Zrovna před čtyřiceti lety si Zadinovi pořídili starý baráček za Kamenným Přívozem. Kadibudka na zahradě, všude svinčík, mokré zdi. Teď tu pod vzrostlými smrky stojí krásná vilka s bazénem, šlechtěnou zahrádkou a kamenným rybníčkem.
V předsíni visí na stěně dvě šavle a fotka Josefa Zadiny, tedy strýčka, což byl agrárník a mezi válkami ministr zemědělství. Později přežil koncentrák v Buchenwaldu i komunistické vězení. Ale my tu nejsme kvůli politice, nýbrž kvůli fotbalu. Trenéru Zadinovi leží v obýváku na stole knížka se zelenobílou obálkou, napsal ji novinář Petr Nečada a nese název Mistři z Ďolíčku: „Moje nová bible.“
Autor knížky sedí vedle v koženém křesle a můžeme si povídat. O Panenkovi, o Pospíchalovi, o tréninkovém teroru a fotbalové kráse. „Já jako fanoušek stál za bránou pod hodinami a stejně jako všichni ostatní na stadionu byl smutný, že zbývá posledních deset minut zápasu. Kéž by se hrál ještě poločas, říkali jsme si tehdy. Teď se často modlím, abychom udrželi výhru a byl konec,“ říká Nečada. „My tomu říkali tempofotbal. Předběhl dobu,“ dodá Zadina.
Tonda měl velké zásluhy. Ostatní se od něj učili. Když byl člověk aspoň trochu všímavý, musel poznat, že Tonda je na hřišti profesor.
