„Když to bouchlo, tak než jsem dojel z Nymburka do Teplic, neměl jsem dvacet rozhodčích,“ vzpomíná 73letá legenda ze Stínadel a Drožďárny. V mládežnických reprezentacích Československa sbíral velké medaile, za áčko nenastoupil. Snad i proto, že nezakotvil v hlavním městě. „Vždy říkám: lepší být král na malém městě než se ztratit v Praze. Asi proto jsem nikam nešel.“
A byli jste v Teplicích za krále?
My fotbalisté měli našeho porodníka, byl u všech našich dětí, zelináře, řezníka, doktory. I kamarádi policajti na nás byli mírní. Chodili jsme na pivko do Union klubu. Kolem nás mladé holky, taxikáři, fanoušci. Když Jarda Findejs bral první výplatu, seděli jsme v Unionu, zábava v plném proudu. Rozevřely se dveře – a tam jeho žena, v každé ruce jedno dítě. Hned spustila. Jarda byl kliďas: Mámo, jsou tu lidi, trochu šetrněji. Ona začala téma peníze, že mu něco slíbili, ale je to jinak.
Kluby by měly dát rozhodčím pokoj. Ať se věnují svojí práci. Jinak to být nemůže. Když jsem pak jezdil jako delegát a zjistil jsem, že výsledek se zrodil z chyb hráčů, byl jsem spokojený.