Cestování je pro mě symbolem svobody. Mám rád, když můžu jet, kam chci a kdy chci. Miluji tu spontánnost, variabilitu a malinko i tu nejistotu, jak to dopadne.
Léto roku 2019 mě s přítelkyní zastihlo uprostřed změny bydliště a nebyl tak čas nějakou dovolenou plánovat a vůbec určit nějaký termín. Nakonec se stěhování podařilo a padl návrh podívat se do krásné země, kterou máme za humny. A tak jsme na přelomu července a srpna vyrazili do Slovinska.
Pro mne osobně to nebyla první cesta do této krásné malebné země, dvakrát jsem byl ve Slovinském Hradci a jeho okolí. Město je partnerským městem Českého Krumlova a já ho navštívil za účelem evropských projektů pro mládež. Od té doby jsem si zamiloval tamější přírodu, hory a povahu zdejších lidí. A spousty dalších drobností.
Hlavním cílem naší cesty byl Triglavský národní park, konkrétně jeho nejvýznamnější přírodní památky a známá jezera Bled a Bohinj. Před samotnou cestou jsme přirozeně řešili otázku ubytování. Nejsme nároční cestovatelé, ale máme rádi čistotu, pořádek, sucho a teplo. Osobně preferuji menší ubytovací zařízení tipu penzion, hostel nebo apartmán než velké hotelové komplexy. Mám rád, když v takovém typu podniků potkávám stejný personál a atmosféra je domácká.
Jako místo ubytování a zároveň výchozí bod pro naše cesty jsem vybral horské městečko Kranjska Gora. Jedná se o známé zimní středisko. Výhodou oproti ubytování v blízkosti jezer Bled nebo Bohinj byla cena. Vytížení ubytovacích kapacit přes léto není tak vysoké, a proto je Kranjska Gora levnější než zmíněné jezerní oblasti. Vybrali jsme si tedy velmi pěkně hodnocené ubytování se snídaní v penzionu „Gostilna Cvitar“ a vyrazili.
Vyjížděli jsme z Českých Budějovic směr Linz a dále na Villach. V plánu bylo vyhnout se slovinským dálnicím, které jsou obecně poměrně drahé, a k přejezdu do Slovinska využít hraniční přechod Arnoldstein.
Jako nadšenec bez GPS navigace jsem správnou cestu hledal hodinu, možná dvě. Chvíle vzteku střídaly chvíle zoufalství, ale nakonec se nám podařilo najít správnou cestu. Na hraničním přechodu nás překvapivě přivítal vysloužilý tank a další vojenská technika, jelikož se zde nacházelo muzeum partyzánů. Následně už jsme snadno trefili do Kranjské Gory.
Plánem pro první den našeho putování bylo jezero Wörthersee u Klagenfurtu v Rakousku. Neměli jsme to daleko a návštěva tohoto místa byla jedním z mých snů. Využili jsme parkoviště nad jezerem a vydali se dolů k promenádě a na nejbližší pláž.
Ačkoliv jsou pláže kolem jezera většinou placené (kolem 3 eur), rakouský standard pořádku a hygieny za to stojí. Na sluníčku jsme se úspěšně spálili, i tak jsme ale u jezera strávili velmi příjemný den.
Druhý den našeho putování jsme se vydali z Kranjske Gory k nedalekému vodopádu Peričnik. Parkování v městečku Mojstrana, výchozím bodu trasy, bylo zdarma a nás čekala příjemná procházka podél říčky Triglavska Bistrica k vodopádu. Na první pohled nás doslova uchvátila čistota vody v místních říčkách a jezerech. Zatímco v Irsku mají nejzelenější trávu na světě, tak ve Slovinsku mají nejmodřejší vodu na světě.
Po prohlídce nádherného vodopádu jsme zamířili na oběd k horské chatě. Trasa k plnému talíři vedla krásnou divokou přírodou, místy trochu obtížně prostupnou, ale krásnou. Po paralelní stezce mimo hlavní trasu jsme se vyhnuli automobilům a davům lidí a jediným zvukovým doprovodem bylo šumění říčky v údolí pod námi.
Přes všechnu tu krásu jsem si nebyl vědom toho, že se nacházíme v území medvědů. Na pozůstatky činnosti medvěda jsme ale cestou narazili a velmi nás to zneklidnilo. O to více jsme proto spěchali do cíle naší cesty. Zpět už jsme raději zvolili více frekventovanou trasu, ale vzhledem k pozdnímu odpoledni lidí na trase ubývalo, což mi na klidu nepřidávalo.
Abychom se co nejrychleji dostali aspoň zpět k vodopádům, kde nejsou vzhledem k vysoké koncentraci lidí medvědi příliš pravděpodobní, rozhodl jsem se stopovat. Asi páté auto nám zastavilo, šlo o sympatický manželský pár ze Stuttgartu. Prohodili jsme pár vět německy, a když nás vysadili, pokračovali jsme pěšky dále. Na jeden den jsme měli zážitků dostatek.
Třetí den jsme si to namířili na soutěsku Vintgar, která leží nedaleko jezera Bled. Z Kranjské Gory jsme se vydali na východ do města Jesenice, pak dále do vesničky Podhom, odkud jsme zamířili na placené parkoviště před soutěskou. Ta vede skrz skalní masiv, ve kterém řeka Radovna vytvořila nádhernou scenérii, kterou si můžete projít po stezce tvořené dřevěnými chodníky, mosty a můstky. Na konci trasy se můžete těšit na vodopád Šum.
Po návštěvě soutěsky jsme pokračovali k jezeru Bled. Toto ikonické místo – jezero s ostrůvkem uprostřed, na kterém stojí kostel – najdete snad ve všech cestovatelských průvodcích o Slovinsku. O tom, že se jedná o vděčné místo pro všechny tzv. influencery na Instagramu, snad ani nemluvě. Vydali jsme se na pěší okružní cestu kolem jezera a užívali si tu nádhernou scenérii s kostelem, průzračnou vodou a okolním pohořím.
Nádherné jezero Bed
Před návratem na penzion jsme se ještě vydali k dřevěné ruské kapli postavené na památku ruských dělníků, kteří se zasloužili o výstavbu horských průsmyků v bezprostřední blízkosti Kranjske Gory. Při stavbě a přírodních katastrofách jich tu několik přišlo o svůj život. Význam místa podtrhovaly nakladené věnce státníků obou zemí.
Čtvrtý den začal podobně jako ty předchozí – bohatou snídaní formou „švédských“ stolů, kde byly hlavním hitem domácí croissanty. Počasí nám tentokrát moc nepřálo, a tak jsme se rozhodli strávit den odpočinkem a procházkami po městě, jehož dominantou je pozdně gotický kostel. Prozkoumávali jsme blízké okolí a zajeli jsme také k nedaleké přírodní rezervaci Zelenci, kde je malebné jezírko.
Jako správní Češi jsme rádi ochutnali místní tekutý chléb. Ve Slovinsku fungují pouze dva velké pivovary – Laško a Union. Pochopitelně existuje určitá rivalita mezi oběma tábory pijanů. Příznivci Laška říkají: Piju Lašku, chčiju Union. Příznivci Unionu to mají přirozeně naopak. Ve Slovinsku nás také zaujal jejich jazyk a slova, která jsou podobná těm našim. Nejvíce pobaví výraz pro dítě – otrok.
Pozdně gotický kostel je dominantou městečka Kranjská Gora.
Jezero Bohinj
Pátý den jsme měli v plánu další z jezer Bohinj a řeku Soču. Z Kranjské Gory jsme se vydali „horským průsmykem“ skrz národní park. Cesta pro auto a řidiče je to velmi dobrodružná. Stoupání střídá stoupání, serpentina střídá serpentinu. Cestou se však nabízí několik míst, kde se dá zastavit a užít si krásné pohledy na Julské Alpy, nekonečná údolí a další přírodní krásy. Zastavili jsme se na několika místech u města Trenta, kde byl snadný přístup k řece Soče, abychom si mohli užít pohled na krásu této řeky, svlažit své nohy a udělat pár pěkných fotek.
Pokračovali jsme na Bovec, Tolmin a dále k jezeru. Při příjezdu k samotnému jezeru se počasí začalo kazit a samotného koupání jsme si příliš neužili, i tak jsme ale nelitovali.
Šestý den dopoledne jsme se se Slovinskem rozloučili. Byli jsme plní krásných zážitků a přesvědčení, že se do této země ještě rádi v budoucnu vrátíme, jelikož jsme viděli jen část této krásné země a zbytek Slovinska má také co nabídnout. Pokud máte rádi kombinaci aktivního odpočinku a odpočinku u vody, tak je Slovinsko správná volba.
