„Tehdy jsem byl na tom dost blbě,“ vypráví Uličný. „Patnáctkrát jsem dostal gól v 95. minutě, to tě zabíjí. Patnáctkrát jsem zase dal, to je euforie, jako když se ti narodí vnouče. Ale tohle všechno ti působí na hercnu.“
Z volejepodcast iDNES.cz |
A přes to všechno na půlroční olomouckou brigádu před penzí kývl. Nemohl jinak, byla to srdeční záležitost, považoval by se za zbabělce. Olomouc vyfasovala kvůli korupční kauze odečet devíti bodů a zimovala předposlední s pouhými sedmi body. Kritická situace. Sigmáci po konci Zdeňka Psotky potřebovali motivátora, toho nejlepšího, co vezme všechnu tíhu na sebe.
Vystrčená zadnice
Uličný, kamarády přezdívaný John, má dvě tváře - přívětivou a zlou. „Jsem jako Jekyll a Hyde.“ Nejen veselá šméčka, kterými dokázal odlehčit situaci, ale také buranské historky, kdy v něm bouchly saze, ho předcházely. Třeba když na ostravského hráče Milana Timka vystrčil v kabině holou zadnici se slovy, že je pos... jako jeho pr...
Další den dostal výpověď.
A podobných konců zažil několik. V Brně se zapojil do potyčky s Alešem Bestou, jehož měl chytit pod krkem. Přiznává, že mnohdy to bylo přes čáru, že si tím škodil. „Byl jsem vyhazovaný za špatné chování, ne za výsledky. Ale patřilo to ke mně.“
A hráči ho většinou brali. Ostatně když Sigmu trénoval poprvé, zastal se útočníka Davida Rojky, jemuž nadával divák z tribuny. Div za ním nevletěl. Uličný dostal pokutu 30 tisíc korun, na kterou se mu však složili hráči. „To tě až dojme,“ podotkne.
I na závěrečné brigádě v Olomouci měl znovu kabinu na své straně. Záložník Martin Pospíšil, jemuž tehdy nebylo ani dvacet, líčil, jak měl z Uličného nejdřív strach, ale pak poznal jen jeho přívětivou tvář. Dokázal hráče psychicky nabudit tak, že nepochybovali o vítězství, ani když jeli na půdu mistrovské Plzně.
Z VOLEJE: Raději šajtli než fitness data. Pospíšil o srovnání s Rosickým i trendech |
Vyhráli tam 4:0.
Po vítězství Uličný přišel do kabiny mezi hráče, každého objal a pak jim řekl:
„Vy čur..., mám vás rád!“
„To jsem byl šťastný a oni byli šťastní,“ lesknou se mu oči.
Sladká pohárová tečka
Však se taky ode dna tabulky neodrazili, ale vyletěli a skončili šestí. Sladká tečka však teprve přišla. Ve finále poháru v Plzni, kde Uličný hrál i trénoval. Proti Spartě, ve které také působil, byť jako náhradník. Sigma po úchvatné trefě svátečního střelce obránce Vepřeka, který si narazil míč po autu s Navrátilem, protáhl se kolem Sionka a křižnou dělovkou levačkou za háčky překonal Vaclíka, získala svou první trofej v historii.
ZNOVU S POHÁREM NAD HLAVOU. Někdejší kapitán Sigmy Radim Kučera (vlevo) a trenér Petr Uličný s trofejí za vítězství v poháru 2012.
První byla i pro Uličného po téměř třicetileté trenérské dráze a čtyři sta třinácti odkoučovaných zápasech v nejvyšší soutěži. Víc v samostatné české lize dosud zvládl jen Petr Rada. „Ten pohár je můj největší úspěch, třešnička na dortu,“ ohlíží se. „Kabina byla úžasná. Po těch nervech se záchranou krásná odměna. A ještě v Plzni, kde se mi narodil syn, a proti Spartě, kde jsem působil.“
Lepší odcházení si trenérský rapl nemohl vysnít. Skončil šťastný. Nikdy se nechtěl vrátit na lavičku, cítil klid, kašel ustal. Třebaže to se šikovnými asistenty Josefem Muchou a Martinem Kotůlkem mohlo fungovat dál. „Oni by dělali tréninky a já jako Ferguson bych měl na starosti kabinu, sestavu...“
To už je pryč. Uličnému vyšla autobiografie Bouřlivák John, raduje se ze čtyř vnoučat a za zásluhy v Sigmě v 73 letech zůstává v dozorčí radě, navštěvuje a rozebírá zápasy, šíří kolem sebe dobrou náladu.
Byl jsem šťastný, že jsem skončil, říká Uličný. Co bouřliváka těší? |
S trpělivou paní Alenou jsou manželé 52 roků. Když zapadá sluníčko, dají si na terase ve Slavoníně bílé víno a zavzpomínají, jak začali v Kroměříži randit. Rok po příjezdu ruských tanků. Když Uličný přetáhl večerku, přísný otec, voják, nešel pro ránu daleko. Pohlazení našel u milované maminky, která prodávala v potravinách a Petříčkovi nosila nedostatkové zboží a oblíbenou paštiku Májku.
Má v sobě kus táty i mámy, možná to jsou ty dvě tváře, které ukazoval i jako fotbalový trenér.
Mimochodem, klidně mohl dělat vrcholově atletiku. V roce 1966 byl druhý v republice v osmiboji. Ale vyhrál fotbal. Na střední veterinářské škole byl jen kvůli maturitě. I proto ho nevyrazili, když před komisí řekl, že kráva má za rok deset telat, místo jednoho až dvou. „Petr Uličný se stejně veterinou živit nebude,“ přimlouval se dobrácký profesor Vystrčil.
V Praze vystudoval FTK, jen místo pěti let potřeboval jedenáct. I když kopal za Spartu, Plzeň či Olomouc, fotbal zbožňoval hlavně z trenérské lavičky. „Tam mě jednoznačně pohltil víc,“ kývne. „Žil jsem tím, musel jsem hulákat, burcovat tým, aby hráči věděli, že mám zájem.“
Můj učitel bombarďák Brückner
Vášeň v nejistém trenérském řemesle našel i díky fenomenálnímu Karlu Brücknerovi, u něhož začal v Sigmě jako asistent. „Karel Brückner je největší bombarďák z trenérské profese u nás ve vší úctě k panu Ježkovi, Pospíchalovi, Máčalovi a těm mladším,“ říká. „Byl to obrovský talent, byl jsem šťastný, že se od něj učím. Lepšího trenéra jsem neviděl. Presink vymyslel Karel Brückner, samouk. Kreslil mi, jak napadat, jak zavřít brankáře, už v 80. letech takhle uvažoval, dnes je to fantastická věc, je to průkopník. Dodneška jsme kamarádi.“
Stejně jako Brückner je také svérázný paličák. Uličný příliš neuznával sportovní ředitele, více respektoval majitele klubu, protože ti mu dávali výplatu. „Já dělám tým, s řediteli musíme být aspoň na stejné úrovni,“ vysvětluje. „Prohraje se, funkcionáři to svedou na tebe, že jsi špatně střídal, do úterý jsi špatnej, od středy se chystáš na další kolo. A to je pořád dokola.“
Uličného těší, že svůj odkaz aspoň z malé části vidí na hráčích, které vedl a kteří se sami stali trenéry. Někdejšího reprezentačního kouče Pavla Vrbu měl v Havířově, současného trenéra národního týmu Jaroslava Šilhavého na Žižkově, oba mu dělali kapitána. V prvním šuplíku svých oblíbených svěřenců má vysoko také Trousila, Hoftycha nebo Kučeru. Jmenuje i Kováče, Látala, Hapala a další...“
Tak zase jsem nebyl tak zbytečně na světě,“ prohodí.
Olomoucké trenérské legendy Karel Brückner (vpravo) a Petr Uličný.
Zatímco o nich říká, že jsou krásní lidé, sám o sobě by si to tvrdit nedovolil. „Jsem přátelský, ale taky někdy zlý. Nemůžu být krásný člověk. Někdy jsem byl až moc zlý, švihl jsem hráči ovoce do obličeje, to jsou prasárny, co se nedělají. Hyde a Jekyll. Jsem dacan. Ale v podstatě srdce mám dobré, pláču a také se pořád umím rozzuřit,“ dodává. „Ještě ve mně bouřlivák zůstal.“
Vážně?
“Teď mě naštvala manželka, která říkala, že jen chrápu a potřebujeme udělat zahradu,“ mrkne. „Alča je světice, že se mnou vydržela.“
Když je vhodná příležitost, nasadí si slavnostní hodinky, které dostal od hráčů Sigmy jako poděkování za nezapomenutelnou brigádu.
Je na nich vyryto:
„Mám vás rád, čur...!“
