Vyhoření je důsledkem pracovního stresu. Většinou však nejde o stres vyvolaný mimořádnými požadavky práce. Propadají mu lidé, pro něž práce po delší dobu představuje jejich celý život. Jeho důsledkem přitom nejsou jen psychické či zdravotní potíže, ale i ztráta pracovní výkonnosti. Často k nim patří i obtížně naplnitelná touha vést zcela jiný, nejen pracovní, ale i osobní život.
Závislost na práci však vede zřídka k vyšší osobní produktivitě. Tím spíše, že dříve nebo později přináší osobní vyhoření.
Příčiny a důsledky workoholismu
Workoholismus, tedy sklon věnovat práci více času, než je zdrávo, pramení většinou ze tří hlavních zdrojů.
Jan Urban (1953)
 |
Tím prvým a jednodušším je neschopnost zvládnout její požadavky v rámci běžné pracovní doby. Příčinou bývá nepříliš efektivní využívání pracovního času, především nesprávné stanovování pracovních priorit, odkládání důležitých úkolů (které časem bobtnají) či sklon rozptylovat se věcmi podružnými na úkor těch podstatných.
Druhou a závažnější příčinou bývá tendence využívat práci jako náhradní či zástupnou aktivitu.Může jít o důsledek (nevědomého) přání uniknout před jinými požadavky či okolnostmi vlastního života, ale i projev potřeby působit dojmem nepostradatelnosti nebo dokonce sklonu komplexu mučednictví, tedy snahy ukázat ostatním, jak se pro ně obětujeme. Může však jít i o důsledek toho, že postižený si není schopen vytvořit dostatečný repertoár jiných aktivit, které by mu přinášely zábavu či uspokojení.
Třetí příčinou bývá iluze, že více času věnovaného práci vede i k vyšší výkonnosti. Lidé, kteří této iluzi propadají, se domnívají, že známkou úspěšnosti je, že jim na nic nezbývá dostatek času. Jsou uspěchaní a nervózní, často i vznětliví a popudliví, ztrácejí schopnost naslouchat ostatním nebo se nad věcmi podrobněji zamyslet, jsou však přesvědčeni, že jde o jedinou cestu k úspěchu.
Osoby zaujaté prací jako takovou, však nepatří k nejproduktivnějším. Jednak proto, že na práci je mnohdy nezajímají výsledky, ale spíše možnost trvalého zaneprázdnění, jednak z toho důvodu, že bez relaxace není nikdo schopen dosahovat dlouhodobě vysokého výkonu. A to bez ohledu na to, co si namlouvá. S poklesem výkonnosti, tedy nutností vynakládat na stejné množství práce více času a energie, se navíc dříve nebo později projeví i další příznaky únavy a stresu, a to zvýšený výskyt chyb, podrážděnost či snížená ohleduplnost k ostatním, zhoršující vzájemnou spolupráci.
Lidé, kteří jsou svou prací zaujati natolik, že se nevěnují téměř ničemu jinému, si proto zahrávají s ohněm. I přes své „pracovní nasazení“ totiž v důsledku své klesající výkonnosti postupně ztrácejí pro svou organizaci cenu.
Projevy vyhoření
K vyhoření zpravidla nedochází naráz – předcházejí mu dlouhodobější příznaky. Pokud si je uvědomíme včas, lze mu předejít.
K hlavním patří dlouhodobý pocit napětí či nervozity, pokles schopnosti soustředění, trvalá únava a vyčerpanost či neustálý spěch provázený pocitem, že nám na nic nezbývá dostatek času. Postupně se pak k nim řadí i ztráta zájmu o svou práci jako takovou.
Může se hoditHledáte zaměstnání nebo uvažujete o změně? Vybírejte z aktuální nabídky volných pracovních míst na jobDNES.cz. |
Neméně vážné projevy vyhoření mohou však provázet i osobní život. Jde zpravidla o rostoucí sklon k nejrůznějším závislostem, například na kávě, cukru, jídle, alkoholu, televizi, případně drogách, tendenci k stereotypním denním či týdenním rituálům, nedostatek pohybu a spánku, nepravidelné stravování apod.
Lidé, kteří se věnují jen své práci, a to i tehdy, je-li zajímavá, se navíc stávají stereotypními i svými názory. Pro své společenské okolí se tak dříve či později stávají nudnými.
Léčba a prevence
Patříte-li k těm, kteří již workoholismu propadli, a vyhoření jim tak hrozí bezprostředně, pokuste se nalézt a odstranit příčiny, které k tomuto sklonu vedly. Velmi pravděpodobně k nim budou patřit některé z těch, které jsme uvedli výše.
Čtěte také |
Patříte-li k těm, kterým vyhoření zatím hrozí jen vzdáleně, je třeba přistoupit k prevenci. Jejím východiskem je uvědomit si, že ani hrozící vyhoření nemusí nutně znamenat, že s vaší prací je něco v nepořádku. Je většinou jen důsledkem toho, že se vedle ní nevěnujete žádným jiným náročnějším činnostem, a váš život tak ztratil rovnováhu.
Prevence vyhoření se tak opírá o dva hlavní předpoklady. Prvním je snaha vést vyváženější život, druhým rozvoj schopností i v oblastech, které s vaší prací přímo nesouvisejí či které v ní získat nemůžete. Může jít například o zdokonalení se v jazyce, který v práci nepoužíváte, nebo v činnostech, jimž jste se zabývali v minulosti a na které vám již „nezbývá“ čas.
Lidé, kteří se i přes své značné pracovní zatížení dokážou vyhoření vyvarovat, se totiž zpravidla snaží osobně růst i mimo svou práci. Učí se nové věci, jsou otevření novým zkušenostem, snaží se překonat mezery ve svých mimopracovních znalostech, jsou zvědaví a rádi naslouchají ostatním. Činnosti, které nesouvisejí s jejich prací, jim přitom umožňují uchovávat si zájem a produktivitu i ve svém pracovním životě. Tedy vést nejen vyrovnanější život a dále se rozvíjet, ale být i pracovně výkonnější.
Řešení tak většinou není složité. Vyžaduje však stanovit si priority, které se netýkají práce, a plánovat s ohledem na ně i svůj mimopracovní čas. Tedy rezervovat si jej pro činnosti, které s prací (alespoň zdánlivě) nijak nesouvisejí, ať již pravidelné čtení, cvičení, určitý koníček, vzdělávací kurz apod.
