Poslanci budou ve středu projednávat zákon, který má postupně navýšit soběstačnost Česka v potravinách, která nyní stagnuje stagnuje či dokonce klesá.
Koronavirová krize, zavřené hranice a omezení pohybu poukázaly na důležitost domácí zemědělské produkce, aby byla země soběstačná. Jak je na tom Česko?
Bylo to varování a lidé si začínají konečně uvědomovat význam potravinové soběstačnosti. Česko je soběstačné v produkci obilovin či olejnin, kde vypěstujeme více, než se u nás spotřebuje, a u cukru, kde je produkce přibližně rovná spotřebě. Dobře jsme na tom i u hovězího masa nebo v produkci mléka. U hovězího je to ale díky tomu, že jeho spotřeba klesla za posledních 30 let na méně než třetinu. Horší už to je u vepřového, drůbežího masa nebo ovoce a zeleniny, kde se situace zhoršila nebo stagnuje.
Z kolika procent jsme soběstační a kde je situace nejvíc kritická?
Nejlépe jsme na tom v pšenici, kde v soběstačnosti přesahujeme 160 procent. Soběstační zůstáváme v řadě dalších rozhodujících rostlinných komodit, a to i v cukru. O něco nižší máme soběstačnost v řepce. Pod úrovní 80–85 procent strategické soběstačnosti jsme z živočišných komodit ve vepřovém mase a v drůbežím mase. Z rostlinných komodit je nejhorší situace u brambor a čerstvé zeleniny. U té jsme nyní na 30 procentech. Soběstačnost čerstvého ovoce mírného pásma u nás za posledních pět let přesahuje 70 procent.
Jak si vedeme v porovnání s okolními zeměmi?
Není to příliš dobré. Když porovnáte živočišnou produkci, tak u nás se pohybuje mírně nad 530 eur/ha, zatímco průměr EU je téměř dvojnásobný. V porovnání s Německem jsme na třetině (1427 eur/ha). Stejné je to, když porovnáte finální zemědělskou produkci včetně rostlinné výroby. Česko je na úrovni 60 procent průměru EU. Třeba Rakousko je cca na 100 procentech a Německo na 140 procentech průměru EU. Nečekám, že budeme ve všem soběstační, ale toto je příliš málo.
Existuje nějaké optimální míra soběstačnosti?
Organizace pro výživu a zemědělství pod OSN doporučuje jako minimální vhodnou míru potravinové soběstačnosti na úrovni státu 80 procent. Potravin může být do budoucna nedostatek stejně jako vody. Země, jež budou schopny nakrmit obyvatelstvo, jsou zároveň svobodné. U nás výbor vlády pro evropské záležitosti v roce 2007 doporučil udržení strategické úrovně soběstačnosti základních komodit alespoň na 85 procentech. Ale to se mnohde nedaří.
Neměli by naši zemědělci a zpracovatelé více usilovat o soběstačnost?
Dělají, co můžou. Jejich činnost se jim ale musí vyplatit. Komodity, které jsme opustili nebo kde se zhoršuje soběstačnost, jsou zpravidla náročnější na investice či práci lidí. Zároveň je u nich horší profitabilita, protože ceny, které jsou na trhu, nepokrývají výrobní náklady. U některých je to na hraně. Zároveň se snažíme také o vyšší přidanou hodnotu naší produkce.
České maso, zelenina i gouda. Poslanci chtějí omezit potraviny z dovozu |
Například?
Třeba u produkce mléka od roku 2007 do roku 2018 pokrývala cena výrobní náklady jen ve čtyřech letech. To neznamená, že by byli jinak vždy zemědělci ztrátoví. Částečně rozdíly pokrývají dotace, a tak i v některých dalších letech byli dobří chovatelé schopni dosáhnout zisku. Udržet rentabilitu je složité. Do toho přicházejí velké investice – stavba kravína a jímky, které musí splnit enviromentální předpisy. Náročnější je i řádná péče o zvířata a kvalitu jejich života. Navíc je to náročná práce. Sehnat lidi, již jsou ochotni pracovat přes víkend nebo o svátcích, je problém, i když je dobře zaplatíte. Zemědělci tak mnohdy začali zpracovávat komodity, které jsou méně náročné, jako hospodářská pšenice nebo řepka.
Právě pěstování řepky je označováno za neduh českého zemědělství.
Řepka je klasický příklad toho, jak může fáma ovládnout mediální prostor. Boj proti řepce, který se u nás vede, se nevede nikde jinde. Němci ji mají jako vítanou plodinu. Řepka má pozitivní vliv na půdu i na klima. Je protierozní, většinu roku chrání půdu před přímým sluncem, většina z ní se vrátí do půdy, kde se rozloží. Má více pozitiv než negativ.
A ta negativa?
Je v porovnání s obilovinami v některých letech náročná na chemické ošetření. V porovnání třeba s ovocem, zeleninou či bramborami se na ni však používá menší množství pesticidů. Také je kvůli své barvě hodně vidět. A lidé si ji pletou s hořčicí, která je také žlutá.
Není to chemické ošetření problém? Evropská komise v rámci své strategie navrhuje snížit do roku 2030 používání pesticidů o 50 procent.
To ano. Je ale otázka, zda je to splnitelné bez obrovského propadu produkce a ztráty konkurenceschopnosti evropských zemědělců. Je to spíše zbožné přání, tedy pokud nechceme evropské zemědělství zdevastovat. Uvědomte si, že i u nás se používá méně pesticidů – asi 2 kg účinné látky na hektar – než v Německu, kde to je 3,4 kg. Ve Francii 3,9 kg a v Itálii 7,8 kg. Dlouhodobě se snažíme o snižování pesticidů. Máme schválený Národní akční plán na snížení jejich užívání a jejich spotřeba v poslední době klesá. Například v roce 2018 jsme snížili množství pesticidů o 9 % a glyfosátu dokonce o 25 %. Je to ale postupný proces a nejde to tak rychle, jak si představuje Evropská komise.
Neměl by tedy stát více pomáhat i dalším komoditám?
To se děje. Dle evropských pravidel můžeme na podporu určitých komodit směrovat pouze 13 procent prostředků na přímé platby. My jim říkáme citlivé komodity a v rámci nich podporujeme ovoce, zeleninu, brambory, chmel, cukrovku a přežvýkavce. Ale to nestačí. Potýkáme se i s tím, že napříč Evropou existují různé formy podpor, které u nás nemáme, a tak jsou naši zemědělci v konkurenčně nevýhodném postavení.
Takže překážkou k potravinářské soběstačnosti je nespravedlivý systém v rámci Unie?
Existují podpory, které zemědělci třeba ve Francii nebo Nizozemsku získali, když jejich země vstupovaly do EU, a ty jim zůstaly zachovány. Dnes by už povoleny nebyly. Potom existují podpory, které nikde zmapované nejsou nebo nejsou zahrnuty do rámce evropské zemědělské politiky. Další rozdíly jsou v daních. V Česku máme DPH na potraviny vyšší než v okolních zemích. Daň z příjmu u našich zemědělců je stejná jako u jiných podnikatelů. V Polsku je nižší a navíc tam zemědělci mají nezdaněné dotace. Tohle nás staví do těžší situace.
Koronavirus zvýší doma poptávku po kvalitním ovoci, tvrdí šlechtitel |
Ministerstvo zemědělství ale své výdaje zvyšuje. Nedávno uvedlo, že na investice dá další čtyři miliardy korun. Není do dost?
Není to dost, ale jsme za to rádi. Poslední dvě vlády udělaly pro potravinovou soběstačnost více než předešlé. Je třeba si uvědomit, že zemědělství pracuje s dlouhodobými biologickými cykly. Když zemědělec investuje do chovu skotu, tak než nové krávy začnou dojit, trvá to minimálně dva roky, a to nepočítám čas na přípravu a vlastní stavbu. Proto současná podpora investic je investicí do budoucna. Zemědělec, který postaví novou stáj, ji bude rozhodně provozovat dlouhodobě, když do ní vložil desítky milionů. Tato podpora investic je zároveň podpora produkce citlivých komodit, o kterých jsme mluvili.
Menší zemědělci si ale takové investice dovolit nemohou. Nezvýhodňuje to ty velké?
Nikoliv. Projekty menších zemědělců jsou upřednostňovány a dnes jsou navíc rozdělené obálky pro menší i pro větší projekty. Navíc u nás jsou malí zemědělci zvýhodněni v několika rovinách. Nejsou kráceni v platbách na plochu, ti větší jsou. Dostávají plné podpory ve zhoršených přírodních podmínkách, zatímco u velkých se podpora s rostoucí velikostí krátí. Některé podpory větší zemědělci ani čerpat nemohou. Nesmíte ale zapomenout, že stát, potažmo EU, by měl sledovat i efektivnost vynaložených finančních prostředků a co to přinese společnosti. Tedy kolik potravin se vyprodukuje, kolik pracovních míst je díky podpoře vytvořeno či udrženo, kolik to státu přinese na daních a v neposlední řadě i jaký to má vliv na krajinu, venkov.
Velké zemědělské podniky ale dosáhnou na investiční podporu snáze. Kritizuje to i šéfka Výboru pro rozpočtovou kontrolu Evropského parlamentu Monika Hohlmeierová.
To musím rozhodně odmítnout. Stát nerozlišuje, jestli bude podporovat malého nebo velkého zemědělce. Jen říká: Pro nás jsou důležité tyto komodity, o kterých jsem hovořil výše. Zohledňuje to, zda jsme v této komoditě soběstační nebo je pro nás z nějakého důvodu důležitá. Živočišná výroba je podporována proto, abychom měli organickou hmotu do půdy a ta pak zadržovala vodu. Ale také abychom měli pestřejší skladbu plodin na polích a větší biodiverzitu. To je v zájmu nás všech. Pokud se zemědělec těm komoditám věnuje, může požádat o dotaci. Když chce zpracovávat mléko, tak požádá o dotaci na stáje. Pokud ale malý zemědělec mléko nedělá, logicky o takovou dotaci nebude žádat a ani ji nedostane. A protože menší farmy se věnují převážně rostlinné výrobě a často střídají pouze 3–5 základních plodin, pak logicky nemohou čerpat ani podporu na tyto plodiny. Například přes 92 procent drůbeže a prasat chovají střední a větší zemědělské podniky. U dojnic je to přes 70 procent. Opticky to pak vypadá, jako že ti větší zemědělci čerpají více dotací, ale to je účelový výklad.
Třeba dotace na rozvoj venkova skončí spíše u větších zemědělců.
Nejprve se musíte podívat, za jakým účelem a jak je daná dotace vyplácena. Pokud je podpora vyplacena na každý hektar, tak kdo má více hektarů, logicky má i vícekrát tu samou podporu. Ale podpora z programu rozvoje venkova pro znevýhodněné oblasti je nastavená tak, že od 300 ha výše je platba krácena o 10 procent, nad 500 ha o 18 procent a nad 900 ha o 22 procent. Pokud se podíváte na podporu ekologického zemědělství, tak kdo má více hektarů v ekologickém režimu, ten dostane vícekrát danou sazbu. U podpory dobrých životních podmínek zvířat je platba zase placena podle toho, jaké podmínky zvířatům poskytujete. U investic, když vedle sebe budou stát dvě žádosti na menší a větší projekt, stát upřednostní menší projekt. Je to dost složité. Zkrátka stát definuje určité podmínky, a kdo je plní, dostává podporu.
Martin Pýcha (44)Vystudoval Provozně ekonomickou fakultu ČZU v Praze. V Zemědělském svazu ČR působí od roku 2003, kde začínal jako specialista na rozvoj venkova. Jako tajemník předsedy a později tajemník svazu pracoval na analýzách zemědělského sektoru v ČR a zemích EU se zaměřením na makroekonomické a strukturální aspekty. Od roku 2011 je předsedou svazu. V roce 2014 se stal viceprezidentem Agrární komory. Mezi jeho zájmy patří tanec, kterému se věnuje na světové úrovni. Rekreačně hokej, plavání, historická literatura. |
