11. březen 1956,“ potvrdí to Zdeněk Kulhánek vyřčením data, v němž Hradec sehrál vůbec první prvoligové utkání a které přímo na stadionu sledoval, „přijel Slovan, Macek dal tři góly, my vyhráli 3:0 a Slovan nechápal nadšení, které tady u nemocnice bylo.“
Někdy jsme výhru vydřeli
Spartak pak ještě jednou sestoupil do 2. ligy, ale v roce 1959 slavil návrat. Nikdo nemohl tušit, že o pár týdnů později začne slavná cesta, která vyvrcholí ziskem titulu. „Začalo se hrát a my první čtyři zápasy neprohráli. To nikdo nečekal,“ připomíná Brandejský. Statistiku zápasů v mistrovské sezoně má i po šedesáti letech v malíku, „až přišlo derby v Pardubicích, tam jsme poprvé prohráli, přitom Pardubice nakonec sestoupily a my měli titul.“
U domácích zápasů mistrovské sezony ani on, ani Brandejský nechyběli. Čím Hradec podle nich v lize vynikal? „Někdy výhru doslova vydřel, tohle bylo na týmu cenné. A na jaře bylo vidět, jak Zástěra tým v zimě natrénoval, fyzičku měl skvělou,“ shodnou se oba, stejně jako na tom, že i když šlo o kolektivní dílo, jedno jméno by rádi připomněli: „Hledík byl pan fotbalista, jak on dokázal bránit, to nikdo v lize tehdy neuměl. Když letěl dlouhý míč a on ho odvracel hlavou, tak tím rovnou rozehrával, zatímco ostatní byli rádi, že míč urazili.“
Po všech peripetiích v sezoně přišel předposlední zápas. Přijela k němu Nitra a Hradec věděl, že když vyhraje, titul mu nikdo nevezme. „Bylo to velké napětí, ale věřili jsme. A když jsme dali první gól, tak už bylo nadšení obrovské,“ vzpomínají na utkání, v němž Hradec vyhrál 4:0.
Adresa za skleněné figurky
Mistrovský titul všem přinesl další fotbalové radosti. Hofman nadšeně ukazuje vstupenku ze zápasu s Barcelonou, s níž se Hradec na jaře roku 1961 utkal ve čtvrtfinále Poháru mistrů evropských zemí, předchůdce dnešní Ligy mistrů. „Stála deset korun,“ kroutí nevěřícně hlavou. Hrálo se tehdy v Praze na Strahově, kam přišlo 50 000 diváků, přestože Hradec v prvním zápase v Katalánsku prohrál 0:4.
Stalo se před letyHistorický seriál sportovní redakce iDNES.cz Všechny díly seriálu najdete přehledně ZDE. |
„Přitom když v předcházejícím kole Barcelona vyřadila Real Madrid, v Hradci zavládlo zklamání a říkalo se: Přijede jen Barcelona, my chtěli slavný Real,“ přidává dobovou perličku Brandejský.
Právě na toho měli tehdejší mistři krásnou vzpomínku, byť se s ním nikdy osobně nesetkali. Sklář jim totiž vyrobil skleněné figurky fotbalistů v typických hradeckých dresech: „Postupně je ode mě dostali všichni. A pak jsem jednou dostal dopis od Pičmana, že mě sice nezná, že ten fotbalista je sice fakt pěkný, ale že se mu rozbil. Prosil mě, jestli bych mu neudělal nového a neposlal mu ho. Tak mám Pičmanovu adresu.“
Mistrovskou sezonu postupně střídají ve vzpomínkách i jiné. Se slavnými postupy i smutnými pády, na přetřes přijde i zanedlouho pětadvacetiletý triumf v domácím poháru, po titulu druhá největší sláva v historii klubu.
Hradecký tým v mistrovské sezoně, kdy získal mistrovský titul.
„Takových fanouškovských enkláv, jako je ta naše, je v kraji hodně. Všude kolem tady Hradci přejeme, ale zatím to není moc platné,“ shodnou se s tím, že věří, že zase přijde doba, kdy se fanoušci z celého kraje budou do Hradce na fotbal sjíždět.
„Pamatujeme se na doby, že na některé domácí zápasy třeba jen z Nové Paky jely čtyři autobusy,“ připomínají a přidávají své vyznání, které vzniklo na základě tradice začínající v 70. letech: „Nebylo nic hezčího, než když při nástupu týmů na hřiště zazněla písnička Sekáči jdou.“
