Než byl tento největší středomořský ostrov v roce 1860 připojen k Itálii, psali jeho historii Féničané, Arabové, Řekové, Římané i Španělé.
Část zdejších starousedlíků se však dodnes hlásí k dávnému kmenu Siculi, podle něhož dostala Sicílie své jméno, a považuje svoji zem za samostatný stát s vlastním národem i vlastním jazykem.
Původní sikulštinou je ostatně psán i nejstarší vůbec známý doklad o existenci slova víno: na víku jedné z dochovaných terakotových amfor, pocházejících z doby kolem 5. století před naším letopočtem, lze přečíst nápis "... emponitanto mered es viinobrtom".
Sicílie a víno k sobě patří odedávna. Kdo by si spojoval zdejší vinařství s černými lávovými poli pod Etnou, bude mít pravdu. Kdo by si pod ním představil slavnou dezertní Marsalu ze západu ostrova, bude mít pravdu také.
A mýlit se nebude ani ten, komu se při vyslovení jména Sicílie vybaví vzácné Moscato z Archimedových Syrakus, či naopak běžné, ale díky příznivé ceně po celém světě oblíbené víno se značkou Corvo. Sicílie je zkrátka vinařskou velmocí, kde réva roste na více než 150 tisících hektarech a roční produkce dosahuje 800 milionů litrů. Rubem téže mince je skutečnost, že jen pouhá tři procenta z tohoto množství patří do kategorie DOC, tedy kvalitativně vyšší skupiny vín.
Překvapující je zjištění, že dvě třetiny z celkově vyráběného množství představují vína bílá -a to navzdory horkému klimatu i všeobecnému trendu ve spotřebě. Paleta pěstovaných odrůd je přitom nekonečná.
Část z nich nese pečeť "globalizace" - Chardonnay, Cabernet, Merlot nebo překvapující Müller Thurgau, ale převahu mají jednoznačně původní místní druhy: Catarratto, Inzolia, Grillo, Damaschino, Grecanico, modré Pignatello, Nero d'Alba, Frappato a mnohé jiné, které v souhrnu znamenají noční můru i pro zkušeného znalce - orientace mezi nimi je ještě o to složitější, že v různých částech Sicílie nesou mnohdy rozdílná jména.
V dávných epochách patřila Sicílie k centrům, která udávala tón tehdejšímu vinařskému světu. Julius Caesar měl ve svém sklepě jistě z čeho vybírat, a přitom dával přednost sicilské mamertine. Od těch dob se však mnohé změnilo. Na prahu jedenadvacátého století, kdy enormně vzrostly požadavky zákazníků na kvalitu vína, zažívá Sicílie podobně jako všechny historické produkční kraje špatné časy.
Extenzivní hospodaření, zaostalé technologie i jižní nechuť ke změně vedou k pokračující stagnaci vinařství. Plocha vinohradů klesá, neboť mnoho producentů dává z obavy před investicemi do drahých technologií přednost jednoduššímu pěstování melounů a dalších plodin. Jen skutečně málo vinařů bojuje za zlepšení pověsti ostrovních vín.
Horké, suché podnebí, různé nadmořské výšky vinohradů spolu se širokou škálou půdních typů a nepřebernou sbírkou odrůd přitom dávají Sicílii všechny předpoklady k tomu, aby směle konkurovala vínům Nového světa. Zdejší vinařství je však jen na počátku hledání správné cesty - k Archimedovu "heuréka!" je zatím daleko.
