Svůj „otisk“ už má i v Česku. V úterý dopoledne v sídle asociace na Strahově odhalil svou hvězdu v Síni slávy, kam byl uveden.
Při rozhovoru vyprávěl o svých začátcích, kdy jako devatenáctiletý mladík vracel povolávací rozkaz a šel z divize do ligy.
Jak po mistrovství světa 1990 podepsal smlouvu s německým klubem. Jak ve finále mistrovství Evropy 1996 představoval spoluhráče královně Alžbětě II. Nebo jak se nyní baví životem.
„Před finále ve Wembley jsem se potřeboval soustředit na fotbal, ale místo toho jsem řešil protokol, co všechno dělat při ceremoniálu. Bylo tam, jak se člověk má chovat a jak oslovovat. Přitom než se kopne do míče, tak je člověk nejvíc nervózní. Už jsem to chtěl mít co nejdřív za sebou,“ vzpomínal s úsměvem.
Fotbalový svět sledoval, jak při nástupu na hřiště jako kapitán národního mužstva kráčíte vedle královny a představuje jí své spoluhráče. I z toho jste byl nervózní?
Ani ne, moc složité to nebylo. Vzal jsem to stručně. Řekl jsem jméno, představil hráče a šli jsme dál.
To asi mnohem větší nápor na psychiku byl rozhodující pokutový kop, na který jste šel v semifinále proti Francii, ne?
To teda jo. Na tréninku jsem penalty dával deset z deseti, nebo devět z deseti. Ale v takovém momentu to jednoduché opravdu není, v hlavě se vám udělá masakr. Cesta z poloviny hřiště do vápna je strašně dlouhá, pořád se vám něco honí hlavou. Přemýšlíte, jestli kopnete doleva dolů, nebo doprava nahoru. Já si vybral prostředek brány, protože jsem viděl, že gólman Lama chodí hodně dopředu a pak riskuje stranu. Hlavně jsem si říkal, ať bránu nepřekopnu. Když pak vidíte míč v síti, je to obrovská úleva.
Miroslav Kadlec o synu Michalovi„Před jeho kariérou smekám. V některých věcech mě i překonal. Přitom to neměl jednoduché. Hlavně na začátku si hodně lidí myslelo, že mu umetám cestičku, že někam volám. Tím bych mu nejvíc uškodil. To bylo to poslední, co bych udělal, to bych se musel propadnout pod zem. Všechno si musel vybojovat sám. Vždyť šel dvakrát nejdřív na hostování, kde musel potvrdit, že něco umí, aby si ho Sparta a pak Leverkusen koupili. Přeju mu, aby se po zranění do ligy ještě vrátil.“ |
Ve finále jste byli sedmnáct minut od zlata. Mrzí vás to pořád i po těch osmadvaceti letech?
Mrzí, chybělo málo. Ale na druhou stranu Němci nás už porazili ve skupině, my měli štěstí, že jsme vůbec postoupili do čtvrtfinále. V něm nám v první půlhodině Portugalci míč moc nepůjčovali. Museli jsme hrát ze zajištěné obrany a na brejky. Herně se jim rovnat nešlo.
Předtím jste zažil i mistrovství světa v Itálii 1990. Co se vám vybaví?
Fanoušci. To ani nejde popsat, co jsme tenkrát cítili. Když jsme za komunistů přijeli na zápas ven, nikdo tam od nás nebyl. A teď najednou tolik lidí. Když jsme přijížděli před zápasem ke stadionu a viděli ty autobusy, to bylo něco neskutečného. Tohle jsme neznali. Říkali jsme si, že přece není možné, aby sem přijelo tolik lidí od nás.
Je pro vás víc čtvrtfinále mistrovství světa, nebo stříbro na evropském šampionátu?
Asi Euro. Ale mistrovství světa bylo pro mě druhý milník v kariéře. Jak se změnil režim, mohli jsme přestoupit do ciziny kdykoli. Mně bylo šestadvacet, byl jsem v nejlepších letech, a nemusel čekat do třiceti. Byl jsem na vrcholu sil a mohl jsem ukázat, co ve mně je.
Přestoupil jste do Kaiserslauternu. Jak se to událo?
Přijel jsem do hotelu u jezera Como, kde mě čekal právník ze Stuttgartu, který měl v ruce plnou moc od Kaiserslauternu a mohl za klub všechno vyjednat. Když to řeknu trochu s nadsázkou, tak jsem podepsal bianco papír, kde byly napsané aspoň peníze, které budu dostávat. Z Itálie domů jsem odlétal už s předběžnou smlouvou, tím se pro mě změnil svět.
S Kaiserslauternem jste vyhrál dva tituly, ale také sestoupil.
Má někdo z českých hráčů dva tituly v Německu? Asi ne, co? A to mi ještě jeden v roce 1994 utekl, byli jsme jen bod za Bayernem. Fotbal v Německu je svátek a když vyhrajete bundesligu, tak to je něco. Měl jsem štěstí, že hned v prvním roce jsme získali titul. A pak když jsem končil, tak druhý. To je přece pohádka.
Zážitky krásné, podmínky mizerné. Kadlec vzpomíná na Drnovice |
Jak vás v Německu berou?
Pamatují si. Myslím si, že tam mám dobré jméno. Když tam přijedu a nemusí to být ani do Kaiserslauternu, tak vědí. Hned řeknou, no jo, Kaiserslautern, titul v roce 1998 jako nováček. Aby se to někomu podařilo zopakovat, musela by Bayern potkat obrovská krize, musel by sestoupit, vrátit se a pak možná by ligu vyhrál. Ale někdo jiný? To je skoro nemyslitelné. Loni od toho slavného titulu uteklo pětadvacet let, v Kaiserslauternu k tomu udělali vzpomínkovou akci a před jedním ze zápasů nás na stadionu vítali.
V červnu vám bude šedesát, život jste spojil s fotbalem. Nelitujete něčeho?
Samozřejmě nepatří k tomu jen šťastné chvíle, ale jinak to bylo hlavně radost. Mezi dospělými jsem hrál dvacet let, z toho devatenáct jako profesionál.
Vybavíte si, jak jste začínal?
Jasně, v divizi v Uherském Hradišti. Bylo mi devatenáct, pak jsem dostal povolávací rozkaz do VTJ Tachov. Ale najednou se ozvaly Vítkovice. Že zařídí, abych povolávák mohl vrátit a že budu přijatý na Vysokou školu báňskou. Tenkrát to takhle zařídit šlo.
Povolávací rozkaz jste vrátil?
Jo, vrátil a přestoupil do Vítkovic. V devatenácti z divize do ligy. To bylo neuvěřitelné. Děkuju trenérovi Jirkovi Dunajovi, že měl tu odvahu a tak mladého kluka stavěl, věřil mu. Asi jsem tedy taky musel něco umět. Ale i tak. Po první sezoně, kdy jsem odehrál přes dvacet zápasů, jsem stejně narukoval, ale už ne do třetí ligy do Tachova, ale do ligy do Chebu. To bylo pro moji kariéru zásadní. Na vysoké škole už jsem pak nepokračoval.
Co děláte nyní?
Ještě nedávno jsem dělal pro hráčskou agenturu Sport Invest, ale za covidu se nemohlo cestovat, nemohl jsem jezdit za fotbalem do Německa a tak nějak jsem si odvykl. Proto jsem se před dvěma lety domluvili, že skončím. V Uherském Hradišti mám nemovitosti, starám se o to. Taky máme partu, hrajeme golf, občas nějaký zájezd. Prostě zábava.
A fotbal?
Do něj nedělám a ani neplánuju se k němu vrátit.
