Klikněte na přílohu Cesta kolem on-line
1.den - Kolem Česka s Radkem Hromuškem
Lamač ženských srdcí
Když jsem na cestu kolem Česka vyzval Martina Langera, nejdřív reagoval svým typicky naivním úsměvem (normálně to používá na mladší kolegyně), ale nakonec uznal, že v té cestě je určitý intelektuální přesah a nechal se přesvědčit.
Za odměnu jsem mu musel slíbit to, že mu budu lichotit, nebudu ho pomlouvat a také to, že vrchním lamačem ženských srdcí naší výpravy je on. A tak mu dnes v cíli první etapy lichotím (každou hodinu mu hlásím, že Rimbaud je dobrej, ale jeho "Pití octa" - /sbírka básní, za kterou Langer dostal cenu Jiřího Ortena - pozn. red./ je fakt intelektuální "nářez"), pomlouvám ho, jen když mne neslyší, a všechny dámy na naší cestě od něj dostávají jeho telefonní číslo.
Martin jim slibuje, že jim bude číst verše na dobrou noc. Já bych mu vůbec nevěřil, protože vypadá jako bráchy Dana Landy a hlavně Martin nikdy žádný ocet nepil.
Na rozdíl od Martina, já vám lhát nebudu. Naše cesta nemá, nikdy neměla a nikdy mít nebude nic společného s intelektuálnem. Je to jednoduše jen cesta kolem...On to ani Langer nepochopil... Nedivte se mu, je to jen básník.
Že by se mu zdál nějaký hezký sen o vlacích?
Poslední známá poloha cestovatelů kolem Česka podle GPS
Zlaté staré časy, zlatý tuzemák
Na našem prvním cestovatelském dnu mě opravdu dojalo loučení s pěticí pánů na perónu pražského hlavního nádraží. Viděl jsem na očích Petra-matematika, Petra-elektromontéra, Rudolfa, Karla i Vaška dojetí. Oni opravdu chtěli s námi. Když teď pozoruju Langera přes stůl, tak si myslím, že tuzemák z roku 1978 byl daleko příjemnější parťák než současná vodka a držitel Ortenovy ceny z roku 2002.
Cestou z Prahy do Chebu jsme potkali příjemného parťáka. První naší obětí se stal Zin-Zin. Sedmnáctiletý klučina z Hanoje. Martínek, jak zněla jeho česká přezdívka, je vietnamský student obchodní akademie, který hraje na klavír a miluje Britney Spears. Chlapec nevelké postavy s vyděšeným pohledem mi za celou cestu nedokázal vysvětlit, jak bude aplikovat zkušenosti z české obchodní akademie v reáliích vietnamského socialismu a hlavně opravdu nevím, jak přeskočí u klasické hudby do popíku. Nicméně nás oba s Martinem potěšilo, že má rád české holky a vietnamské jarní závitky.
Zin-Zin má rád české holky a vietnamské závitky
Cheb byla jen přestupná stanice. Cestou do oficiálního startu naší cesty, tedy do Hranic u Chebu jsem se seznámil se strojvedoucím Petrem, který byl dokonce i na Kubě a rád se sluní v Adamově rouše. Prý s tím měl problémy v Tunisu, kde o něj měli zájem chlapci na pláži. Prý z toho byl tehdy v šoku. Mno, já bych z toho v šoku byl i dnes.
Kde končí svět
Hranice u Chebu je opravdu trasa, kde končí svět. Vlak sem jezdí jednou denně a tak jsem vyzval cestou Langera na odvetu v prší. Stáhl jsem ztrátu a teď je stav vyrovnaný. 5:5.
Přesně podle plánu jsme dorazili do Tachova. Nostop herna je jediným možným útočistěm. Vlastně si pro sebe říkám, jestli by nebylo lepší, kdybych přístě nevyrazil sám. Martin nemá výdrž a pořád chce psát nějakou poezii.:o)))
Já mu pořád dokola opakuji, že žijeme v době informací a nikoho umění nezajímá. Myslím, že do konce naší cesty bude rezignovat a začne psát něco smysluplného, například návody na obsluhu mikrovlnky, což má čtenost vždycky zaručenou a čtenáře to nikdy nezklame, jelikož ten ví, co ho čeká.
Za dvě hodiny nám jede vlak.
Myslím, že mě Langer na konci cesty zastřelí... Mno, vlastně budu rád, když přežiju zítřek...
Barmanka Maruška v Tachově pro nás měla pochopení
2.den - Na cestě až do Rudy
Samozřejmě, že té Železné. Tachov už vlastně leží v Českém lese. Od této chvíle pojedeme opravdu jen lokálkami. Dnešní den máme v plánu 345 kilometrů, což je hodnota průměrná, ale když uvážíte, že budeme celkem šestnáckrát přestupovat, tak se jedná o jednu u náročnějších etap.
Jak to odnesly slepice místo mimozemšťanů
Bělá nad Radbuzou mne nostalgicky spojuje s dětstvím. V nedalekém Újezdě svatého Kříže dodnes bydlí moje teta a ve vesničce Mělnice několik kilometrů od dráhy bydlela moje babička. Každé léto jsem tady trávil na prázdninách. S kluky ze sousedství jsme chodívali na ryby a snili o tom, že na nedalekém poli přistane loď plná nepřátelských mimozemšťanů, která bude chtít tu malou vesničku Mělnici srovnat se zemí. A my jsme je v pravidelných bitvách poráželi.
Je to docela zvláštní pocit projíždět po pětadvaceti letech těmito místy. Člověk má najednou chuť vrátit čas a nechat se od chudinky staré a unavené babičky mlátit hadrem po zádech, když se přišlo na to, že místo mimozemšťanů jsme skoro vymlátili sousedovic chov slepic. Stejně tak vidím právě svoji babičku, která sedí vedle mne na kuchyňském otomanu a poslouchá dopis, který přišel ranní poštou.
Čím je člověk starší, tím víc přemýšlí. Říká si, že ode dneška opravdu řekne všem lidem, na kterých mu záleží, že je má rád. V případě babičky jsem to nestihl. Vlastně doufám, že ona tam nahoře cítí.
PŘEČTĚTE SI PRVNÍ DEN CESTY KOLEM OD MARTINA LANGERA
