Uzavření dohody o prodeji elektřiny ze slovenských jaderných elektráren za nižší než tržní cenu nelze považovat za dobrovolné. Dosaženo bylo pod pohrůžkou vlády, že zavede daň z jaderné energetiky. Každý potenciální investor do energetiky nyní ví, že se energetika na Slovensku nachází pod silným politickým tlakem a tamní podnikatelské prostředí bude vnímat jako velmi rizikové. Dopad na trh bude rovněž negativní. Jakákoli soutěž o cenu elektřiny zcela ztratí smysl. Z obchodníků se stanou pouze statisté ve hře státu, který na ně doslova přehodil náklady na svoji sociální politiku.
Z pohledu spotřebitelů jde o nesystémové krátkodobé řešení. Z objektivních důvodů nelze levnou elektřinu dlouhodobě zajistit a spotřebitelé tak budou nakonec stejně muset vysoké ceny elektřiny akceptovat. Důvodem je skutečnost, že vysoká cena dlouhodobých kontraktů na výkup vyrobené elektřiny – nyní činí okolo 140 eur/MWh – není způsobena nějakou spekulací, ale vysokými výrobními náklady převažujících fosilních elektráren.
Matematika je to jednoduchá. Uhelné elektrárny odvádějí z ceny prodané elektřiny poplatek za emise oxidu uhličitého ve výši přibližně 90 eur z každé prodané megawatthodiny. Zbývá jim tedy okolo 50 eur na úhradu paliva a dalších provozních nákladů. Nepřiměřeného zisku tak rozhodně nedosahují.
Plynové elektrárny, které dnes uzavírají bilanci ve výrobě elektřiny – jsou takzvaně závěrné a cenotvorné –, mají tuto bilanci ještě horší. Po zaplacení ceny nakupovaného zemního plynu a emisní povolenky jim na úhradu všech ostatních nákladů zůstane přibližně 15 eur. To u nových plynových elektráren, jako je například ta v Počeradech, nestačí ani na úhradu pořizovací investice. Výraznějšího zisku dnes dosahují pouze starší a již splacené jaderné elektrárny.
Sečteno a podtrženo, vzhledem k energetickému mixu České republiky, který stále z poloviny spoléhá na fosilní zdroje, by zastropování ceny elektřiny vedlo k ekonomickým ztrátám uhelných a plynových elektráren. Varovným příkladem negativních důsledků po zastropování ceny elektřiny jsou finanční potíže francouzské společnosti EdF. Aby ji tamní vláda udržela „nad vodou“, vloží do ní přes dvě miliardy eur. Nepředpokládám, že by u nás za pár měsíců po případném zavedení cenové regulace byl kdokoli připravený zachraňovat ČEZ miliardami ze státního rozpočtu, tedy z našich daní.
V souvislosti s úvahami o možných dalších postupech se nabízejí následující otázky:
Je řešením se odpojit od evropského trhu s elektřinou?
Není, nižší ceny to nepřinese. A to vzhledem k tomu, že i v České republice musí závěrné plynové elektrárny platit drahý plyn a povolenku. Ceny elektřiny tak prostě klesnout nemohou, dokud se nesníží buď cena povolenek, nebo cena plynu. Tu dnes s výjimkou prezidenta Putina žádný jiný evropský politik není schopen ovlivnit. Zbývá emisní povolenka, u níž chybí k regulaci ceny politická vůle. Jednostranně zrušit povolenky také nemůžeme, protože sankce ze strany EU by byly ještě horší než drahé energie.
Je dobrá cenová regulace nebo kompenzace domácnostem podle vzoru silně regulovaného maďarského trhu?
Levná elektřina pro maďarské spotřebitele je možná pouze zásluhou kompenzací ze státního rozpočtu a vykoupena je vyšším zdaněním. Z pohledu spotřebitele je tedy jedno, pokud pomyslnou korunu, euro či forint vytáhne z levé nebo pravé kapsy svojí peněženky.
Může státem zřízený obchodník přinést levnější energii?
Je to stejné jako budovat státní čerpací stanice jen proto, že je benzin drahý. Bez dotací levnější benzin zákazníkům stejně nenabídnou a s dotacemi jen zapříčiní krach ostatních hráčů na trhu. Státní obchodník by musel nakupovat elektřinu nebo plyn stejným způsobem jako ostatní tradiční obchodníci a za stejné ceny. Své provozní náklady by také musel naúčtovat svým zákazníkům. Jakákoli dotace ze státního rozpočtu by byla z pohledu EU neakceptovatelná a vnímána jako narušení tržního prostředí.
Vláda připravuje novelu energetického zákona, zvažuje i speciální tarif |
Ano, u čistě státního obchodníka by bylo možné očekávat vyšší vstřícnost k rozložení zálohových plateb například v případě, že se stane dodavatelem poslední instance. Nicméně změna pravidel pro dodavatele poslední instance by sociálně přijatelnější přístup mohla snadno zajistit již dnes.
Za těchto podmínek postrádá zřizování státního obchodníka s elektřinou či plynem smysl, dokonce by mohl být ještě větším rizikem. Proč? Tradiční obchodníci mají částečně nakoupený levný plyn a elektřinu z minulých let. Nový státní obchodník by však musel vše nakoupit nově za současné výrazně vyšší ceny a byl by tak jen obtížně konkurenceschopný. Jeho případné obchodní ztráty by v konečném důsledku hradil stát, a tedy i my všichni z našich daní.
Dobré krátkodobé systémové řešení neexistuje
Jedinou výjimku tvoří cílené sociální podpory lidem, kteří se ocitnou kvůli energetické chudobě v dluhové pasti. V dlouhodobém horizontu lze levné energie zajistit pouze jejich dostatkem. Všichni voliči v celé EU by tak měli po svých politicích požadovat takový plán dekarbonizace (čti odstavování klasických elektráren), aby byl zajištěný dostatek cenově přijatelné energie, tedy nejen elektřiny, ale i bezemisního plynu. Překotná, technicky nerealizovatelná dekarbonizace totiž nic jiného než vysoké ceny elektřiny a plynu nepřinese.
Současně je nutné si přiznat, že systém obchodování s emisními povolenkami tak, jak je nastavený dnes, je prostě nevhodný. Dekarbonizace je dlouhodobým procesem a bude spojena s bilionovými investicemi. K těm však nedojde, nebudou-li mít investoři možnost přenést do svých kalkulací odhad budoucího vývoje cen elektřiny. To jim ale současné spekulace s cenou emisních povolenek neumožňují. Proto se nabízí zavést jasně určenou progresivní uhlíkovou daň.
