Jako jedna z mála českých společností jste dodávali zbraně na Ukrajinu již před ruskou invazí. O jakou výzbroj se jednalo?
Na Ukrajině působíme již dlouho. Odhaduji, že to začalo kolem roku 2005. Nejdříve jsme tam nakupovali vojenské přebytky jako náhradní díly, případně zbraně. S tím, jak se situace v zemi po roce 2014 měnila (ruská anexe Krymu – pozn. red.), jsme nejprve začali zpět dodávat náhradní díly pro vojenskou techniku. Poté skladovou vojenskou techniku po generální opravě. Ve větších počtech to byla bojová vozidla pěchoty BVP a samohybné houfnice Gvozdika i s náhradními díly.
Bez nadsázky si dovolím říci, že se nacházíme ve stavu částečné mobilizace kapacit. Přední společnosti obranného průmyslu intenzivně jednají s vládou.
Jak se jednalo s ukrajinskými politiky, vojáky a úředníky o vyzbrojovacích projektech? Lišilo se to nějak od Česka?
Nerad bych ukrajinské partnery srovnával s českými nákupčími. Ani to úplně nejde. Je to jiná mentalita, jiná legislativa. Musím říci, že všichni Ukrajinci, se kterými jsem jednal, byli profesionální a vlastenečtí lidé, kteří nepochybovali o riziku ruské agrese proti jejich zemi a byli připraveni bránit vlast. Podle toho jednali s firmami, které byly ochotné jim s jeho obranou pomoci. Byli velmi nároční. Věděli, co potřebují nakoupit a jaké parametry to má mít.
Problém: jak dostat zbraně na Ukrajinu. Okolní státy se bojí Rusů |
O Ukrajině se mluví jako o zemi, kde se člověk musí umět domluvit v zákulisí. Zemi, kde to bez korupce a úplatků jde jen těžko.
Ukrajina byla donedávna v části médií uměle vykreslována, částečně pod vlivem ruské propagandy, jako zkorumpovaná a zaostalá země. Můžu osobně říct, že jsme nikdy nejednali ve formátu jeden na jednoho, kde by teoreticky mohlo dojít k tomu, že vám někdo začne cosi naznačovat. Vždy jsme prodávali prostřednictvím státního importéra, který s námi dojednával nejlepší možnou cenu, a ten zase nakupuje na základě státního požadavku. Takže on tam ani prostor pro korupci není. Já jsem se s ní na Ukrajině nesetkal.
Zapojili jste se v současné době do pomoci Ukrajině dodávkami vaší produkce?
Vzhledem k potřebě utajení nemůžu přímo odpovědět. Obecně můžu říct, že my i některé jiné společnosti českého obranného průmyslu máme možnosti, jak ukrajinské armádě urychleně pomoci. I když se vojenská technika nevyrábí na sklad, je možné se domluvit se stávajícími zákazníky na odkladu dodávek a přesměrovat produkci. A tato možnost je ukrajinskými partnery vítána a v určitých aspektech i využívána. Stejně jako je vidět snaha našich občanů pomáhat v maximální možné míře Ukrajincům zvládat současnou situaci, tak stejná podpora je patrná i ze strany českých výrobců v obranném průmyslu.
Richard KuběnaŠéf zbrojařské firmy Excalibur Absolvent Vysoké školy báňské v oboru elektrické stroje a přístroje, působí v obranném průmyslu již od roku 2003, kdy začal pracovat ve státním podniku VOP CZ. Od roku 2010 do roku 2014 v něm zastával pozici obchodního ředitele. Když o něj státní podnik po změně managementu ztratil zájem, nastoupil do funkce obchodního ředitele společnosti Excalibur Army, kde působí až do současnosti. Pod jeho vedením získala společnost řadu lukrativních exportních projektů, v poslední době například dodávku několika set kusů modernizovaných tanků T-72 pro zahraničn |
V jaké situaci se po invazi Ruska na Ukrajinu nachází český obranný průmysl?
Bez nadsázky si dovolím říci, že se nacházíme ve stavu částečné mobilizace kapacit. Přední společnosti obranného průmyslu intenzivně jednají s vládou a úřady České republiky. Na prvním místě se řeší otázka akutní pomoci Ukrajině v její obraně proti agresorovi. Vzápětí přichází otázka, jak může český průmysl přispět k obranyschopnosti Česka. Je ale nutné si přiznat, že invaze Ruska na Ukrajinu stav tuzemského obranného průmyslu z týdne na týden nezmění.
Takže už nejsme tak samostatní jako kdysi?
Platí to jen v některých segmentech. Bohužel řada schopností se za posledních 30 let vytratila a dobrých inženýrů, konstruktérů a výrobních dělníků v našem segmentu pozemní techniky zůstal jen omezený počet. Většinou pracují v soukromých firmách, které jim dokázaly dát práci a příležitosti na exportních projektech. Věřím, že současná krize vytvoří řadu nových příležitostí, takže je zde potenciál k tomu, aby obranný průmysl u nás posílil. Ministerstvo obrany bude doufám ještě více tlačit na to, aby se nové produkty a systémy vyvíjely a vyráběly v ČR. Tím posílíme naše know-how, které budeme schopni uplatnit i při exportu.
Dalo by se říci, že se v důsledku ruského útoku na Ukrajinu změnil vztah státu k obrannému průmyslu?
Čeští politici mají obecně k obrannému průmyslu pozitivní vztah, protože vědí, že se jedná o strategické odvětví, které má navíc obrovské přínosy pro zaměstnanost i státní pokladnu. Komunikace s premiérem Petrem Fialou nebo ministryní obrany Janou Černochovou byla výborná i před válkou. Ale doslova přes noc došlo k obrovskému posunu. Skoro nepřetržitě komunikujeme se státem a řešíme situaci. Čeští politici si ještě více uvědomili, že v krizi se může stát spolehnout jen na průmysl, který má na svém území. To znamená jistotu dodávek a také servisu dodávaných zbraňových systémů. Do budoucna se dívám s poměrně silným optimismem. Může dojít k tomu, že ministerstvo obrany bude primárně oslovovat české subjekty s tím, jestli jsme schopni něco vyvinout a dodat, případně dodat ze zahraničí a postarat se o životní cyklus techniky. Až potom bude směřovat k mezinárodním otevřeným nákupům.
Zmínil jste zahraniční dodavatele. Mám to chápat tak, že za války je problém se na ně spolehnout?
I když jsme součástí NATO, nejsilnější obranné aliance na světě, v krizi musí být fabriky připravené prioritně podporovat domácí ozbrojené síly a zahraniční zákazníci, i když jsou spojenci, to musí očekávat. Všichni jsme mohli vidět přístup většiny zemí na počátku první covidové vlny v březnu 2020, kdy si státy nechávaly produkci zdravotnických a ochranných pomůcek primárně pro sebe a až přebytky poskytovaly druhým. Totéž by nastalo i v případě dodávek zbraní, munice, náhradních dílů či oprav techniky v období globální eskalace konfliktu.
Vy jste připraveni říci zahraničním zákazníkům, že si musí počkat, protože česká armáda má přednost?
Samozřejmě. Armáda České republiky je pro nás i přes relativně nízký podíl na celkových tržbách exkluzivním a prioritním zákazníkem. Filozofie nejen Excalibur Army, ale celé skupiny CSG, kam patříme, je být vyhledávaným, preferovaným a spolehlivým partnerem ozbrojených složek ČR. Věřím, že jsme tyto schopnosti dosud vždy potvrzovali a aktuálně v souvislosti s Ukrajinou ještě více potvrzujeme. V tuto chvíli dokonce rezervujeme část kapacit pro případné akutní požadavky českého státu a odkládáme zahraniční projekty, i když by nás mohly kapacitně úplně vytížit. Stát by se ale měl v dohledné době rozhodnout, zda tuto kapacitu využije a jak.
Nedávno jsem mluvil se zástupcem náčelníka generálního štábu Miroslavem Hlaváčem i o nákupu bojových vozidel. Soutěž pro zahraniční dodavatele se táhla čtyři roky a skončila v podstatě neúspěšně. Teď je klíčový projekt modernizace české armády u ledu. Dokázal by český průmysl dodat armádě i pásová bojová vozidla?
Určitě ano, ale ne hned a ne bez spolupráce se zahraničními výrobci. Pásový podvozek se v České republice v tuto chvíli nevyrábí. Neexistuje domácí design této techniky ani ucelený český dodavatelský řetězec. Stejně tak nedokážeme bez spolupráce se zahraničím vyrobit bojovou věž a kanon. Co dokážeme určitě nabídnout, je naše schopnost přesvědčit zahraniční výrobce k tomu, že nám za určitých podmínek předají práva na další vývoj, výrobu a pozáruční servis jejich vozidel a současně možnost exportu na dohodnutá zahraniční teritoria a posílit tak export v oblasti obranných technologií z ČR.
Co mohou Češi postrádat? Tanky, BVP či dělostřelectvo pro Ukrajinu |
Není problém i v samotném procesu českých vyzbrojovacích projektů? Soutěžit čtyři roky projekt za 50 miliard a pak říci, že žádná nabídka špičkových zahraničních zbrojovek neplní požadavky, to je vlastně blamáž.
Tady se musím za české politiky, vojáky i úředníky, kteří mají na starosti komplikované nákupy, postavit. Nákup složitých obranných systémů, ať už u pozemní, nebo letecké techniky, je právně i procesně nesmírně náročný. Je vždy pod ostrou politickou i mediální kritikou. Nikdo z odpovědných úředníků se nechce dopustit chyby, za kterou by mohl být v budoucnu stíhán, což se bohužel v minulosti opakovaně stalo. Proto se stále častěji nakupuje technika v režimu, který se nazývá vláda-vláda, kdy dodavatelem není soukromá firma, ale přímo stát, na jehož území sídlí. Ruskou invazí na Ukrajinu se situace změnila a systém nákupů se bezesporu změní také. Místo mnohaletých soutěží, které nevedou k výsledku, bude sílit trend přímých nákupů, které si budou organizovat státy mezi sebou, ale maximálně bude preferován přímý nákup od českých výrobců, v což pevně věřím.
Kořeny. Společnost Excalibur Army se objevila v obchodním rejstříku 7. 12. 1995. Po pětadvaceti letech na jejím základě vyrostl jeden z největších soukromých holdingů v zemi. Mezi jeho vlajkové lodi patří i automobilka Tatra.
Samozřejmě, pro vás je to dobrý byznys.
Musím opakovat, že my se dokážeme uživit zahraničními zakázkami, kterých máme dost. Za posledních šest let zaplatila naše společnost jen na dani z příjmu 500 milionů korun a tyto peníze jsme si vydělali na zakázkách ze zahraničí. Nejsme v žádném případě závislí na zakázkách od českého ministerstva obrany. Ale v situaci, jaká agresí proti Ukrajině vznikla, chceme, a věřím, že i budeme, přednostně pomáhat obraně České republiky. My jsme vládě připraveni nabídnout i to, že by například v naší společnosti získalo podíl v podobě zlaté akcie. To by mu dávalo právo kontrolovat hospodaření, rozpočet a zakázky. Tím by mezi námi byl vyrovnaný vztah ve smyslu, že zákazník ví, co nakupuje, za kolik to nakupuje a proč je cena, jaká je. V zahraničí je to běžné.
Mění se i vztah veřejnosti k obrannému průmyslu? Že se ze ‚zbrojařů‘ stáváte váženými průmyslníky?
Myslím, že obranný průmysl má v Česku tradičně velkou podporu. Zatím jsem se až na výjimky nesetkal s odporem vůči tomu, co děláme. Řeči o obchodnících se smrtí byly většinou okrajovou záležitostí malých skupin, které si představují utopicky, že když zmizí zbraně, zmizí konflikty. To je naprostý nesmysl, o čemž svědčí i staré české přísloví o tom, že kdo překová meče v pluhy, bude obdělávat pole těch, kteří překovali své pluhy v meče.
