Na konci rakouského městečka Kössen šustí říčka Grossache, zrovna je po bouřce a začíná být dusno. Těm dvěma se hodí, že bude odpoledne volno. Odfrknou si.
Jak často si říkáte: Dokdy ještě?
Kadlec: Každý rok. Kór v našem věku je ta otázka na místě.
Petržela: Vždyť mně už bylo čtyřicet. Vždycky po sezoně si musíme odpovědět: Ještě to dáme, nebo už ne? Zatím platí, že se na to cítíme a trenéři vidí, že jsme platní. To nás přesvědčuje, abychom jeli dál. Ale co až budeme jen vysedávat a naskakovat nakrátko? To už by asi byla ztráta času.
Kadlec: Dost nám vyhovuje, že jsme Slovácko, klub z nejmenšího města v lize. Nehrajeme nikde dole o život, nikdo po nás nešlape. To se motivace hledá snadno. Jinak bych si říkal: Máš ty to zapotřebí?
Petržela: Loni jsme dokonce senzačně vyhráli národní pohár, hráli Evropu. Nakoplo nás to ještě o rok.
Kadlec: Ale příprava bolí, ta bývá ze všeho nejhorší.
Petržela: Já si opakuju: Dokud jsou v lize starší než já, ještě končit nechcu. Ale jakmile budu nejstarší...
ŠÁLEK I NĚCO SLADKÉHO. Rozhovor s Milanem Petrželou a Michalem Kadlecem vznikal u kávy.
Do té doby jistě pokoříte pětistovku? Chybí vám 18 zářezů.
Petržela: To chcu udělat za každou cenu. Ať se děje, co se děje.
Kadlec: Kdyby se sečetla bundesliga a turecká liga, už se k té metě nejspíš taky blížím. I když to moc nehoním a nesleduju, člověka potěší, co všechno během kariéry zvládl.
Žádáte při tréninku o úlevy?
Kadlec: Teď na soustředění jsme jedno odpoledne vyměnili běh za pohodlnější kolo. Trenér Svědík nám dovolil, ale moc úlev škodí. Tělo se potřebuje nachystat.
Petržela: Pak nemáš z čeho čerpat. Tělo ti vrátí, když všechno odmakáš naplno. Jakmile něco odflákneš, dožene tě to.
Pánové, kde se ve vás vzalo, že jste takoví držáci?
Kadlec: Ani jeden z nás nebyl nijak zvlášť zraněný. Žádné velké operace, které by nás donutily skončit dřív. Upřímně, jakmile bych se teď vážněji zranil, a nechci to přivolat, zabalil bych to. Stačí čtrnáct dní na dovolené a tělo si tak odvykne, že ho pak musím přemlouvat, aby se znovu nastartovalo. A čím jsme starší, tím víc se nám nechce.
Milánku, ty lajdáku! Kouč Mazura vypráví, jak vzkřísil kariéru rekordmana Petržely |
Asi vám tělo něco naznačuje.
Kadlec: Holt jsme dědci.
Petržela: Těžko se rozbíháš. Kolikrát, když dostaneme dva dny volna, využijeme jen jeden. Ten druhý se jdeme sami pohnout. Na kolo, pinknout tenis, proběhnout se. Dva dny bez pohybu, to je malý zabiják.
Kadlec: Je lepší aspoň něco dělat, než vypnout úplně.
Mimochodem, vzpomenete si, kdy jste se viděli poprvé?
Petržela: V dorostu, viď?
Kadlec: Já tě pamatuju za béčko Drnovic. Přijeli jsem s béčkem Synotu, hrálo se na vedlejším hřišti, oba jsme byli ve středu zálohy. Pořád mám před očima, jak po zápase nasedám do autobusu a vidím Milana, jak startuje tu svou vytuněnou červenou felicii. Už měl řidičák. Výfuk řval, kazeťák na plné pecky.
Petržela: Možná rok 2001. Feldu jsem dostal od taty a hodil jsem ji trošku do tuningu. Tenkrát mě nic jiného nezajímalo: Muselo to hučet a muzika nahlas. Jestli fungovaly brzdy, to mi bylo fuk.
Kadlec: Pak jsme se sčuchli a zažili toho spolu hodně.
Petržela: Kromě jiného jsme spolu jeli třeba na dovolenou do Chorvatska. Kosa jako prase. Pamatuješ?
Kadlec: Seděli jsme u moře v zimních bundách. To už měl Míla černou Fabii RS, žihadlo.
Petržela: A ty sis pak koupil stejnou, jen stříbrnou.
Milan Petržela a Michal Kadlec, fotbaloví mazáci ze Slovácka.
Od podzimu 2003 jste spolu kopali ligu za Synot.
Kadlec: Ano, za trenéra Jarolíma. Na otevírání stadionu jsi byl?
Petržela: Na tribuně, hrálo se s Mönchengladbachem, velká sláva. Pak už jsem šel na plac.
Co ještě bylo společného?
Petržela: Toho bylo. Spolu jsme byli v nároďáku, v Německu jsme se potkali na hřišti jako soupeři.
Kadlec: No vidíš, přímo proti sobě. Já Leverkusen, ty Augsburg.
Petržela: Já v bundeslize paběrkoval, ale na chvíli mě vypustili a rovnou na Míšu. Tak mě naháněl.
Kadlec: A teď jsme spolu na pokoji. Důchodci sobě.
Máte privilegia?
Kadlec: Pokoj je větší a má i širší postele, tak by to mělo být. Pamatuju, jak jsem coby bažant foukal balony, nosil kužele, rozlišováky, ty těžké bedny se vším možným.
Petržela: Třeba při zápasech v Liberci, viď? Těch šedesát schodů dule ke hřišti. Proč tam sakra neudělali výtah nebo eskalátory? Po zápase je to masakr. Vyjdeš do poloviny a nemůžeš. Přitom teď už nic nenosíme.
Fotbalový držák Petržela. Jak dostal po čuni? Proč mu neříkají dědku? |
Rozumíte jazyku mladých?
Petržela: Před dvaceti lety jsme byli ve stejné roli, ale dost se toho změnilo. Oni teď mají svůj velký dětský koutek a míjíme se.
Kadlec: Stačím jim displej. My chodili telefonovat ven do budky, oni mají v mobilu celý svět.
Petržela: My byli vyjukaní a taky rádi, když na nás promluvil někdo z mazáků. Kdežto dneska si kluci sednou do šatny, převlečou se, ani o nich nevíš. Koukají do displeje, ani tě skoro nepozdraví.
Ztráta kontaktu? Sterilita?
Petržela: Přesně, a strašně mi to vadí. Vždyť svým způsobem ani nevíš, s kým v kabině sedíš. Rádio nehraje, televize mlčí, každý má svou bublinu, ve které je schovaný. Ticho.
Kadlec: Za nás to v kabině hučelo a šustily noviny. Vystřihovaly se titulky a lepily se na skříňky. Teď noviny neuvidíš.
Petržela: Fakt mě to mrzí. Vstoupím do kabiny a pozdravím: Zdár! Kluci kolikrát ani nezvednou hlavu a nevědí, kdo přišel, valijó telefon. Já mám přitom rád komunikaci, pokecat, zasmát se, pošťouchnout se, prostě kontakt. Řeč těla u mladých mi napovídá, že je jim to fuk.
Kadlec: V Turecku jsme mohli mít mobil na masáži, zatímco v Německu ani u jídla ne. Dost záleží na trenérech.
Petržela: Člověče, já myslím, že se to odráží i na hřišti. Vždyť toho kluka vážně neznáš. Nevíš, co má rád, jak se má, co potřebuje. Chceš to do běhu, nebo spíš do nohy? To jsou základní věci, díky kterým můžeš soupeře oblafnout, když se je naučíš. Stačí si s útočníkem říct, že bude nabíhat na přední tyč.
Kadlec: Na tom něco bude.
Petržela: V kabině nenavážeš vazby, které pak zároveň fungují na hřišti. Když si bažant váží mazáka, při zápase si řekne: To je borec, teď za něj zarvu dozadu, protože si to zaslouží.
Milan Petržela ze Slovácka se raduje z gólu v utkání Konferenční ligy v Kolíně nad Rýnem.
Co vás po zápase bolí nejvíc?
Petržela: Nohy, ty jsou nejvíc namáhané. Druhý den se to rozleží.
Kadlec: Jsme celí rozlámaní. Na druhou stranu musím říct, že hlava zůstává v klidu. Když člověk prohraje, tak ví, že za týden se hraje znovu. Už to tolik neprožívám.
Petržela: Člověče, já to mám naopak. Po porážce trpím. Čím starší, tím horší. V Plzni se řeklo: Vybodněte se na to, příště to napravíme. Tak jsem se přizpůsobil. Teď se v tom pitvám: Co jsem mohl udělat líp? Proč jsem neutekl a nenacentroval jinam? Až mám stavy, kdy reaguju podrážděně a ptám se: A nebude lepší skončit?
Kadlec: Jsou přece daleko zásadnější věci než jedna fotbalová porážka. Neříkám, že by mě nemrzela, ale jakmile vidím, jak doma lítá syn, zapomínám.
Když koukám na vaše pomalovaná těla, vzpomenete si na svá první tetování?
Kadlec: To jsme byli spolu.
Petržela: Spontánně, v Brně na České. Nechali jsme si vytetovat čínské polévky, protože byly in. Dneska už ani nevím, co ty znaky znamenají. Mám je z boku na noze, Káca si to nechal mrsknout na ruku. Mafiáni.
Kadlec: Kolik nám bylo?
Petržela: Já řídil, takže osmnáct pryč.
Den volna mi stačí, pořád mám chuť něčeho dosáhnout, hlásí veterán Kadlec |
Jak reagovali vaši tátové?
Kadlec: Můj to asi neřešil. Ale je pravda, že ještě ze salonu jsem volal mámě, aby to věděla.
Petržela: Můj tata: Jestli přijdeš s tetováním, vyhodím tě z baráku. Šel jsem do risku, že se domů nevrátím.
Kadlec: U mě se hrozila hlavně babička, která úzkostně prosila: Hlavně žádné obrázky, vypadáš jako kriminálník.
Teď máte po těle umělecká díla. Hlavně Michal na celých zádech.
Kadlec: Čtyři dny to trvalo. Inspiroval měl Raúl Meireles, portugalský záložník, kterého jsem potkal ve Fenerbahce. Čím v kariéře prošel, to si nechal dát na tělo. Hrál v Londýně za Chelsea, tak Big Ben. Z Istanbulu si vybral most, z Porta přístav. Byl potetovaný od hlavy k patě a vysvětloval mi, co symboly znamenají.
Petržela: To já bych si tam musel dát plzeňskou hospodu Na Parkánu, možná Spilku, určitě slivovicu. (úsměv)
Kadlec: Dlouho jsem to plánoval. Čtyři místa mojí kariéry. Prašná brána jako Praha, hradišťské náměstí, logo Leverkusenu a věžička minaretu z Istanbulu. Shrnutí mého života. Jak si někdo kupuje obrazy na stěnu, tak já ho mám pořád s sebou.
Další fotbalového zastavení už nebude, blíží se konec. Už máte promyšlené, co dál?
Petržela: Sem tam se o tom bavíme. A nevíme.
Kadlec: Musíme počkat.
Petržela: Pan Šádek mě láká do Plzně, i když netuším do jaké role. David Limberský by rád, abych s ním šel kopat do Domažlic. Já vím, že až skončím, dám si aspoň půlrok pauzu od všeho, abych se nikomu nezpovídal a byl konečně pánem svého času.
Kadlec: Já zase vím, že nebudu trénovat. Ani děcka. Nemám na to náturu. Poslouchat rodiče, jak v klukovi vidí Ronalda a Messiho, přitom já bych jim musel říct, že by se měl dát spíš na učení. Co bude dál? Fakt nevím, nespěchám. Navíc to ještě nenastalo.
Petržela: Ale je to blízko. Je to blízko! (zpívá refrén z Discopříběhu)
