Způsob, kterým se vyjadřujeme, je mnohdy důležitější než to, co říkáme. A to bez ohledu na to, zda svá slova používáme záměrně, nebo si jejich dopad neuvědomujeme. Rozdíl mezi různými způsoby vyjádření nemusí být velký, může však rozhodovat o tom, zda nás naše okolí včetně nadřízených bere jako někoho, kdo problémy řeší, nebo je naopak vyvolává.
Jan Urban (1953)
 |
Naše slova či výrazy slouží našemu okolí jako signály naší schopnosti a důvěryhodnosti – mohou ji zvýšit, ale i zbytečně snížit. K nejjednodušším příkladům spadajícím do druhé kategorie patří používání bezvýznamných „výplňových“ slov typu „prostě“, „jakoby“, „tak“ a podobně. Jde o slova, která napovídají nejen to, že mluvčí není zrovna rozený vypravěč, ale současně vyvolávají dojem, že je nervózní a svým návrhem nebo řešením si není příliš jistý. A to možná i tehdy, kdy tomu tak ve skutečnosti není. Používání těchto slov je věcí zvyku, se kterým je často obtížné se rozloučit. Stojí to však rozhodně zato.
Ještě důležitější pro naši důvěryhodnost či to, za jak schopné nás druhá strana považuje, bývají však emoce, které naše slova vyvolávají. Aniž si to přímo uvědomujeme. Jsou-li naše vyjádření pozitivní, jasná a sebejistá, bude nás velmi pravděpodobně považovat za schopného člověka na svém místě. Budou-li negativní, váhavá a neurčitá, důvěra v naše schopnosti klesne. Navíc zpravidla vyvoláme dojem člověka lhostejného a neochotného. K nejhorším vyjádřením tohoto typu, kterých bychom se v zájmu své kariéry měli vyvarovat, patří následující.
1. „Myslím si“
Jde o formulaci vyznívající nejistě a působící spíše jako alibi pro případ, že se mýlíme. Je-li na věci něco, co nás znepokojuje či čeho se obáváme, je třeba to jasně uvést. V ostatních případech však toto vyjádření působí tak, že naše sdělení zbytečně znevažuje a jeho význam či vyznění snižuje. Podobně působí i slova „domnívám se“, „věřím“, „cítím“, nebo dokonce „vnímám“, oblíbené mezi politiky.
DANĚ 2017Průvodce formulářem daňového přiznání a tipy jak ušetřit: SPECIÁL NA TÉMA DANĚ Jak správně vyplnit daňové přiznání a kde zjistit, jaká daňová zvýhodnění můžete uplatnit? VYPLNIT FORMULÁŘ ON-LINE |
Příkladem je konstatování: „Domnívám se, že toto je naše nejlepší strategie.“ Sdělení může být věcně správné a možná za ním stojí i rozsáhlé analýzy. Jeho dopad a přesvědčivost je však podstatně menší než u prohlášení: „Toto je naše nejlepší strategie.“ Osoba, která je pronese, bude proto velmi pravděpodobně vnímána jako schopnější i důvěryhodnější.
Obdobně působí i častá a zbytečná vyjádření typu „chci“ nebo „chtěl bych“, a to i v běžné každodenní komunikaci. Chcete-li někomu poděkovat, neříkejte mu: „Chci vám poděkovat.“ Řekněte mu prostě a jednoduše: „Děkuji vám.“
2. „Nemohu, je to nemožné, nejde to“
Jde o slova či výrazy používané často odborníky či specialisty, kteří se soustřeďují na „technickou“ povahu problému a nevnímají dopad svého sdělení na druhou stranu. Neuvědomují si, že jejich vyjádření působí extrémně negativně a často i dojmem, že pomoci nechtějí nebo nejsou ochotni se o ni ani pokusit.
To, co druhá strana chce slyšet (a proč se rozhodla obrátit na nás) je konkrétní řešení, které ve většině případů existuje. Podstatně užitečnější (a pro ni i pro nás výhodnější) proto je, pokud jí povahu problému stručně vysvětlíme, současně však navrhneme, jak jej alespoň částečně překonat. Například tím, že se zaměříme na trochu jiné řešení.
Příkladem je situace, kdy víme, že nám naše další úkoly neumožňují vykonat nový požadavek včas. Můžeme přesto navrhnout, že o řešení požádáme kolegu, který je v dané oblasti velmi schopný a do problému jsme ho už zasvětili.
3. „Nevím“
Jde o slovo, které může být proneseno upřímně, nebo se snahou tak působit. Ve skutečnosti však působí dojmem, že se z řešení problému chceme vyvléci, případně jsme příliš pohodlní nebo dokonce líní, například získat více informací. Jsme-li proto v situaci, kdy nevíme, je vhodnější říci, že řešení hledáme a jsme odhodláni ho nalézt.
Příkladem je situace, kdy o určitém problému hovoříme s nadřízeným. Namísto (možná upřímného) konstatování „Nevím, jak postupovat dále“ uděláme podstatně lépe, pokud se zeptáme, kde nebo jak bychom mohli získat pomoc. Dáme najevo zájem a odhodlání problém řešit, nikoli snahu jeho řešení odmítnout.
4. „Zkusím to“
Jde o vyjádření pronesené často mimoděk, bez velkého významu. Pro druhou stranu však v sobě zahrnuje možnost, že věc nedopadne dobře.
Požádá-li nás nadřízený o co nejrychlejší provedení určitého úkolu, pak naše slova „pokusím se o to“ v něm zcela přirozené (a většinou i zcela zbytečně) vytvoří pochybnosti o našich schopnostech. Velmi pravděpodobně tak v jeho očích podkopáváme i svou pozici. Správná odpověď zní: „Bude to hotovo do dvou hodin.“
5. „Není to moje vina“
Hlavní problémem tohoto vyjádření je, že působí defenzivně a vyjadřuje naši potřebu se bránit. Pokud se nás nadřízený zeptá na něco, co se nepodařilo, nemusí to znamenat, že nás obviňuje. Reagovat okamžitou snahou bránit se či odvrátit možnost, že z chyby budeme obviněni, působí podezřele a zbytečně upoutává pozornost.
Daleko lepší reakcí je snaha problém vyřešit. Vyjádřit ji můžeme například slovy: “Zjistím, co se skutečně stalo.“ Nebo: “Zamyslím se nad tím, jak zabránit tomu, aby se to opakovalo.“
6. „To není dobrý nápad“
V pozadí tohoto vyjádření spočívá sklon rychle zamítat názory ostatních, někdy i jen proto, že jsme s nápadem nepřišli sami.
Čtěte také |
Jeho škodlivost spočívá v tom, že zhoršuje vztahy na pracovišti i ochotu našeho okolí ke spolupráci, například tehdy, kdy s určitým návrhem přijdeme sami.
Zvláště škodlivé bývá toto vyjádření u vedoucích. Brání totiž novým myšlenkám a inovacím a tím i možnosti využít nápadů spolupracovníků ke zvýšení efektivity.
Namísto rychlého odmítnutí či znevažování jakéhokoli nového nápadu, který se nám na první pohled nezdá, je vždy lepší položit otázku “Jak to bude fungovat v praxi?“
7. „To není moje práce“
Jde o vyjádření, které ze všech výše uvedených vyznívá nejhůře. Nálepkuje nás totiž jako někoho, kdo není týmovým hráčem. Nemusí jít jen o neochotu pomoci, ale i nízkou flexibilitu či nezájem naučit se něco nového. Tedy vlastnosti nezbytné pro jakoukoli vedoucí pozici.
Jde-li skutečně o úkol, se kterým vzhledem k povaze své pozice pomoci nemůžeme, je podstatně vhodnější vyjádřit se například slovy: “Jde o oblast, ve které se příliš nevyznám, ale podívám se, kdo by vám s tímto problémem mohl pomoci lépe.“
