Co znamená vyčerpání práva?
Princip vyčerpání práva na rozšiřování rozmnoženin díla stanovil Evropský soudní dvůr v osmdesátých letech minulého století, když se posuzoval vztah (střet) volného pohybu zboží na společném evropském trhu a ochranu autorského práva k dílu, které je na takovém zboží zachyceno (zobrazeno). Šlo o gramofonové desky a audiokazety, které byly vyrobeny ve Velké Británii, kde výrobce získal příslušné licence od tamního kolektivního správce autorských práv MCPS, a následně byly dovezeny do Německa. Německý kolektivní správce GEMA tvrdil, že dovoz a následný prodej těchto zvukových nahrávek na území Německa představuje porušení autorského práva k příslušným autorským dílům, která tvoří obsah nahrávek, že práva nebyla vypořádána pro území Německa a že je dovozce povinen zaplatit GEMA další odměnu. Z pohledu autorského práva požadavek logický, z pohledu principu společného trhu absurdní. Otázku, zda je víc ochrana autorského právo nebo společný trh, tak záhy musel zodpovědět Evropský soudní dvůr. Ten se začal zabývat rozsahem omezení volného pohybu zboží právě ve vztahu k existenci, resp. výkonu autorského práva, tedy výkladem článku 30 Smlouvy ES: "Články 28 a 29 nevylučují zákazy nebo omezení dovozu, vývozu nebo tranzitu odůvodněné veřejnou mravností, veřejným pořádkem, veřejnou bezpečností, ochranou zdraví a života lidí a zvířat, ochranou rostlin, ochranou národního kulturního pokladu, jenž má uměleckou, historickou nebo archeologickou hodnotu, nebo ochranou průmyslového a obchodního vlastnictví. Tyto zákazy nebo omezení však nesmějí sloužit jako prostředky svévolné diskriminace nebo zastřeného omezování obchodu mezi členskými státy." Dospěl právě ve spojených rozhodnutích ve věci 55 a 57/80 Musik-Vertrieb membran k principu vyčerpání práva na rozšiřování a stanovil, že prvním prodejem nebo jiným převodem vlastnického práva k rozmnoženině díla se souhlasem autora se právo na (další) rozšiřování této rozmnoženiny vyčerpává. To znamená, že jsou-li v tomto případě zvukové záznamy v podobě gramodesek a audiokazet uvedeny na trh ve Velké Británii se souhlasem příslušných autorů, pak bez ohledu na skutečnost, že tento souhlas byl poskytnut jen pro území Velké Británie, ztrácí autor právo na kontrolu dalšího prodeje takových rozmnoženin v ostatních členských státech a toto "zboží" může být dále prodáváno na společném trhu, aniž by distributor měl povinnost platit v těchto státech autorům další odměnu. Tento princip se ale týkal jen hmotných rozmnoženin díla (= zboží), nikoliv užití díla v nehmotné podobě (např. vysíláním), kde Evropský soudní dvůr jednoznačně judikoval, že tato práva se prvním vysíláním či jiným obdobným užitím nevyčerpávají (viz rozhodnutí ve věci 62/79 Coditel I.). V tomto případě se nejedná o volný pohyb zboží, ale služeb.
Směrnice o ochraně počítačových programů
Text směrnice o ochraně počítačových programů |
Shora uvedený princip byl následně zahrnut i do evropských směrnic. První přijatou evropskou směrnicí v oblasti autorského práva byla v roce 1991 právě směrnice o ochraně počítačových programů. I ta upravuje výlučné právo na rozšiřování počítačového programu a příslušné vyčerpání práva [viz článek 4 odst. 1 písm. c) a odst. 2 směrnice]. Osvěžme si, že v roce 1991 se počítačové programy jinak než "rozšiřováním", tzn. prostřednictvím hmotných nosičů nedistribuovaly. Vývoj šel ale dál a s rozvojem internetu se začaly rozmnoženiny autorských děl v digitálním prostředí šířit i bez hmotných nosičů. V prosinci 1996 byla na půdě Světové organizace duševního vlastnictví po bouřlivých diskuzích přijata Úmluva o právu autorském, která se zabývala užitím děl v digitálním prostředí a která užití díla na internetu podřadila pod "sdělování", které ve směrnici o ochraně počítačových programů z logických důvodů chybělo. Komise pak záhy začala už v roce 1997 pracovat na zapracování této úmluvy do svého právního řádu a zpracovala návrh obecné směrnice o informační společnosti. A zabývala se i tím, co udělat se dvěma speciálními směrnicemi upravujícími právě ochranu počítačových programů a ochranu databází, tedy zda novou směrnicí změnit i tyto dvě nebo ponechat stávající znění. Nakonec se rozhodla, že tyto staré směrnice upravovat nebude, neboť lze výkladem příslušných ustanovení dospět k nové úpravě. A tak když v dubnu 2000 vydala svou zprávu k implementaci a účinkům směrnice o ochraně počítačových programů, v článku VII. uvedla, že právo na rozšiřování podle článku 4 odst. 1 písm. c) směrnice se týká "jakékoliv formy", a proto může být vykládáno tak, že se nevztahuje jen na rozšiřování v hmotné podobě, ale i v podobě nehmotné. Tato zpráva se pak odrazila i v oficiálním překladu směrnice do češtiny. Pokud se tak podíváme do české verze směrnice, je anglický výraz "distribution" (překládaný v ostatních směrnicích do češtiny jednotně jako "rozšiřování") přeložen jako "šíření". Ve stejné logice je pak i původně vyčerpání práva na "rozšiřování" přeloženo jako vyčerpání práva na "šíření" počítačového programu: "První prodej rozmnoženiny počítačového programu ve Společenství provedený nositelem práv nebo s jeho svolením je vyčerpáním práva na šíření této rozmnoženiny v rámci Společenství s výjimkou práva na kontrolu dalšího pronájmu počítačového programu nebo jeho rozmnoženin.". Jeden problém byl pro daný moment vyřešen, nebylo nutné směrnici o ochraně počítačových programů měnit. Ale další problém byl vytvořen. Sama Komise ve shora uvedené zprávě píše, že je třeba vzít do úvahy, že směrnice o informační společnosti komunitární vyčerpání práva vztahuje pouze k prodeji rozmnoženin hmotných, tedy zboží, a že pokud má být právo na rozšiřování ve směrnici o ochraně počítačových programů chápáno v širším smyslu tak, aby zahrnovalo i šíření v nehmotné podobě, je třeba vyjasnit právě rozsah vyčerpání práva. To se ale nestalo. Směrnice o informační společnosti v článku 1 odst. 2 písm. a) jednoznačně říká, že "touto směrnicí nejsou dotčeny a nijak ovlivněny stávající předpisy Společenství, týkající se právní ochrany počítačových programů". A tak se vyjasnění chopil letos v červenci Evropský soudní dvůr.
Případ C-128/11 UsedSoft GmbH proti Oracle International Corp.
Text rozhodnutí Evropského soudního dvora C-128/11 |
Ten řešil (stejně jako v osmdesátých letech minulého století) případ z Německa. Společnost Oracle nabízí v případě počítačových programů dotčených v příslušném řízení ke každému z programů balíček licencí vždy pro nejméně 25 uživatelů. Kdo potřebuje licenci pro 27 uživatelů, tak musí nabýt dva balíčky licencí. Licenční smlouvy společnosti Oracle k počítačovým programům obsahují pod nadpisem "Poskytnuté právo" následující ujednání: "Platbou za služby získáváte výhradně pro vnitřní obchodní účely nevýlučné, nepřevoditelné a bezplatné užívací právo na dobu neurčitou ke všem produktům a službám, které Oracle vyvíjí a zpřístupňuje Vám na základě této smlouvy." Společnost UsedSoft uvádí na trh "použité" licence k počítačovým programům, a zejména uživatelské licence k počítačovým programům společnosti Oracle. Společnost UsedSoft za tímto účelem takové uživatelské licence, či dokonce jejich části, nabývá od zákazníků společnosti Oracle, pokud se původně nabyté licence vztahují na počet uživatelů překračující potřeby prvního nabyvatele. Společnost Oracle se obrátila k Zemskému soudu v Mnichově I. se žalobou, aby se UsedSoft zdržel shora uvedených praktik, které poruší autorské právo Oracle. Zemský soud žalobě vyhověl, ale v rámci řízení o odvolání se Spolkový soudní dvůr obrátil na Evropský soudní dvůr s předběžnou otázkou týkající se právě vyčerpání práva na rozšiřování rozmnoženiny počítačového programu. Evropský soudní dvůr se zabýval porovnáním definic práva na rozšiřování a jeho vyčerpání ve směrnici v informační společnosti a směrnici o ochraně počítačových programů a dospěl k závěru, že ustanovení článku 1 a 2 směrnice o ochraně počítačových programů jasně vyplývá vůle unijního zákonodárce nahlížet pro účely ochrany stanovené touto směrnicí na hmotné i nehmotné rozmnoženiny počítačového programu jako na rovnocenné a že za těchto podmínek je třeba mít za to, že vyčerpání práva na rozšiřování stanovené v čl. 4 odst. 2 této směrnice se týká současně jak hmotných, tak nehmotných rozmnoženin počítačového programu, a tudíž i rozmnoženin počítačových programů, které byly při svém prvním prodeji staženy z internetu do počítače prvního nabyvatele. Navíc vyvodil, že předání rozmnoženiny počítačového programu nositelem autorského práva zákazníkovi spolu s uzavřením uživatelské licenční smlouvy mezi týmiž stranami je třeba kvalifikovat jako "první prodej rozmnoženiny počítačového programu" ve smyslu čl. 4 odst. 2 směrnice. Ve vztahu k projednávanému případu zároveň Evropský soudní dvůr uvedl, že původní nabyvatel, který přistoupí k dalšímu prodeji hmotné či nehmotné rozmnoženiny počítačového programu, ve vztahu k níž je právo na rozšiřování náležející nositeli autorského práva vyčerpáno v souladu s čl. 4 odst. 2 směrnice, musí učinit svou vlastní rozmnoženinu v okamžiku jejího dalšího prodeje nepoužitelnou, aby se vyhnul porušení výlučného práva na rozmnožování počítačového programu stanoveného v čl. 4 odst. 1 písm. a) směrnice náležejícího autorovi tohoto programu. Jinými slovy v uvedeném případě by tak musel zákazník prodat jako použité všechny své licence, nikoliv jen část z nich.
Přelom nebo omyl?
Po přečtení celého textu uvedeného rozsudku se nabízí otázka, zda je rozhodnutí přelomem v rozhodovací praxi Evropského soudního dvora nebo omylem, který může způsobit nemalé problémy na trhu. Zopakujme si, že Evropský soudní dvůr řekl, že přestože je ve smlouvě sjednáno, že licence k počítačovému programu je nepřevoditelná, v důsledku vyčerpání práva k počítačovému programu (jeho rozmnoženině), lze uživatelskou licenci k počítačovému programu převést za podmínek uvedených v rozhodnutí (tzn. zejména smazání rozmnoženiny počítačového programu v počítači převodce). Evropský soudní dvůr "vzkázal" výrobcům počítačových programů, že mají jiné možnosti, jak zabezpečit svá práva než zakázat převod licence. Je třeba zdůraznit, že uvedené rozhodnutí se vztahuje výhradně na počítačové programy, pro ostatní autorská díla platí směrnice o informační společnosti, která sice ve svém článku 4 upravuje princip vyčerpání práva obdobně, ale na rozdíl od směrnice o ochraně počítačových programů obsahuje v recitálu body 28 a 29, které jednoznačně říkají, že distribuce (rozšiřování) díla se týká jen případů, kdy je dílo součástí hmotného předmětu a že "otázka vyčerpání nevyvstává v případě služeb, a zejména v případě služeb on-line" ani "v případě pronájmu a půjčování originálu a rozmnoženin děl nebo jiných předmětů ochrany, které jsou svou povahou službami", neboť "na rozdíl od CD-ROM nebo CD-I, kde je duševní vlastnictví součástí nosiče, jmenovitě položky zboží, je ve skutečnosti každá on-line služba úkonem, který by měl podléhat schválení, pokud tak autorské právo nebo právo s ním související stanoví." Pro počítačové programy tak platí odlišný režim než pro ostatní autorská díla. Troufám si říci (na rozdíl od Evropského soudního dvora), že záměr evropského zákonodárce to určitě nebyl. Evropský soudní dvůr je nejen vykladačem, ale i tvůrcem práva a je tedy možné, že se jedná o nový trend. Každý z nás tak nějak cítí, že počítačový program je trochu jiné autorské dílo než symfonie nebo obraz a že některá obecná ustanovení jsou tak poněkud "mimo", např. doba ochrany 70 let po smrti autora, existence osobnostních autorských práv. Proč je počítačový program chráněn jako autorské dílo, to je na samostatnou kapitolu, ale možná si začíná Evropský soudní dvůr uvědomovat, že je načase počítačové programy z "rodiny" autorských děl postupně vyčlenit.
