V Nepálu jsem už jednou byla, ale na druhou cestu jsem se už vydala úplně sama. Ačkoliv jsem od svého blízkého okolí slyšela, že jsem blázen, když tam cestuji sama, tak bych pro všechny měla jednu radu: Jeďte! Neváhejte a jeďte! Žádný zbytečný průvodce není potřeba. Nepál se mění každým rokem, a pokud ho chcete ještě zažít co nejautentičtější, tak neváhejte. Pod Nepálem si někdo představí Asii, někdo Himálaje, někdo chudobu. Vše je správně!
V České republice můžete pracovat jako kdokoliv, a přesto v Nepálu zjistíte, že teplý černý čaj, národní jídlo obsahující čočku a rýži a výhled na horské masivy je to, co stačí ke štěstí.
Tentokrát jsem si vybrala podzim místo jara. V Nepálu jsou totiž pouze dvě hlavní trekařské sezony. Na jaře se příroda pomalu probouzí a vy se můžete procházet kolem rozkvetlých rododendronů. Na podzim se dny pozvolna krátí, teplota klesá a odpoledne se občas halí do hustých mraků.
Chtěla jsem vidět Mount Everest zblízka, tentokrát jsem měla spadeno na trek ke Gokyo Lakes. Bohužel se stalo běžným jevem, že z hlavního města Káthmándú se v sezonách nedostanete přímým leteckým spojením do Lukly – výchozího bodu Sagarmatha parku. Té Lukly, která je považována za jedno z nejnebezpečnějších letišť světa. Musíte tedy cestovat autobusem nebo jeepem do Ramechhapu, odkud malá letadélka létají.
Mohutně dohlíží šestá nejvyšší hora světa Čo Oju (Cho Oyu) na údolí pod sebou. Vpravo se táhne přechod sedla Cho La Pass.
Na začátek celého dobrodružství jsem si tak zažila dopravní nehodu. Řidič našeho minibusu usnul za volantem a od pádu do koryta řeky nás zachránil náraz do hroudy suti. Celá dovolená tak nezačala nejlépe. A to mě teprve čekal ten bájný let, při kterém po dosednutí letadla na ranvej v Lukle všichni tleskají.
Ramechhap je malé městečko, které žije leteckou dráhou na poli. Na letišti naleznete jen značně používané asijsko-turecké záchody, jinak lze o zázemí jen stěží hovořit. Přesto let do Lukly proběhl nakonec hladce a po přistání jsem se setkala se svým porterem – nosičem.
Jedno z nejdůležitějších pravidel v Himálaji zní: i když cestujete sami, nepohybujte se sami. Já si zvolila větší pohodlí v tom, že mé celé vybavení mi někdo nesl. Někdo, komu jsem zajistila obživu na téměř tři týdny. A někdo, kdo mi mohl zavolat pomoc v případě obtíží. Na rozdíl od korejské turistky, jejíž tělo se nedávno nalezlo kolem Annapuren a která se vydala do Himálaje sama.
Anonymní nosičiPorteři jsou v Himálaji velice důležití. Bohužel jejich úroveň vzdělání je mnohem nižší než u průvodce (guide), který vás může Himálají provázet. Ten vám ovšem neponese věci, případně si za to nechá připlatit. Takový porter zvládne nést 20–25 kilogramů, guide je dražší a ponese zhruba 10 kilogramů. Ale porter se neživí pouze nošením věcí turistům, nosí také věci expedicím do základních táborů nebo jen do místních restaurací a obchůdků. O těchto borcích jsem zaslechla, že pokud nesou méně než 50 kilogramů, tak si ten den nezaslouží jíst. Porteři se totiž pohybují v Himálaji tak, že na své cestě buď za minimum, nebo zadarmo přespí na ubytování a dostanou zde i jídlo. Je to nedoceněná služba – naprosto stejná jako šerpové u horolezců, jejichž jména se svět nedozví, ale všichni znají ty dotlačené pány a dámy na vrcholcích hor. Můj porter mě vycházel v přepočtu na české koruny okolo 600 Kč/den. |
Pomalu jsme mířili k mým dvěma cílům. Tím prvním bylo osobní rozloučení s milovanou velice mladou fenkou, která mi před půl rokem umřela na dědičnou chorobu. To jsem chtěla provést při aklimatizačním výstupu nad Namče Bazar (Namche Bazaar), což je hlavní vesnice šerpů a zároveň velká křižovatka v Sagarmatha parku. Mimochodem park nese nepálské jméno nejvyšší hory světa Mount Everestu.
Místo, kde jsem se rozloučila s Blackie.
Druhým cílem bylo vystoupání na Gokyo Ri (5 357 m.n.m.), z kterého je úžasný pohled na hlavní masiv Himálaje. Právě včetně Mount Everestu. Ale kdo byl jednou v Nepálu a viděl Everest, tak bude souhlasit, že stejně jako hory obecně se ani ta nejvyšší jen tak neokouká.
Po dlouhém stoupání z vesnice Monžo do Namče Bazar na mne čekala prakticky ta příjemnější část cesty. Ale již od Lukly jsem začínala úspěšně lapat po dechu, což se se stoupající nadmořskou výškou stává čím dál tím častějším jevem. A jakmile se začnete pohybovat nad čtyřmi tisíci metry, tak nemusí jít ani o pohyb při chůzi. Začnete se zadýchávat i při převlékání. Dalším doprovodným jevem byl khumbu kašel. Himálaj je prašné prostředí, a tak je běžné, že zde všichni kašlou. Někdo méně, jiní více. A znovu platí úměra nadmořské výšce. Čím výše jste, tím více kašlete. A kašlou i osli, jaci, a dokonce i Nepálci.
První úkol – rozloučení – se mi povedl. A to dokonce v době podzimního festivalu světel Kukur Tihar. Během několikadenního hinduistického svátku probíhají oslavy, které jsou věnovány například vránám nebo právě psům.
Mé kroky dál pokračovaly za Namče Bazar, kde se cesta rozdvojuje právě na směr k Everest Base Campu a ke Gokyu. Gokyo se nachází v oblasti hory Čo Oju (Cho Oyu), což je šestá nejvyšší hora světa. Když se pohybujete mezi Luklou a Namče Bazar, obklopuje vás zeleň, lesy, vzrostlé stromy. Od Namče Bazar procházíte především okolo různých křovin, které jsou z většiny porostlé lišejníky. Jakmile jsem dorazila do vesničky Dole, které se nachází ve výšce 4 200 metrů, křoviny téměř zmizely a příroda se změnila v nízký porost. Tráva zde prakticky nerostla, okolí bylo hodně prašné, udusané. Jakmile jsem opustila i Mačhermo, poslední zastávku před Gokyem, vymizelo vše zelené. Krajina se změní v popadané kameny a vše je šedé.
Čo Oju (Cho Oyu – 8 188 m.n.m.)
Gokyo je však něco jako Lago di Garda. Jen v Nepálu a mnohem výše. Je to prostředí, v kterém se nachází několik jezer. Jezera jsou ledovcová a až neuvěřitelně průzračná. Gokyo Peak je vrchol s převýšením zhruba 600 metrů od vesnice Gokyo. Absolutně si na něm nikde neodpočinete a stoupáte podle své rychlosti dvě až tři hodiny, stále do prudkého kopce. Funíte, kašlete a stále jdete. A protože jsem na něj vyfuněla i já, tak ho vyběhne každý.
Konečně Everest!
A teď k mému druhému cíli cesty. Mont Everest jsem poprvé spatřila při výstupu z Monžo do Namče Bazar. Za přijatelné viditelnosti je zde view point, na kterém se dostaví onen „wau“ efekt. Vidíte nejvyšší horu světa, ale ne přes monitor nebo obrazovku! Podruhé vidím Everest nad Namče Bazar u vyhlídkového místa a zároveň u Sagarmatha National Park muzea. A ten pohled tedy je dechberoucí. Přitom vidíte jen špičku, protože ho z většiny zakrývá Nupce (Nuptse – 7861 m. n. m).
Před vámi se v tu chvíli rozprostře i celé údolí, kterým bohužel musíte jít – což je hned druhá myšlenka po tom, co zase zavřete ohromeně pusu. Údolí je lemované zleva stezkou, na horizontu pohled přetne Nupce s Everestem a Lhotse a dominantou okolí je krásná Ama Dablam, která se společně se švýcarským Matterhornem pře o titul nejhezčí hory světa.
Ikonický pohled, za kterým mnozí cestují. Zleva Nupce, vyčnívající Mount Everest, Lhotse a vpravo krásná Ama Dablam.
Zatímco když jsem v Nepálu byla poprvé a mé kroky vedly do Everest Base Campu, tak celý pohled na Everest byl ve znamení „Táááákhle blizoučko jsem byla – prakticky na dosah!“ Ale, když se dostanete až do Base Campu, tak jste tak blízko, že je z Everestu vidět titěrné málo. Musíte vystoupat na Kala Patthar, což se mi tehdy nepovedlo.
I proto jsem chtěla mermomocí vystoupat na Gokyo Ri. A vzhledem k tomu, že je Gokyo Ri o něco dál, tak teprve zde je vidět mnohem více z Everestu. Zjeví se před vámi a je obří. Je prostě největší. Není asi potřeba zatajovat, že když jsem vystoupala na Gokyo Ri, tak mi slza ukápla. To, co je pro horolezce nudná denní rutina, tak pro nás kancelářské povaleče je nádhera. Těžko se pocity popisují.
Po výstupu se ve mě mísila hrdost na sebe samu, že jsem to dokázala, že vidím to, co právě vidím. Byla jsem vděčná svému tělu, i když pak přišla velká bolest hlavy, která znamenala nástup akutní horské nemoci. Ale viděla jsem Everest na vlastní oči!
Největší bohatství
Druhý den jsem zvládla přesun více než 20 kilometrů himálajským terénem níže, kde mi bylo mnohem lépe. Cesta zpátky je vždy veselejší. Jste plní dojmů, v nejlepším případě splněných cílů, ale hlavně zdraví. A pokud přežijete i let zpátky z Lukly, tak věřte, že je mnohé co vyprávět.
Nepál je možná chudý, co se ekonomiky týče. Ale budete se z něj vracet velice bohatí. Bohatí na zážitky, příběhy, diskuse s ostatními dobrodruhy i místními, dojmy, a hlavně s pocitem, že my, ve zhýčkané Evropě, se máme sakra dobře, když nemusíme topit jačími bobky!
