Po dvou letech vašeho působení jste v roce 1978 získali titul. Jak na to vzpomínáte?
Zisk mistrovského titulu se Zbrojovkou patří k nejkrásnějším okamžikům mé kariéry.
Jaká byla tehdy v Brně atmosféra?
Byla jednoduše vynikající. Starala se o ni především divácká obec. Na poslední utkání s Duklou přišlo přes čtyřicet tisíc lidí. Kolem třiceti tisíc na zápas, to bylo běžné.
Zažil jste potom ještě někde něco podobného?
(dojatě) Ne, to už jsem nikdy nezažil.
V Brně jste vystřídal v létě 1976 trenéra Havránka, který odešel trénovat do Polska. Vy jste brněnskou nabídku přijal, přestože vás vábil i belgický Lutych. Proč?
Byl jsem zaměstnancem armády a s tou byly problémy, pořád se moje uvolnění protahovalo. Lutych nechtěl čekat, takže když jsem se vyvázal, rozhlížel jsem se po práci u nás. Zájemců bylo víc, ale nabídka Zbrojovky byla nejkonkrétnější.
Cítil jste už dopředu, že se v Brně rodí tým mistrů?
Věděl jsem, že v Brně je velmi dobře organizovaný tým. Trenér Havránek odvedl hodně práce, zejména disciplína a organizovanost, kterou zavedl, dávala naděje do budoucna. Jedna věc se mi však nelíbila: nechápal jsem, proč Zbrojovka hraje takovou zatloukačku, hlavně neprohrát. Když jsem si pro sebe hodnotil jednotlivé hráče, nebylo mi to jasné. Mají přece na víc, říkal jsem si.
Co jste tedy změnil?
Chtěl jsem, aby se přestalo hrát ustrašeně. Vzal jsem si hráče jednoho po druhém na pohovor a říkal jsem jim, že chci změnit způsob hry.
Abychom začali hrát útočně a na vítězství. To se všem líbilo. Nechtěl jsem hurá fotbal, ale typy na ofenzivní hru jsme měli. Zpočátku se nám nedařilo dávat góly, ale později přišlo i tohle.
V čem byla Zbrojovka lepší než ostatní ligová mužstva?
Byla tady výborná parta. Měl jsem krédo: přesvědčit hráče o tom, že to všechno nedělají pro trenéra, ale pro sebe. Musíte je přesvědčit o tom, že to dělají dobrovolně.
Zejména v jarní části vítězné sezony byl na Brno asi velký tlak. Cítil jste ho?
Ze začátku sezony tlak nebyl. Chtěli jsme hrát na špici, ale nikdo nemluvil o tom, že by jediným cílem byl titul. To vůbec ne.
Ale jak se to začalo vyvíjet, nikdo už najednou nechtěl nic jiného. Jen mistr, mistr, mistr! Především u fanoušků.
Kteří hráči byli hlavními osobnostmi?
Měli jsme vyrovnané mužstvo. Ale kdybych měl jmenovat, řeknu Pešiceho, Jarůška a Kroupu. Hodně nám pomohl i Janečka, který přišel ze Zlína a vystupňoval důraz v útoku.
V čem byla výjimečnost těch tří?
Mluvit jen o nich je trochu nesprávné vůči ostatním, ale je fakt, že byli fotbalově na výši. Pešice s Jarůškem vytvořili skvělý střed zálohy, drželi míč a chystali šance. Pomáhali jim Došek z jedné a Kotásek z druhé strany. Karel Kroupa toho nenahrál moc v poli, ale byl vynikající v trestném území. Měl tam smysl pro kombinaci a souhru, uměl si najít správné místo ve správný čas. Uměl hlavou i nohou, to mu bylo jedno.
O víkendu se bude v Brně slavit pětadvacet let od titulu a devadesát od založení klubu. Přijedete?
Určitě. Strašně moc a moc se těším! Vzpomínky jsou pořád fantastické.
